Bývá označován za dravce nebo nájezdníka. Slovenský finančník Pavol Krúpa má stejnou podnikatelskou krevní skupinu jako majitelé finančních skupin Penta nebo J&T. Přestože se jim nevyrovná v objemu spravovaného majetku, projevuje o to větší smělost při investičních výbojích do vyhlédnutých firem, a jak se ukázalo při legendárním zbohatnutí bývalého premiéra Stanislava Grosse, nebojí se ani kontroverzních obchodů.
Donalda Trumpa u nás nemáme, ale pokusme se tento americký fenomén přiblížit. Představte si Paroubkovu nafoukanost, Babišovu ochotu obvinit kohokoli z čehokoli, Rittigovu procovskou nechutnost, Troškovo přesvědčení o vlastní velikosti, Krausovu aroganci, Okamurův xenofobní primitivismus, vulgární humor Miroslava Sládka.
Henrique Capriles Radonski na úzké školní chodbě těžce postupuje chumlem lidí. Žáky z chudé čtvrti města Guarenas nezajímá, že je to guvernér státu Miranda a poslední opoziční politik, který má v autoritářské Venezuele nějakou významnou funkci. Pro ně je to hlavně ten chlapík, který rozdává lízátka.
Slovenský ministr financí Peter Kažimír se mezi novináři v Bratislavě netěší extra velkému uznání. Hlavně opoziční, pravicově orientovaná média jako Denník N, Sme nebo Týždeň ho vnímají s despektem a odmítají přijmout jeho image uvědomělého správce státní kasy, který zvládá ukočírovat rozhazovačné choutky premiéra Roberta Fica a ostatních ministrů ve vládě Směru – sociální demokracie.
Co říci o novém ministru školství, o jehož kariéře ani názorech na školství nic nevíme? Pro televizního zprávaře nezáviděníhodný úkol. Ale když je to ministryně? Snadné východisko: moderátor uvede, tak jako ČT v polovině června při jmenování Kateřiny Valachové, že „po pěti letech je opět ministryní školství žena“ – a má vystaráno.
Michael Lewis v současné době patří mezi nejčtenější ekonomické autory. Sám začínal jako makléř na americké burze, ale později se stal novinářem. Pokud jsem se něco zásadního dozvěděl o tom, jak fungují velké americké banky a finanční instituce, tak to bylo z knihy The Big Short, která pod stejným názvem vyšla i v českém překladu.
Mirek Topolánek měl v posledních měsících nabitý program. Než odjel začátkem července na dovolenou, střídal jednu zahraniční cestu za druhou, v Praze se obvykle zdržel jen pár dní. Pět let po odchodu z politiky se bývalý premiér a předseda ODS dostal do role, jejíž záběr přesahuje hranice Česka.
Letos v listopadu se ve francouzském veletržním centru Paris Nord Villepinte znova sejdou stovky lidí na akci s názvem Milipol. Na rozdíl od většiny jiných tato výstava není otevřená všem, kteří jsou ochotní zaplatit vstupné.
Řecký exministr financí Janis Varufakis v čerstvém rozhovoru pro New Statesman potvrdil, že uvažoval o vystoupení z eurozóny „od prvního dne“: „Měli jsme malou skupinu, jakýsi válečný kabinet čtyř až pěti lidí, který na papíře, v teorii pracoval na tom, co všechno je třeba udělat… Ale na to, aby se připravila celá země, je třeba učinit exekutivní rozhodnutí, a takové rozhodnutí nikdy přijato nebylo.“
Byla to jediná ambasáda EU, která fungovala,“ vysvětluje syrský student práv Anás, proč se ocitl v Česku. Když v roce 2012 začal v zemi zmítané válkou zavírat svá velvyslanectví jeden západní stát za druhým, ale česká vláda se své zastoupení rozhodla udržet v chodu, bylo Česko pro místní jednou z mála evropských destinací, kam se zdálo být možné legálně prchnout. Samozřejmě pokud dostali víza.
