Pravicová občanská společnost
Pokud se v sobotu 7. února nepodaří zvednout alespoň polovinu Slováků k účasti, nevstoupí možná výsledky referenda o rodině v platnost.
Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhne Havlovo prezidentství, má vyjít v roce 2014.
Pokud se v sobotu 7. února nepodaří zvednout alespoň polovinu Slováků k účasti, nevstoupí možná výsledky referenda o rodině v platnost.
Hudební skladatel Andrew Lloyd Weber (Jesus Christ Superstar) tráví větší část roku mimo rodnou Británii, minulý týden se však na dálku zapojil do volebního boje. Vyzval krajany, aby se probudili a nedovolili vládnout „Milibandovi a Sturgeonové, nejnebezpečnější dvojhře v britské politice“.
Důležitý muž Syrizy, ekonom a koordinátor mezi stranickým vedením, poslaneckou frakcí a vládou Teodoros Paraskevopoulos radí brát zprávy světových novin jen jako součást propagandistické války.
Poslední dva roky nicméně Marta Kubišová zažívá něco jako druhý comeback – což je ten pravý čas na bilanční rozhovor o zvratech a nepravidelnostech v jednom životě. Rozhovor byl veden proti proudu času.
Jiřině Prekopové je 86 roků, loni v květnu utrpěla mozkovou mrtvici a zpočátku nemohla mluvit. Od té doby se zotavila a opět vede psychologické kurzy.
Co v debatě kolem legislativy na podporu biopaliv stojí mimo debatu, je nehajitelnost připravovaných zákonů.
V Evropě jako kdyby přicházela malá doba extrémů. Téměř v každé zemi jdou nahoru nezkušené, často radikální strany, které se nějakým způsobem vymezily proti společenskému konsensu. Tento trend postihl dokonce i Velkou Británii, která bude volit začátkem května.
Veřejnoprávní televize a rozhlas se dostaly pod tlak politiků, jaký v uplynulých letech nemá obdoby. Podle všeho to ale zatím vadí jen oběma generálním ředitelům. Od Břetislava Rychlíka, Olgy Sommerové a dalších kulturních osobností, které se dřív ozývaly už při pouhém podezření, že by někdo mohl v zákulisí vykonávat tlak, zatím žádné razantní prohlášení nepřišlo.
Politická korektnost je americký vynález, který se v devadesátých letech začal přelévat do západní Evropy, poslední léta i k nám. V diskusním Salonu Týdeníku Echo se sešli umělec a dlouholetý rektor pražské AVU Milan Knížák, který ve Spojených státech na přelomu 60. a 70. let žil, emigrant v Americe z druhé poloviny 80. let a později tajemník rady české vlády pro romskou komunitu Roman Krištof a konečně náměstkyně ministra pro lidská práva a rovné příležitosti Martina Štěpánková.
Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) začátkem března znovu dodal atraktivní sousto zpravodajským redakcím: zásah v prostorách ministerstva obrany a na generálním štábu, osm prohlídek, pět zadržených včetně generála Vladimíra Halenky, čtyři obvinění.
Miroslav Kalousek ale zatím nepovažuje neformální spojenectví tradičních stran proti Babišovi za příliš pravděpodobný scénář.
Rozhovor s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou se konal měsíc po masakru v pařížském časopise Charlie Hebdo, při kterém útočníci křičeli „Alláh je velký“.
Svět kolem nás se změnil. Současně jsme konfrontováni s válkou na rusko-ukrajinském pomezí a s Islámským státem na Blízkém východě. Je česká armáda připravena na nové úkoly? Co přesně umí, jak platná by byla v případě útoku Ruska na některý z pobaltských členů NATO?
Dva týdny stará zpráva evropského výboru Sněmovny lordů vzbudila i u nás jistý rozruch (titulky typu „Unie i Londýn ohledně Ukrajiny katastrofálně selhaly“), nikoliv ale soustavnější pozornost.
Ministři financí eurozóny a neomarxistická vláda v Aténách došli k jakési dohodě. Její podstatou je prodloužení záchranného programu – tedy financování řeckých bank – o další čtyři měsíce.
Ve slavném filmu Z režiséra Costy-Gavrase, odehrávajícím se v Řecku raných šedesátých let, přivodí neúplatný vyšetřující soudce ve spolupráci se šťouravým novinářem pád zkompromitované vlády, happy end se však nekoná. Moci se místo politické opozice ujímá vojenská junta.
Pro hloubku změny, jíž český veřejný prostor za poslední dva roky prošel, je charakteristický případ odvolávání ministryně spravedlnosti Heleny Válkové.
