Před pár lety se mezi nejbohatšími lidmi v Česku začala šířit mediální horečka. Zatímco Zdeněk Bakala si v roce 2008 pořídil vydavatelství Economia spíše jako snobskou výlohu a jeho krok nevyvolal u kolegů takřka žádnou odezvu, mocenský nástup Andreje Babiše spustil lavinu „nákazy“, která stále pokračuje. Lidé z první podnikatelské ligy se už ani netají, že si prostřednictvím médií kupují vliv.
Na Pražském hradě byli minulý týden při oslavách nejdůležitějšího státního svátku vyznamenáni také normalizační aparátčík, vlivná figura pozdně komunistického popu, kapelník, komik a později (ehm) svérázný politik, jehož největší zásluhou je zřejmě pohotovost, s níž častuje nadávkami kritiky prezidenta Miloše Zemana.
Rvou se o koryta. Tak stručně hodnotí krizi na pražské radnici návštěvníci českých hospod. Není proč se divit soudu nezasvěcených občanů, kterým nikdo nevysvětlil, proč se zastupitelé čtrnáct dní řežou hlava nehlava. Jediný, kdo se o to pokusil, byl odvolaný náměstek Matěj Stropnický.
Přijetím migrantů teprve začíná dlouhý proces vzájemného přizpůsobování se, jehož cílem má být fungující a alespoň v základních věcech soudržná společnost. Integrace nějaké menšiny obvykle znamená tři věci – nově příchozí se naučí jazyk, ctí místní právo a sdílí část historie a kultury nové společnosti.
„Doufám, že bude zítra pěkné počasí. Nechceme, aby to na fotce vypadalo jako v Mordoru,“ upozornil nás mluvčí Severočeských dolů Lukáš Kopecký, když jsme s fotografem žádali o vstup do areálu povrchového hnědouhelného dolu Bílina. Právě toho, který se podle rozhodnutí vlády z 19. října zakousne po čtyřiadvacetiletém váhání politiků do okolní krajiny a zastaví se pět set metrů od obcí Mariánské Radčice a Braňany, nacházejícími se mezi Mostem a Litvínovem.
Často utečou z první vycházky nebo prostě přelezou plot dětského domova. „V útěku jim těžko můžeme zabránit a také se o to nesnažíme. Vychovatelé mají zakázán fyzický kontakt s klienty,“ podotýká Patrik Matoušů, ředitel výchovného ústavu v Praze-Proseku. Policie sem přiváží děti běženců, které byly na českém území zadrženy bez doprovodu rodičů či jiných příbuzných.
Střídavě se mu posmívali nebo ho démonizovali. Měl být člověkem minulosti, který nemá recept na vítězství a měl by odejít do politického důchodu. Nyní se může Jarosław Kaczyński považovat za nejúspěšnějšího polského politika současnosti.
Koho chce Bůh potrestat, tomu splní všechna přání. Staré přísloví popisuje hlavní riziko pro favorita nedělních parlamentních voleb v Polsku. Strana Právo a spravedlnost (PiS) je předem tak jistým vítězem, jako dosud nebyla u našich severních sousedů žádná strana. Průzkumy to říkají jednoznačně. Právo a spravedlnost získá přes pětatřicet procent hlasů, o deset až patnáct procent víc než hlavní konkurent, vládní Občanská platforma (PO).
V roce 2013 chtěl vrchní olomoucký žalobce Ivo Ištvan svým teatrálním zásahem na Úřadu vlády „odstíhat“ (Ištvanovo oblíbené slovo) propojení mezi politiky v nejvyšších patrech moci a politickými podnikateli. Nepodařilo se. Případ, který obrátil zemi od liberální demokracie západního stylu k východní oligarchii, skončil po dvou a půl letech debaklem.
Týdeník Echo nepatří mezi média, která sestavují podnikatelské žebříčky podle bohatství a „odhalují“ životní záliby českých miliardářů. Nesledujeme nákupy nových apartmánů ve Špindlerově Mlýně, jachet v Chorvatsku, resortů v Karibiku ani nerozebíráme nejnovější vrtochy horních deseti tisíc. Tentokrát ale uděláme tak trochu výjimku. Objevili jsme totiž projekt určený těm nejmajetnějším, který výrazně překračuje meze obvyklé výstřednosti.