Dvě stě padesát let poté, co kolonisté v Nové Anglii povstali proti britské monarchii, se rýsuje, že si Američané budou moci napřesrok zvolit, která dynastie jim bude vládnout. Nejsilnějším kandidátem republikánského pole se zdá být syn čtyřicátého prvního prezidenta a bratr čtyřicátého třetího v jedné osobě.
Jsme národem motoristů, kteří však nejsou schopni postavit dálnice, po kterých by mohli jezdit. Změnit poměry k lepšímu se v posledních pěti letech neúspěšně snažila řada ministrů dopravy různých vlád. Dnes je skoro jisté, že pod ministrem Danem Ťokem se staré poměry zakonzervují. Zní to neuvěřitelně, ale žádná významná dopravní stavba nebude dokončena ani v příštích sedmi letech.
Řecko a zbytek eurozóny žijí po referendu v paralelních světech. V Aténách se slaví odmítnutí diktátu mezinárodních věřitelů. Jednašedesát procent Řeků nejspíš uvěřilo příběhu ministerského předsedy Alexise Tsiprase, který jim slíbil, že se silným mandátem z plebiscitu bude schopen vyjednat lepší podmínky další záchrany.
Tento týden se mandátový a imunitní výbor sněmovny z formálních důvodů odmítl zabývat stížností poslance Ladislava Šincla na ministra financí Andreje Babiše. I když se ale nad aférou Šincl zavře voda, neboť ministr financí a poslanec se nesejdou, nepodají si ruku a ministr nebude přinucen k odpovědi, odkud tzv. informace o Šinclovi čerpal, neznamená to, že zas bude všechno jako dřív.
V pondělí 10. března 2014 se policisté z brněnské expozitury protikorupčního útvaru sešli s devětadvacetiletým mužem. Podle protokolu z výslechu se dostavil dobrovolně, aby popsal rozsáhlé podvody na daních při obchodech s pohonnými hmotami.
I politická Evropa se oddala času dovolených, Angela Merkelová s manželem například odjela do Jižního Tyrolska. Pro Řecko ale politická dovolená neplatí. Tam schválení nejnovějšího záchranného programu v polovině července jen zahájilo novou, nevyzpytatelnou etapu. Vrací se všechno to, co řečtí voliči odmítli ve volbách v lednu a v referendu 5. července, jen horší než kdy předtím.
Řecko zbankrotovalo. To, čeho se všichni obávali, se ve středu v jednu hodinu ráno aténského času stalo skutečností. Do této chvíle měla dorazit splátka 1,6 miliardy eur (asi 44 miliard korun) na účet Mezinárodního měnového fondu. Nedorazila. Členská země eurozóny, EU a NATO se tím vyřadila z klubu civilizovaných zemí mezi padlé státy typu Zimbabwe, Súdánu, Iráku nebo Kuby.
Do sálu pro tiskové konference vstoupil premiér a zaujal tradiční místo před fotografií Strakovy akademie, která slouží jako pozadí televizních přenosů. Na místech, kam by se vešly dvě stovky lidí, posedávalo několik zívajících novinářů. Zakaboněný Bohuslav Sobotka (ČSSD) je svým výkladem o dohodě nad rozpočtem k větší aktivitě nenastartoval.
Letos v květnu soud propustil z vězení třiadvacetiletého Lukáše Nečesaného, odsouzeného za pokus o vraždu kadeřnice. Odseděl si přes dva roky. Nejvyšší soud neřekl, že mladík je nevinen, nicméně poukázal na až neuvěřitelné chyby soudců i policistů a nařídil obnovu řízení. Hlavním důkazem v procesu proti Nečesanému byla takzvaná pachová stopa na místě činu.
