Libor Staněk II.

/

Články autora

Anna Pammer v Jihlavě, sladký Cheb, víc Klímy

Horácké divadlo v Jihlavě už několik let mapuje skrze divadelní inscenace výjimečné osudy tamějších kulturních osobností (velmi úspěšné představení bylo v předminulé sezoně věnováno Suzanne Renaud, manželce básníka Bohuslava Reynka), jejichž příběh ale naštěstí neprezentuje zkostnatělým životopisným portrétem. Současný umělecký tým pod vedením režiséra Michala Zetela se ani konzervativnímu divákovi nebojí předložit žánrově inovativní a podvratně hravé divadelní hry.

Topol bez brnění

Tvorba Filipa Topola, frontmana kultovních Psích vojáků, byla vždy založena na silně konfesijním a romantizujícím přístupu. Těžko bychom v 90. letech hledali v tehdejší alternativní hudbě tak zbožštělou figuru, jakou byl nejmladší člen uměleckého klanu Topolů. Ve všem tom neurvale krásném koncertním štěkotu ale možná trochu zanikalo, že Filip Topol byl nejen hudebníkem a „prokletým básníkem“, ale i podvratně hravým autorem.

Odkouzlená jihoamerická literatura, já jsem Švejk

Pod pojmem jihoamerická literatura se tuzemským čtenářům vybaví především plejáda spisovatelů z šedesátých let v čele s Argentincem Juliem Cortázarem nebo jeho krajanem Jorgem Luisem Borgesem, kteří inovativně fabulovali a experimentovali s časovou strukturou románu. Hlavním synonymem tzv. boomu hispánsko-amerických romanopisců je ale samozřejmě dílo Kolumbijce Gabriela Garcíi Márqueze, jenž stvořil jeden z nejznámějších literárních směrů 20. století, tzv. magický realismus.

Najít něco starého, co tu ještě nebylo

Existují umělci, kteří po sobě zanechávají pečlivě uzavřená díla. Hudebníka a architekta Ivana Palackého nic takového nezajímá. Jeho tvorba namísto žánrově ohraničených útvarů připomíná nekonečně se klikatící pěšiny, na jejichž konci nacházíme už jen mizící stopy po jejich původci. Jsou to texty svázané do proděravělého šanonu, do něhož se věci neukládají proto, aby se uzavřely, ale aby mezi sebou dál navazovaly nečekané souvislosti.

Sex, drogy a poezie

„Básník dnes znamená hovno,“ řekl kdysi Antonín Sova mladičkému Vladimíru Holanovi. A mladá intermediální básnířka Nela Bártová (nar. 1998), aniž asi přečetla jedinou báseň od jmenovaných autorů, to ví. Nebo aspoň tu hru hraje. Její civilně spratkovská poezie se tak trochu nezáměrně vysmívá všem salonním básníkům, jejichž rukopisy tonou v přeestetizovaných a ornamentálních klišé.

Starší články