Moc nad ruskými médii si ruský prezident Vladimir Putin nezajišťuje jenom dozorem a hrozbami těm, co nejsou loajální. Roli hrají štědré dotace ruské vlády, která vyčlenila na tisk, rozhlas a televizi téměř miliardu dolarů jen pro letošní rok, což zní dělá nejvlivnějšího hráče na ruském mediálním trhu.
Už 182 tisíc lidí se v internetové kampani podepsalo pod petici vyzývající ruského premiéra Dmitrije Medveděva k demisi. Hlasování se uskutečňuje na mezinárodní platformě change.org a s výsledkem má být podle ruských médií seznámen prezident Vladimir Putin. Bylo by ale naivní očekávat, že petici vyhoví, shodují se komentátoři.
Podle republikánského kandidáta na prezidenta Spojených států Donalda Trumpa by USA měly uznat ruskou anexi Krymu, pokud by to vedlo k lepším vztahům s Moskvou a silnější spolupráci v boji proti teroristům z organizace Islámský stát. Ukrajinský ministr vnitra Arsen Avakov označil Trumpovy výroky za nestydatost.
Mark Galeotti patří k mezi přední současné analytiky Ruska. Několik let učil na New York University, publikuje v anglosaských i ruských médiích. Teď se stěhuje do Prahy.
Z brexitu budou v Rusku nejspíše šťastní, odhadoval před referendem 23. června britský premiér David Cameron. Jeho ministr zahraničí Philip Hammond šel ještě dále a mínil, že Rusko chce, aby Spojené království opustilo EU. A po hlasování vyjádřil Michael McFaul, bývalý americký velvyslanec v Moskvě, dokonce názor, že brexit znamená pro ruského prezidenta Vladimíra Putina triumf. Realita je ale složitější než tyto vyostřené výroky. Žádná opravdová radost nad Brexitem ale v Rusku nevypukla, země je zaměstnána především sama sebou.
Mohlo by se tomu říkat třeba argumentace ad Putinum: to či ono je špatně a nemá se dělat, protože je to přesně to, co chce Kreml, a jediný, kdo se bude radovat, je Vladimir Putin. Je to neštěstí. Striktně vzato to může být v určitém smyslu pravda. V jiném smyslu to ale znamená, že si zakazujeme myslet a vydáváme se na milost právě Putinovým vrtochům. Prakticky každé západní noviny a každý komentátor zabývající se mezinárodní politikou (anebo ani se nezabývající) dodal svůj příspěvek do sbírky.
V polovině března uběhly dva roky od anexe Krymu: „referendum“, konané 16. března 2014, stvrdilo faktické připojení černomořského poloostrova k Ruské federaci.
Kritizovat Evropskou unii je správné – a sám to dělá –, ovšem ne za cenu jejího zničení. „Máme teď v Evropě vážné problémy,“ říká v rozhovoru Edward Lucas.
Všichni známe Vladimira Putina. Tráví hodně času v Kremlu, tu a tam něco nechá obsadit, jinam vyšle letectvo, sděluje světu svoje názory na několikahodinových tiskových konferencích a tak dále.
Marija Aljochinová je ve světě známá jako jedna ze tří členek punkové formace Pussy Riot. Ty se před třemi lety ocitly na lavici obžalovaných u soudu v Moskvě.
Dvacátého šestého června, krátce poté, co americký Nejvyšší soud legalizoval manželství homosexuálů, vyšel v časopise Foreign Policy článek „Může manželství homosexuálů porazit Islámský stát?“. „Přemýšlela jsem dnes ráno o dvou souborech fotografií – jednom z města ovládaného Islámským státem v Iráku, druhém ze schodiště Nejvyššího soudu ve Washingtonu,“ začíná autorka.
S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Pro Vladimira Putina to určitě bude jedna z největších politických zkoušek. Poprvé od jeho nástupu do prezidentského úřadu zažívají Rusové výrazný pokles životní úrovně.
Ten klip si na YouTube pustilo skoro pět milionů lidí. Píše se rok 2010, ruský premiér a v té době bývalý prezident a taky budoucí prezident Putin pořádá slavnostní charitativní večer.