Je vám padesát, v práci máte málo pohybu a v poslední době jste přibral? Pak jste vážně ohrožen nemocí, která dokáže zabít během několika let. Pravděpodobnost, že ji v blízké době dostanete, je třetinová. Stejně důležitou součástí civilizace, kterou symbolizují mobily, internet nebo silná auta, se v posledních letech stala cukrovka čili diabetes mellitus.
Hemingwayové zase vyrazili ke kubánským břehům na mečouna. Vnukové amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye, který tam často rybařil a napsal tu svou slavnou novelu Stařec a moře, koncem května zakotvili v Havaně, aby se zúčastnili rybářského turnaje.
Stát chce o svých občanech vědět stále víc. Stačí zmínit elektronickou evidenci tržeb nebo zákon o prokazování původu majetku. Ve sněmovně je před finálním hlasováním novela, která zpravodajským službám otvírá cestu k údajům z finančních úřadů, rozšiřuje přístup k informacím od telekomunikačních operátorů nebo ruší omezení v prolamování bankovního tajemství.
Je zajímavé, kolik zdánlivě vyčpělých a nemoderních témat se v současné době vrací. Mnohá z nich jasně zazněla již v 60. letech: rasové nepokoje, udržitelnost či limity růstu. Jako bychom se na dějinné spirále sice posunuli o závit výš, ale také blíž k těm tématům, která na nás poprvé zapůsobila již před desetiletími.
Prvního července vstupuje v platnost nový služební zákon. Oficiálně byl přijímán proto, aby se státní správa odpolitizovala a profesionalizovala. Na vývoji v české diplomacii se ale už teď jasně ukazuje, že přinejmenším na dohlednou dobu vede zákon naopak k politizaci a deprofesionalizaci státní správy.
To, co bylo ještě před pár týdny tabu, se stalo reálnou, a dokonce velmi pravděpodobnou variantou konce roky trvající řecké tragédie. Evropa se začala chystat na odchod Atén z eurozóny poté, co jednání mezi marxistickou vládou a mezinárodními věřiteli uvízla na mrtvém bodě a ztratilo smysl v nich pokračovat.
Belgie byla až do druhé poloviny 2013 (celkem 535 dní) bez vlády a belgický stát se v té době ani nerozpadl, ani nebyl obsazen nepřáteli. Sociální systémy, zdravotnictví, veřejná doprava a bezpečnost byly zajištěny, ekonomika se nezhroutila a taktéž školství, kultura a sport chybějící ministry nepostrádaly.
Přetahovaná pokračuje. Tak by se dala zhodnotit situace v energetickém koncernu ČEZ po poslední valné hromadě. Jeden konec lana drží ministr financí a šéf hnutí ANO Andrej Babiš, za druhou stranu tahá představenstvo v čele s Danielem Benešem.
Po listopadu 1989 mělo dojít k restauraci kapitalismu. Pokus byl úspěšnější, než se čekalo, protože na venkově cesta proti proudu času dospěla ještě dál, až do feudalismu. Zásluhu na tom mají evropské zemědělské dotace, na něž si veřejnost často stěžuje, že nefungují. Změnit venkov a vytvořit novou vrstvu agrobaronů však dokázaly. Týdeník Echo nabízí seznam nových feudálů.
„Pro zákazníky chceme to nejlepší,“ hlásají obchodní řetězce i jejich dodavatelé potravin. V idylickém světě rodinných nákupů přesto začal nesmiřitelný konflikt, protože obchodníci ani producenti ve skutečnosti nejsou filantropy a chtějí utrhnout větší část peněz, které Češi v obchodech nechají.
Úspěšný žánr katastrofických scénářů je zřejmě tak úspěšný, že lze v poslední době zaznamenat „backlash“ proti němu. To anglické slůvko lze přeložit třeba jako kritickou reakci na nějakou tendenci, která si o to koledovala. Egyptolog Miroslav Bárta přišel se svými kolapsy složitých systémů, geolog Václav Cílek své přemýšlení o krajině propojil s nejrůznějšími kontexty.
