Vody sociální sítě TikTok vydaly virální video, které obletělo světová média: Američanka Brielle (21) na něm za usedavého pláče popisuje, kterak nezvládá osmihodinový pracovní den. V zaměstnání tráví osm hodin, hodinu a půl trvá cesta do práce, v dopravních prostředcích denně stráví tři hodiny. Když večer dorazí, má sílu jen na sprchu, jídlo, spánek. „Jak mám mít přátele, jak si najít partnera, když je můj život jen únava a stres?“ naříká.
O víkendu zaujala internetovou veřejnost reportáž na webu Seznam Zprávy o otevření první provozovny občerstvovacího řetězce Popeyes v Praze. Nabídka pro první tři zákazníky – sendviče celý rok zdarma – není něco zbrusu nového. To, čím reportáž zaujala, byly citáty. „Rozhodli jsme se přijít, protože mi to přijde zajímavé. Milujeme jídlo obecně,“ říká jednadvacetiletý Tomáš. „Mým cílem bylo mít zdarma kuře. Nešel jsem kvůli tomu do školy. Ještě jsem se neomluvil,“ svěřuje se sedmnáctiletý Filip.
Pětaosmdesátiletého Karla Schwarzenberga, někdejšího ministra zahraničí a čestného předseda TOP09, v pondělí náhle letecky převezli do nemocnice ve Vídni. Uvedl to web Expres.cz. Cesta autem by pro něj byla riziková. V nemocnici je Schwarzenberg od září, dosud pobýval pod dohledem lékařů v Praze.
„Bylo najednou méně významných mužů? Vůbec ne! Uvázl veškerý život? Nikoli, zmohutněl! Nedály se dříve zvrácenosti? Dály se jich spousty!“ Navzdory tomu je Ulrich, protagonista Muže bez vlastností od Roberta Musila, přesvědčen, že něco je ve vzduchu. Šíří se tajemná nemoc – blbost. Jenže Musil, který intelektuální nesmělosti věnoval skvostnou přednášku O hlouposti, pořádně nevěděl, o čem mluví. Proslov přednesl roku 1937, v době, kdy inteligence stoupala. To naše doba je na tom hůře. Hloupneme, a ještě na to máme data.
Čtyřiatřicetiletá violoncellistka Terezie Kovalová z Prahy si svoje úzkosti a deprese léčí pomocí psychedelických látek pod dohledem terapeuta v jednom terapeutickém centru zcela legálně. V „rauši“ prožívá svůj vnitřní boj. A pomáhá jí to. Už několik let trvá tzv. psychedelická renesance. „Klasická psychedelika se nezastavitelně blíží do klinické praxe a především mají potenciál změnit psychiatrii a psychologii jako obory,“ píše Vojtěch Cink v knize Psychedelika a psychonautika. Zatím se používá ketamin. Ten byl objeven v 60. letech a nejdřív se používal jako anestetikum, při tomto užití překvapil lékaře jeho antidepresivní účinek.
Na snímku Bratři je nápadný jeho nevyvážený rytmus: z příběhu Ctirada a Josefa Mašínů a jejich odbojové skupiny zabírá třetinu filmu útěk východním Německem – je to část soudržná, soustřeďující se na jediný punkt, na snahu pěti mladíků dostat se co nejdřív z bodu A (československých hranic) do bodu B (Západního Berlína). Je to třetina vrcholící, závěrečná, k ní vše předešlé směřuje: tuto část má divák s hrdiny prožít, jako by se jim po boku probíjel železniční zastávkou malého města nebo s nimi následně ležel a mrzl v mokrém lese a vyčkával, zda si jich východoněmečtí vojáci všimnou.
Jsme zemí, která se proti časům před covidovou pandemií roku 2020 zvedla nejméně z celé EU. Teprve v posledním čtvrtletí se ekonomice podařilo dosáhnout úrovně té doby. Jako úplně poslední z celé EU. Všichni se zvedli a vrátili na původní úroveň před námi. Ti výrazně bohatší i ti výrazně chudší. Prožíváme největší pád životní úrovně ze všech zemí Unie. Stále máme jednu z největších inflací. Nic z toho se nám nepřihodilo jen složitými vnějšími okolnostmi jako deglobalizace, válka na Ukrajině, energetická krize nebo evropský Green New Deal. Všechny ty složité vnější podmínky zasahují všechny evropské země.
Výsledek polských voleb přináší lekce, které asi konzervativci nebudou chtít slyšet. Přinejmenším v polském případě – zda to platí obecně, je otázka – zkrachovalo to, čemu by se dalo říkat mocenský konzervatismus. Konzervativci si například všude, a právem, stěžují na to, že veřejnoprávní a etablovaná média jsou proti nim – pokud neprodukují přímo politicky tendenční zpravodajství, tak rámují celou společenskou debatu způsobem znevýhodňujícím konzervativce. Polská vláda si tedy pořídila vládní televizi. A těžko dnes najít někoho, kdo by byl ochoten tvrdit, že se jí to vyplatilo.
