V roce 2013 jsme sázeli jabloně a hrušně do Polického aleje mezi Ctěnice a Přezletice. Činili jsme tak ryze z kolegiální vůle vůči památce na dobrého chlapa a zahradníka. Stromy jsme tak nějak zapečovali, ořezali, uvázali, zalili, a to i v dalších letech. Očekávání jsme ovšem měli ryze krajinářská a po deseti letech jsme se dočkali jakžtakž ujmutých stromů, ze kterých byla v dobrém roce bedna ovoce. Ve stejné době jsme shodou okolností vysadili i dvě zbylé jabloně do záhonů v zahradnictví, a jelikož zde tyto dostávaly vodu i přihnojení spolu s perenami, narostly dvojnásobně a daly třeba deset beden ovoce. