Když se ohlížíme za uplynulým rokem, jako dvě největší témata vyvstává uprchlická krize a horké léto. S odstupem několika měsíců máme možnost se zamyslet nad letošním suchem, aniž bychom se příliš věnovali výsledkům prosincové velké klimatické konference v Paříži coby víceméně politické akce.
Je konec roku a pro jeho osobnost Angelu Merkelovou se zdá, že se nakonec vše v dobré obrátí. Nejenže na ni padla volba v každoroční anketě amerického časopisu Time, alespoň načas skončil i pád její popularity a v pondělí 14. prosince na sjezdu Křesťanskodemokratické unie (CDU) v Karlsruhe tisícovka delegátů odměnila svou předsedkyni potleskem vestoje.
Z Ostravy se jezdívá na vánoční nákupy do polského pohraničí. Cesta autem do vyhlášené tržnice v Zabełkówě trvá asi čtvrthodinu. Oblíbené jsou také zážitkové adventní zájezdy do Krakova nebo letecky do Londýna. Zato stověžatá matička tolik neláká. Není divu, nedá se tam levněji nakoupit a za atmosférou vánočních trhů je lepší zajet třeba do Vídně.
Tak úspěšného premiéra Česká republika dlouho neměla. Vládne už druhým rokem bez karambolů, jeho popularita se drží nad padesáti procenty, udržuje klid a prosperitu i v pohnuté době uprchlíků a teroristických útoků. Muž bez vlastností Bohuslav Sobotka dokázal něco, co by mu mohli závidět všichni polistopadoví velikáni včetně Václava Klause a Miloše Zemana.
Z Energetického a průmyslového holdingu miliardáře Daniela Křetínského a česko-slovenské skupiny J&T se stává čím dál silnější hráč v evropské energetice. A svou sílou se stává stále silnějším konkurentem státní elektrárenské společnosti ČEZ. Křetínskému se teď podařilo získat firmu, o níž se měl původně utkat právě s holdingem ČEZ.
Nejdřív se bude střílet ve Strakově akademii a parlamentu,“ prohlásil Martin Holkup, velitel „Roty Jana Žižky z Trocnova“, pobočky spolku zvaného Českoslovenští vojáci v záloze. Veteránovi z mise v Bosně vůbec nevadilo, že ho přitom natáčí Česká televize. Masakr politiků by podle Holkupa proběhl v okamžiku, kdy by Česko vstoupilo do války pod velením NATO.
Z potu českých pracovníků vyrostly paláce vídeňské šlechty a velkolepé kláštery katolických řádů. Tak učí školní dějepis o třech stoletích, kdy České země podléhaly Habsburkům. Co se týče vysávání zdejší pracovní síly cizími boháči, jsou současné poměry přinejmenším stejné. Každá dvanáctá koruna vydělaná v Česku končí v rukou cizince.
Během více než čtyř let, co sedí v čele společnosti ČEZ, se Daniel Beneš málokdy ocitl v úzkých. Nepoložilo ho mediální propírání v kauze Nagyová, kdy ho policejní záznamy vykreslily jako důvěrného rádce a nákupčího drahých kabelek pro tajemnici a pozdější manželku Petra Nečase.
Letos v únoru vyhlásil známý institut European Council on Foreign Relations, v jehož správní radě zasedá hned několik evropských exministrů zahraničí a významných diplomatů, žebříček nejvlivnějších zemí Evropy v zahraniční politice. Jedničkou se stalo Německo. O druhé místo se podělila Británie se Švédskem. Pozice Londýna asi nikoho nepřekvapí.
Události po sněmovních volbách v Polsku znamenají konec demokracie a nástup více či méně autoritářské vlády. Tento názor sdílejí politici poražených stran, novináři v čele s levicově-liberálním listem Gazeta wyborcza i mnozí bývalí ústavní soudci a jejich výklad se přes média rozšiřuje do celé Evropy.
Sopka, která svou činností zasypala sama sebe. Cimrmanovským obratem se dají nejlépe popsat dva roky fungování sněmovny, která sice překypuje mnoha aktivitami, nedokáže však většinu z nich dotáhnout k nějakému závěru.
Pokud vám připadá, že zpráva, že nejméně dva z pařížských atentátníků zřejmě pronikli do Evropy vydávajíce se za syrské uprchlíky, vyvolala nesmyslnou hysterii, pak jste nedávali pozor na to, co se dělo ve Spojených státech.
Husí kůži a „super“ pocit měla – alespoň podle svého vyjádření na sociální síti – minulou sobotu večer hostinská z jihočeské obce Nadějkov Lucie Šmejkalová. „Maj to, joooo!“ jásala na Facebooku. Její oblíbená skupina Ortel, která byla v hlasování ankety Český slavík před dvěma lety sto pátá a loni čtvrtá, stanula minulý týden těsně pod nejvyšším stupínkem.
Ve vládě Bohuslava Sobotky sedí ministři, kteří hodně mluví, jak promění zemi. A nejsou za nimi vidět žádné podstatné činy. Klasickým příkladem je ministr financí a nejpopulárnější politik Andrej Babiš. O karuselech, lepším výběru daní a elektronické evidenci tržeb jsme toho slyšeli opravdu hodně.
Ministři dopravy nejsou neschopnější než kolegové z jiných resortů. I když je současný ministr Dan Ťok (ANO) za posledních sedm let už desátý v řadě a i když také v jeho případě existuje dost důvodů k odvolání, hlavně neschopnost najít někoho, kdo by provozoval mýtný systém na českých dálnicích od ledna 2017.
Tři dny před masakrem v Paříži poslal britský premiér David Cameron předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi dopis, v němž formuluje požadavky Londýna na rozvolnění vztahů s EU. Poté se britští politici a vysocí úředníci rozjeli po Unii, aby obsah dopisu, který vzbudil rozruch a zlou krev, správně vysvětlili.
Třetí týden teplého listopadu a na rozbouřené moře z Turecka vyplouvají další tisíce uprchlíků – převážně Syřanů, ale mezi nimi se nacházejí Iráčané, Libyjci, Afghánci i běženci z kruté eritrejské diktatury, ze Súdánu a také ze severní Nigérie, kde řádily bojůvky islamistického hnutí Boko Haram. V Afghánistánu, Africe a na Blízkém východě postihla destabilizace zhruba 60 milionů lidí.
Když islamisté v lednu vystříleli redakci časopisu Charlie Hebdo, bylo to právě v den, kdy vyšel nový román Michela Houellebecqa a jeho autor byl na obálce aktuálního vydání časopisu. Francouzský premiér Manuel Valls se k tomu tehdy postavil dosti odporným způsobem: „Francie není Houellebecq. Není netolerance, nenávist a strach,“ řekl tehdy francouzský premiér, samozřejmě aniž by knihu četl.
Proč právě Brusel? Mondénní metropole země z první desítky nejbohatších států Evropy. Centrum Evropské unie a jejích institucí. Vždyť se v evropské veřejné debatě nikdy pořádně neprobíralo, že by Belgie měla nějaký vážný společenský problém. Evropské elity řešily sociálně vyloučená francouzská předměstí – poté, co před deseti lety vzplála v nepokojích.
Až 200 zdravotníků a příslušníků protichemické jednotky by mohla poslat Česká republika do případné pozemní operace proti Islámskému státu, prohlásil ministr obrany Martin Stropnický. Nechme stranou, nakolik vysoká je pravděpodobnost, že se nějaká mezinárodní invaze proti radikálním islamistům v Sýrii a Iráku opravdu uskuteční.
„Jde o válečný akt,“ prohlásil francouzský prezident Francois Hollande poté, co při sérii teroristických masakrů v Paříži přišlo o život 132 lidí a dalších více než tři sta bylo vážně zraněno. Několik desítek jich stále v pařížských nemocnicích bojuje o život. K útokům se hned v sobotu oficiálním prohlášením přihlásilo islamistické hnutí Islámský stát.
Devátého listopadu oznámila významná švédská firma Trelleborg koupi českého gumárenského holdingu ČGS, pod který spadá zejména výrobce pneumatik Mitas, za více než 31 miliard korun. Je to bezkonkurenčně největší prodej české firmy v letošním roce. Trelleborg, působící ve více než čtyřiceti zemích, se převzetím ČGS stane světovou jedničkou ve výrobě pneumatik pro zemědělské stroje.
V úterý 28. listopadu 1989, kdy byl národ ještě v euforii z pátečního odstoupení komunistického politbyra v čele s Milošem Jakešem, si tehdejší ministr vnitra František Kincl zavolal do kanceláře náčelníka rozvědky Viléma Václavka. „Řekl mi, že nemůže jinak, ale že mě musí odvolat za svévolné jednání,“ vypráví Václavek, dnes jednasedmdesátiletý penzista.
Čest být rodištěm Franze Kafky si Praha a vůbec české země zaslouží. Kafkovy příběhy o všemocné a neproniknutelné byrokracii, která se může zničit jedině sama, se opakují i dnes, jen v jiných kulisách.
„Domů jeďte,“ říká žena dvojici syrských uprchlíků s dítětem, kteří ji žádají o pomoc či radu. V jiném záběru jednoho z nejsledovanějších videí posledních týdnů na otázku běženců, jaká je tedy Česko pro uprchlíky vlastně země, další žena prohodí: „No good. Bad.“ A poradí, kam by jejich kroky měly směřovat: „Deutschland!“
Osmnáctého listopadu se před Městským soudem v Praze začne projednávat případ, který ukáže, jak je justice schopná hledat spravedlnost v nejnáročnějších, nejcitlivějších a nejspletitějších případech na hraně byznysu, politiky a bezpečnostních složek.
Nešlo jim o dílo ani o výsledek, ale o to, jak jsou dobře nasvícení a zda jsou lidé kolem nich v dostatečném předklonu. Ostatní dělili na „toho zmáknu“ a „toho zlikvidovat“. Nesnesli sebemenší náznak odporu nebo protinázor. Systémově manipulovali se svými nadřízenými, aby vytvořili dojem nepostradatelnosti.
Dojít pěšky z bavorského Wegscheidu na Lipenskou přehradu se stihne za čtyři hodiny, většina jeho současných návštěvníků ovšem míří jiným směrem. Chtějí se dostat dál do bavorského a německého vnitrozemí. Jedná se totiž o uprchlíky, kteří právě u Wegscheidu překračují rakousko-německou hranici.
Ta slova znějí jako ozvěna z doby temna, kdy se bezuzdné zlo šířilo zemí a běsnící šílenství proměnilo sousedy ve vrahy svých sousedů. „… musíte drtit na prach, musíte hubit. Tito lidé jsou dobří jen k umírání. Dávám vám tento rozkaz, jděte!“
Černobílý příběh o xenofobní, ustrašené postkomunistické střední Evropě a vůči přistěhovalcům otevřeném Západě, který dominuje domácí veřejné debatě, bledne hned při pohledu za západní hranici Německa. Vítací atmosféra, do níž koncem léta zhruba na dva měsíce sklouzli Němci, není žádným západním standardem.