Čím původnější myšlenky, tím inovativnější technologie potřebujeme, abychom je zpřístupnili současnosti. To si myslí mediální umělec Michael Bielický. V devadesátých letech se vydal po Mojžíšových stopách s vybavením, které je dnes součástí každého chytrého telefonu, ale tehdy musel povolat na pomoc izraelskou armádu. Zatímco projížděl v džípu Negevskou pouští, návštěvníci uměleckého festivalu v Linci sledovali jeho cestu na obrazovce. Tehdy zázrak, dnes nic neobvyklého. Exodus, jeden z nejmocnějších archetypů západní kultury, se pro tohoto „hybridního umělce“ pracujícího na pomezí analogových a digitálních technologií stal životním projektem. Tematizuje přerod otroctví ve svobodu i proměnu homo sapiens v homo digitalis.
Mistrovství světa v ragby ve Francii našlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svou svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercializovaného sportu. Ragby je v jejich očích sport, který naplňuje nějaký tradiční ideál. Jsou v něm peníze, ale ne absurdně velké, hráči se navzdory obrovskému fyzickému vypětí a někdy jistě i bolesti dokážou ovládat, projevují vůči soupeři respekt, nesimulují, nechovají se zákeřně, na slovo poslouchají rozhodčího.
Výraz „speckbirne“ jsem zachytil teprve nedávno a ocenil obrazotvornost tohoto pojmenování. Někdo si povšiml vizuální podobnosti této zralé hruštičky na řezu, kdy svou konzistencí a barvou připomíná prostě špek. Chutí samozřejmě nikoli. Nijak se neudí a s masným výrobkem nemá lautr nic společného. Zaujala mne natolik, že při nejbližší výpravě za nářadím do Rakouska jsem zařadil do itineráře i kraj „špekových“ hrušek nedaleko od Lince, který sliboval zajímavou podívanou. A nelitoval jsem ani v nejmenším.
Minulý týden byla zveřejněna Westminsterská deklarace, provolání 138 intelektuálů a známých osobností odleva doprava, které spojuje odpor proti vládami podněcované cenzuře a manipulaci na sociálních platformách. Deklarace razí pojem „cenzurně-průmyslový komplex“. Dva významní signatáři, manželé Bret Weinstein a Heather Heyingová, přijeli v minulých dnech do Prahy uvést české vydání své nové knihy Průvodce lovce-sběrače po 21. století. Evoluce a výzvy moderního života (Institut H21).
Mistrovství světa v ragby ve Francii na šlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svojí svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercionalizovaného sportu.
Makáme a chudneme. Titulek srpnového vydání Týdeníku Echo popisoval, jak jsme se ocitli v jedné z nejhorších pastí. Ve stavu, kdy se v zemi prudce zdražuje, ale ekonomika zároveň padá. Stejně jako životní úroveň. Říká se tomu stagflace. Je to jeden z nejnebezpečnějších stavů. Opak prosperity. Do nebezpečné triády patří vedle prudkého růstu cen a pádu ekonomiky ještě vysoká nezaměstnanost. Tu naštěstí nemáme. Naopak je tady v práci rekordní počet lidí v historii. A firmy si přitom stále stěžují, že jim lidé chybějí. Stagflace zpravidla přichází po nějakých šocích. Tím tady mohla být energetická krize s prudkým vzestupem cen.
Těsně před nedělními parlamentními volbami jsme si o hospodářském i politickém vývoji Polska za osm let vlády konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) povídali s varšavským profesorem finančních věd Zbigniewem Krysiakem. Profesor vede programovou radu Institutu pro Schumanovo myšlení (jde o francouzského politika Roberta Schumana, který stál po válce u zrodu evropské integrace; Schuman si ovšem představoval Evropu volnější, než jak se posléze vyvinula). Do Prahy Krysiak přijel na mezinárodní konferenci Patrimonia Sancti Adalberti nazvanou Budoucnost střední Evropy. Takže – jaká je budoucnost Polska a jaká je budoucnost Polska ve střední Evropě?
Pražská čtvrť Vinohrady se umístila na 28. místě v žebříčku "nejvíce cool míst" na světě, který každoročně připravuje prestižní cestovatelský magazín TimeOut. Redaktoři časopisu oslovili přes 12 000 cestovatelů, odborníků, místních i náhodných občanů ve světových metropolích, a zeptali se jich na to, kde najdou nejlepší jídlo, zábavu, ubytování, kulturu či komunitní vyžití. Na prvních příčkách se poměrně překvapivě umístila kolumbijská čtvrť Laureles v Medellínu, dublinská část Smithfield nebo populární čtvrť Carabanchel v Madridu.