Ruský historik Andrej Zubov se u nás stal již jakousi mediální hvězdou – vždy, když se v České republice objeví, vycházejí tu s ním série rozhovorů, jeho názory tisknou v novinách a časopisech, mluví v televizi.
Když loni na Západě vyšla kniha Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné, recenzenti ji unisono označovali za jednu z nejlepších knih o současném Rusku.
Vratislav Mynář, bývalý předseda SPOZ, se navzdory stále nevyřízené bezpečnostní prověrce a aféře kolem koupě vily od advokáta Romana Janouška už více než dva roky drží v křesle hradního kancléře.
Americká energetická revoluce ropy a plynu z břidlic, která už nějaký čas mění poměry ve světové ekonomice, bude čím dál víc ovlivňovat geopolitickou rovnováhu. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) Američané už před třemi lety předstihli Rusko a stali se největším producentem zemního plynu na světě.
Andrej Babiš se konečně mohl pochlubit, že se setkal s Michaelem Bloombergem. „Trojnásobný starosta New Yorku a mediální magnát nebyl nikdy v Čechách. Doufám, že jsem ho přesvědčil, aby přijel,“ připojil český vicepremiér k fotografii, již zveřejnil na svém Twitteru.
Z veřejné debaty posledního roku máte pocit, že žijete v rozdělené zemi, cloumané schizofrenií, jestli patří na Západ, nebo na Východ. Ve společnosti, jejíž podstatná část je vstřícná k autoritářskému režimu Vladimira Putina a nechá se masírovat sílící sofistikovanou kremelskou propagandou, nebo má přinejmenším pro Moskvu a její imperiální choutky pochopení.
Panuje v Česku rusofobie? Umocnilo ji agresivní chování Ruska během posledního roku? Nezatmívá nám náš postoj možnost poznat, čeho se na Rusku vlastně máme bát? A jsou Rusové opravdu předurčeni k vládě pevné ruky?
Dva týdny stará zpráva evropského výboru Sněmovny lordů vzbudila i u nás jistý rozruch (titulky typu „Unie i Londýn ohledně Ukrajiny katastrofálně selhaly“), nikoliv ale soustavnější pozornost.
Velký rozruch vzbudila na sklonku roku 2014 tzv. výzva šedesáti, která apelovala na vládu i média, aby se pokoušely o usmíření s Ruskem.
Klíčová otázka nad ostře sledovanými dohodami v běloruském Minsku zní: Podařilo se ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi jen úspěšně smluvně zakotvit „zamrzlý konflikt“ na Ukrajině, anebo budou důsledky daleko, daleko horší?
Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“?
Občas se stane, že kniha psaná bez politologických či sociologických ambic řekne o nějaké společnosti a její politice víc než deset analýz z nejlepších think-tanků.
Černé úterý 16. prosince ukázalo, že Rusko se ocitlo na hraně ekonomického kolapsu. Dostalo se tam poprvé po patnáctiletém, s výjimkou celosvětové finanční krize v roce 2009, fakticky nepřerušeném období vzestupu po převzetí moci Vladimirem Putinem. Za tu dobu zažilo ekonomický skok, srovnatelný jen s Čínou.
Evropa i Amerika oslavily klidný průběh ukrajinských voleb, jak se sluší a patří. Přesto vzbuzují oficiální reakce i komentáře předních médií dojem, že jsou publikovány z povinnosti a značně ledabyle. Vítězství proevropských stran se nakonec čekalo a o větší prostor si ve veřejné diskusi říkají ozbrojené konflikty na Blízkém východě, miliony uprchlíků ze Sýrie nebo armádní represe proti islámské opozici v Egyptě.
Vladimir Putin je pro nás záhadou. Angela Merkelová, jež s ním v posledním roce mluvila nejvíc ze všech západních politiků, naznačila, že není normální. Lidé, kteří s ním mluvili, vnímají, jak si užívá roli mocného vůdce. Jeden bývalý český premiér například popsal, jak u Putina intervenoval za velkou českou firmu, která vedla v Rusku spor s mocným oligarchou. Putin prý na místě zvedl telefon a začal záležitost na místě autoritativně řešit.