Velký rozruch vzbudila na sklonku roku 2014 tzv. výzva šedesáti, která apelovala na vládu i média, aby se pokoušely o usmíření s Ruskem.
Pozvání do diskusního Salonu Týdeníku Echo přijali bývalý ministr Zemanovy vlády a pozdější velvyslanec České republiky v Rusku Jaroslav Bašta, politolog Michael Romancov a diplomat Štefan Füle, který měl v Evropské komisi na starosti jednání s Ukrajinou o asociační dohodě, než jednání v listopadu 2013 zkrachovala a následoval Majdan. (O Fülem se spekuluje jako o budoucím členu týmu evropského prezidenta Donalda Tuska.) Bouřlivá byla i diskuse v Salonu a nevyhnutelně došlo i ke sporu o příčinách a dosavadním průběhu krize na Ukrajině.
V budově ministerstva dopravy kdysi sídlil ÚV KSČ a Dan Ťok, tak jako všichni čeští ministři dopravy před ním, úřaduje přímo v pracovně Gustáva Husáka.
Slovensko tuto sobotu čeká referendum o ochraně rodiny iniciované Aliancí pro rodinu. Ta loni s pomocí církví sehnala 400 tisíc podpisů, jimiž občanské referendum podmiňuje ústava.
Téměř po celý svůj profesní život byl podle vlastních slov „zkušený mechanik“ politického a ekonomického provozu spolkové republiky, vyšší řadový úředník na spolkovém ministerstvu financí a od roku 2002 regionální politik.
Po islamistickém teroru ve Francii to bublá v celé západní Evropě. Specifická je situace v Německu.
Jaká je předběžná bilance Majdanu na Ukrajině, vyšel Vladimir Putin z této konfrontace vítězně, nebo oslabený? A co Rusko, zvětšilo se v očích Západu v nafouknutého strašáka, nebo je to stát na pokraji zhroucení?
Těsně před Vánocemi přinesl Volvox Globator na český trh knihu nejslavnějšího sovětského disidenta Vladimira Bukovského Moskevský proces. Je to historie posledních zhruba dvaceti let sovětského režimu před kolapsem, podaná na základě tajných dokumentů Ústředního výboru KSSS, zápisů z jednání politbyra a ovšem i autorova historického výkladu občas podávaného hodně sarkasticky.
Loni touto dobou vyhlašoval tehdejší šéf Evropské komise José Manuel Barroso sebevědomým hlasem konec krize eurozóny. V českém veřejném prostoru byly výroky Barrosa a dalších potentátů se stejným názorem na věc ještě doprovázeny úlevnými výdechy našich domácích eurooptimistů, že už teď snad konečně ti skeptici přestanou umanutě mluvit o krizi eurozóny, když prošla zkouškou ohněm a je silnější než předtím.
V pondělí 15. prosince odpoledne se centrum Drážďan, od hlavní nákupní třídy, Prager Strasse, přes slavné vánoční trhy na Altmarktu až k obnovené barokní dominantě města, Frauenkirche, hemží stovkami Čechů. O pár hodin později tamtéž probíhá masová, údajně xenofobní demonstrace. Nejde při ní ale o Čechy, nýbrž o přistěhovalce z muslimského světa, ještě přesněji o „islamisty“.
Polsko je už deset roků ve středovýchodní Evropě podobnou anomálií, jakou představovaly české země někdy do roku 1996 – po implozi postkomunistů u našich severních sousedů chybí silná levicová strana, a tak se politické drama odehrává uvnitř občanského, řekněme pravicového, tábora. Konflikt, dlouho personifikovaný jmény Donald Tusk a Jaroslaw Kaczynski, má hluboké kořeny a vine se vlastně od prvních měsíců svobody.
Při pohledu zvenčí má Polsko pověst země, jejíž elity se ve věcech zásadního významu dokáží shodnout, kde panuje národní konsensus. Přitom jsou ale intelektuální, kulturní a politické kruhy u našich severních sousedů rozhádané tak, že spolu velké skupiny lidí nejsou schopny vůbec mluvit.
Možná si čtenář toho jevu už všiml, příležitostí bylo docela dost: konkrétní směrnice, zákony a nařízení na pomoc přírodě, zvířatům, planetě přicházejí často opentleny fatálním zdůvodněním: nedá se nic dělat, je to věda, z vědeckých studií vyplývá, že normu je potřeba přijmout. Současně patří k obecně sdíleným předpokladům, že věda není politická, že v ní jde o popis reálného světa a vyvozování souvislostí.