V poslední době se v Česku rozšířil žánr obdivování Polska. Poláci stavějí dálnice jako diví, zatímco my stagnujeme. Varšava dynamicky vzkvétá. Polská armáda zbrojí a rychle se stává nejsilnější v regionu. V jedné oblasti však stále Poláky překonáváme. Jejich organizace voleb za tou českou pokulhává. Přestože se volební místnosti uzavíraly v devět večer, v některých okrscích se volilo až do tří ráno, jelikož před nimi stály dlouhé fronty. Taktéž Poláci nepočítají nejrychleji. Zatímco v Česku je tak čtyři hodiny po uzavření místností jasno, polské finální výsledky byly až v úterý ráno. Trend ale byl jasný od uzavření volebních místností a vydání exit pollu.
Být součástí anglosféry znamená být neustále vystaven intelektuální módě ze Spojených států amerických, zejména pak z Kalifornie, kde akademické kotle bublají nejintenzivněji. Jedna taková vlna, tentokrát v podobě speciálního zacházení s lidmi na základě jejich rasové příslušnosti, dorazila do Austrálie v podobě navrhovaného dodatku ústavy. Na jeho základě by vznikl speciální orgán australských domorodců, zvaný „Voice“ („Hlas“), který by nějakým vágním způsobem radil australské vládě ve věcech týkajících se právě domorodců.
Druhé kvetení znamená, že kytka se má dobře. Anebo taky, že se jí první kvetení moc nepovedlo. Každopádně má dost sil na to, aby ještě krášlila. Není to samo sebou a některé rostliny k tomu mají větší sklon, jiné remontují velice vzácně. Možná si vzpomenete na kaštany, které v době, kdy vrcholila invaze klíněnky, kvetly na podzim podruhé. Bylo to považováno za jakýsi div přírody, ovšem ve skutečnosti šlo o akt zoufalství. Strom prožíval dramatický fyziologický šok, kdy v průběhu léta přišel o celou listovou plochu a snažil se vytvořit předpoklad pro zachování potomstva za jakoukoli cenu.
Původně jsem se chtěla dotknout trudného životního příběhu Shulamith Firestonové, vlivné feministky, na kterou se odvolává knižní apel „Zrušte rodinu – manifest péče a osvobození“. Ta proslula jiným, v roce 1970 vydaným manifestem, který nazvala Dialektika sexu: důvody pro feministickou revoluci. V něm argumentuje, že ženy ze sebe nikdy nesejmou tíživé okovy patriarchátu, dokud se neosvobodí od břímě samotné reprodukce; navrhuje tudíž, že se nenarozené děti jednoho dne prostě budou muset vyvíjet mimo mateřskou dělohu.
Občas se hovoří o třetí sexuální revoluci. První se odehrála na přelomu 19. a 20. století, kdy viktoriánská morálka ztratila na přitažlivosti. Druhá udeřila v šedesátých letech, třetí probíhá od devadesátých let. Zatímco v šedesátých letech byla sexualita oslavována jako projev svobody, dnes na ni padlo podezření. Stále častěji v ní spatřujeme příležitost pro zneužití, ne-li zločin. Navíc se stává spíš předmětem myšlení a bouřlivých debat než jednání.
Ve dnech, kdy se rozpohybovaly dějiny, těm, kdo ten pohyb sledují zdálky, nezbývá než o nich debatovat – zapáleně, analyticky, nějak. Co tak dělat jiného, když se děje něco tak enormního a děsivého, s tak velkou potencí ovlivnit svět? Soudobá debata má ale taky svoje zákonitosti a zvyky a je někdy, mírně řečeno, udivující pozorovat, jak to vypadá, když je v jejich duchu zpracovávána událost tak ohromná a svou krutostí tak daleko přesahující hranice představitelného.
„Jo, malé pivovary, to je teď módní trend a výmysl poslední doby!“ Slyšet takovou větu při debatách u hospodského stolu nad plnými půllitry není nic výjimečného. Není potřeba hned karatelsky zvedat prst a začít poučovat, že tak to rozhodně není. Na té větě polovina pravdy je, minipivovary jsou teď skutečně v kurzu a jejich počet v Česku už dávno přesáhl čtyři stovky. Ale žádná novinka to není. Nejstarší český malý pivovar, tedy podle současných definic takový, který má roční výstav menší než deset tisíc hektolitrů, začal vařit pivo před víc než pěti sty lety a dodnes s tím nepřestal. Je v pražské Křemencové ulici, patří k němu i hostinec a kabaret a jmenuje se U Fleků.