Dvacátého šestého června, krátce poté, co americký Nejvyšší soud legalizoval manželství homosexuálů, vyšel v časopise Foreign Policy článek „Může manželství homosexuálů porazit Islámský stát?“. „Přemýšlela jsem dnes ráno o dvou souborech fotografií – jednom z města ovládaného Islámským státem v Iráku, druhém ze schodiště Nejvyššího soudu ve Washingtonu,“ začíná autorka.
„Když jsme při 500. výročí Kolumbova příjezdu do Ameriky za přítomnosti nejdůležitějších peruánských politiků vztyčili pomník nejmocnějšímu vládci říše Inků Pachacútecovi, z čistého nebe udeřily tři blesky, nad sochou proletěli tři orli a nad ledovcem Ausangate se objevily tři duhy,“ pábí dvacetiletý průvodce po Cusku Ángel Moriano Escalante, aby demonstroval, jak i andská příroda upřednostňuje staré pořádky před koloniální invazí z Evropy.
Karel Köcher je dodnes jediným známým zahraničním špionem, kterému se podařilo splnit nesplnitelný úkol – proniknout do CIA. Číňan Larry Wu-tai Čin, označovaný také za krtka v nejstřeženější zpravodajské službě světa, byl svými krajany naverbován teprve poté, co ve „Firmě“ už léta působil.
Před volbami 2013 se na jedné z debat organizovaných Svazem průmyslu a dopravy potkali exministr financí Miroslav Kalousek a miliardář a zakladatel protestního hnutí ANO Andrej Babiš. Tehdy se ještě jeho podpora počítala v jednotkách procent a málokdo by si vsadil, že zasedne tam, kde sedával Kalousek.
Ve srovnání s minulostí je strana zdaleka nejmocnější a možná už nikdy v budoucnosti tak mocná nebude. Obsadila místo premiéra, šéfa sněmovny i Senátu, jejím bývalým členem je prezident. Drží deset míst hejtmanů a ve většině krajských a okresních metropolí místa radních. Přesto se dostala do nejhlubší vnitřní krize v historii posledního čtvrtstoletí.
Nejznámější uprchlík současnosti Edward Snowden si užívá několik týdnů obnovené slávy a pocitu malého zadostiučinění. Jméno bývalého zaměstnance CIA, který vynesl na veřejnost informace o rozsáhlých sledovacích aktivitách amerických tajných služeb po celém světě a už přes dva roky kvůli tomu přebývá v ruském azylu, se v médiích skloňuje hned z několika důvodů.
Bylo to v říjnu 1981, krátce po jeho devětadvacátých narozeninách. Jiří Gruntorád měl za sebou přijímací proceduru ve věznici v Minkovicích u Liberce. Dostal čtyři roky za podvracení republiky: za opisování a šíření zakázané literatury. Za mřížemi se neocitl poprvé, už jednou ho odsoudili za nedovolené ozbrojování a odseděl si také deset měsíců ve vazbě.
S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Východní svět je víc metafyzický, duchovní a taky krutý. Lidé na Balkáně, ale ještě víc v severní Africe a na Blízkém východě mnohem intenzivněji prožívají své vlastní dějiny. Srbové dodnes želí bitvy na Kosově poli, kde roku 1389 došlo k oslabení křesťanských sil. Šíité prožívají smrt Aliho, jako by se stala před pár lety a ne v roce 661.
Před Vídní se v letech 1529 a 1683 zastavil vpád osmanských armád do Evropy. Historie se připomene v neděli. Vídeňské zemské volby rozhodnou, jak se Rakousko postaví přívalu uprchlíků, kteří mnozí rovněž pocházejí z území bývalé Osmanské říše.