„U Stounů stály ženy trpělivě ve frontě před hotelovými pokoji hudebníků, dokud se nedostaly dovnitř. Jen si to představte: Stály ve frontě! Něco podobného už v dnešní době není možné. Ani technicky. Teď musíte zasunout kartu od svého pokoje do štěrbiny ve výtahu. Jinak se nikam nedostanete. Jak se mají ty ženy dostat do patra? Kolikrát jsem rád, že se sám dostanu do pokoje,“ poznamenává klávesista skupiny Rammstein Christian Lorenz v knize Svět dnes slaví narozeniny (2017). Jak se říká, tohle vyjádření nezestárlo dobře.
Je tu nový doklad toho, jak se i v Evropě přiostřují poměry a zhoršuje se ovzduší ve společnosti. Alternativa pro Německo (AfD), pravicová, až krajně pravicová strana a současně jediná skutečná opozice u našich sousedů, posílila a v žebříčcích dosahuje na druhé místo. Teď o víkendu se konají dvoje zemské volby, v Hesensku a v Bavorsku. V bavorském Ingolstadtu měl ve středu na mítinku AfD vystupovat předseda strany Tino Chrupalla (48). Před začátkem si s Chrupallou pod tribunou pořizovali selfie fanoušci, a jak se zdá, i jeden atentátník.
Ibram X. Kendi je jednou z těch amerických progresivních celebrit, které se nám mohou zdát vzdálené a snaha přenášet sem jejich myšlenky pomýlená, byť tento intelektuál dostal různé prestižní ceny a jeho knihy doporučuje k četbě kdekdo včetně Baracka Obamy. Snaha zatáhnout rozruch kolem povstání Black Lives Matter do Evropy vyžaduje předstírání, že specifické důsledky transatlantického obchodu s otroky pro USA jsou klíčovou charakteristiku moderní civilizace, což je hloupost (jedna Kendiho kniha nicméně vyšla slovensky). Pokud by nás Kendi něčím mohl oslovit, tak ne tím, co by si asi jeho fanoušci představovali.
Štěstí a spokojenost se obtížně popisuje. Vědci stále hledají přesnou odpověď, co si pod tou subjektivně prožívanou pohodou přesně představit. Psychologové a sociologové hledají různá měřítka osobní spokojenosti. Dávají se dohromady indexy štěstí, podle nichž se srovnává kvalita života v různých zemích. Na prvních místech zpravidla končí skandinávské země, Švýcarsko, Nizozemsko, Nový Zéland. Jenže řada zemí, kde se lidé považují za šťastné, patří zároveň k lídrům ve spotřebě antidepresiv. Třetí nejšťastnější zemí světa podle World Happiness Index, který dává pro OSN dohromady institut Gallup Poll, je Island.
Slovensko se na pár týdnů dostalo do centra dění a dokázalo v krátkém čase u západních spojenců vyvolat střídavě paniku, radost i zklamání. Mohlo to však pramenit i z pouhé nepozornosti. V určitém ohledu se země vlastně jen po krátkém výkyvu vrátila tam, kde je posledních třicet let. A řeší pořád ty samé otázky, říká sociolog Michal Vašečka. Jak podle něho vypadá současná slovenská společnost a co to znamená pro mladé lidi, kteří ze země mezitím ve velkém odcházejí?
Ve Francii probíhá mistrovství světa v ragby, nemálo lidí tím žije. Vlastně jich je - aspoň v mojí bublině – tolik, že by se jeden divil. Nadšení fanoušci a fanynky oceňují nejenom sportovní výkony jednotlivých týmů, ale i ducha akce a vlastně celého toho sportu. Víckrát a od lidí typově velmi různých, ať už co do společenského postavení, nebo politického přesvědčení, jsem slyšel ódu na ragby jako na protiklad penězi a spektáklem pokřiveného sportu plného „vystajlovaných“ primadon, zákeřností, simulování, teatrálních výstupů... Jako příklad se většinou uvádí fotbal (podle mě je to výraz nepochopení, ale to si necháme do jiného textu).
K vystižení nálad ve slovenské společnosti stačil o volebním víkendu zdánlivě malý přešlap. Chvíli předtím jsme se nacházeli v centrále SaS, jedné ze stran pohybujících se v průzkumech kolem pětiprocentní hranice. Těmto partajím byl do jisté míry předurčen výsledek voleb, hegemoni na předních příčkách se bez potenciálních menších koaličních partnerů nemohou při pomýšlení na vládu obejít. SaS patřila k táboru Progresivního Slovenska, tedy vyzývatele Směru Roberta Fica. Zatímco rozdrobené strany kolem pětiprocentní hranice i kampaň plná ostrých slov či sem tam hospodských rvaček ukazovala na neutěšenou a radikálně názorově rozdělenou veřejnost, nervozitě ulevila poznámka v živém vstupu moderátorky místní televize.