Truth leaves others behind. Audi. (Pravda nechává ostatní pozadu. Audi.) – podobné slogany poutaly zákazníky ve Spojených státech ve chvíli, kdy se provalily podvody Volkswagenu s emisemi. Dnes znějí jako těžká ironie. Nedá se čekat, že by automobilisté hlasovali peněženkami a přestali auta z podvádějící skupiny VW, kam patří i zmíněné Audi, kupovat.
Československo hned dvakrát během krátké doby sehrálo klíčovou roli v blízkovýchodních dějinách. Například právě před šedesáti lety, kdy tak trochu pomohlo vyvolat válku. Toto výročí zůstává nepovšimnuto. V obou případech, kdy Čechoslováci sehráli výraznou úlohu, bylo to prostřednictvím dodávek zbraní. Vyzbrojení vznikajícího židovského státu v letech 1947–49 je u nás docela dobře známo. Bez těchto zbraní by možná Izrael nevznikl a ledacos by dnes bylo jinak.
Někdy před třemi lety jsem dostal od egyptologa Miroslava Bárty krátkou zprávu ve smyslu: „Procházím ulicemi Káhiry, jsem deprimovaný, že je tady tolik lidí a všichni budou chtít odejít do Evropy“. V té době jsme již několik let uvažovali o vztahu mezi suchými klimatickými výkyvy, cenami potravin, sociálními bouřemi a migracemi.
V úterý 15. září vyšel v Olomouckém deníku a sedmi jeho dalších regionálních mutacích článek s názvem „Josef Tesařík: Proč v Olomouci vzniká BEA kampus“. Od autora, zakladatele a většinového majitele společnosti Tesco SW, to byla v zásadě chvála vlastního dobrého díla.
Devětatřicetiletá Kolumbijka Marley Díazová žila po deset let na venezuelské straně hranice ve městě San Antonio del Táchira, aniž by měla zařízené potřebné dokumenty. Nepotřebovala, tady na pomezí to nikdo neřešil. Před měsícem ji však vytáhli z její chýše, postavené z několika kusů plechu, příslušníci venezuelské Národní gardy.
Meteorologická služba pracující pro BBC je v posledních letech velice opatrná s dlouhodobými předpověďmi. Nicméně ohlásila, že je pravděpodobné, že další dva roky mohou být podobně teplé jako letošní rok. Situace zdaleka není jasná, protože teploty Atlantského oceánu spíš ukazují na mírné ochlazení, zatímco teploty Tichého oceánu na výrazné oteplení.
Ze špiček německého byznysu a financí se v přílivu stovek tisíc migrantů do země stávají přední demografové a sociologové. Guvernér Bundesbanky Jens Weidmann se v rozhovoru pro deník Süddeutche Zeitung rozpovídal, jak přistěhovalci představují pro zemi jedinou šanci. Stárnoucí německá společnost si bez nich dlouhodobě nedokáže udržet svou současnou hospodářskou výkonnost.
Dnešní čtyřicátníci a možná i třicátníci ještě pamatují dobu, kdy psát dlouhé dopisy rukou byla zcela běžná činnost. Když současné dítě školou povinné dostane ručně psaný papírový dopis, nejdříve užasne, kdo z jeho „oldschoolových“ kamarádů dostal ten zvláštní nápad, v mnoha případech nedokáže text rozluštit a bude mít velkou potíž se obdobně revanšovat.
Migrační tsunami valící se do Evropy z Blízkého a Středního východu a severní Afriky vyvolává vzrušené debaty nejen o tom, jak se k tomuto stěhování národů a jeho důsledkům postavit, ale také o jeho příčinách. Lze dokonce říci, že čím je Evropa bezradnější v hledání racionální odpovědi na otázku „co dělat“, tím víc odpovědí nabízejí diskutující na otázku, „kdo“ nebo „co za to může“.
Americká prezidentská kampaň trvá dlouho. Považuje se za normální, že zájemci museli učinit rozhodnutí a začít pracovat někdy počátkem tohoto roku, tedy téměř dva roky před datem voleb v listopadu 2016. Velmi dobře známý politik si může dovolit „naskočit“ později, ale – jak lze nyní slyšet v případě viceprezidenta Joea Bidena – rozhodnout se je opravdu nejvyšší čas.
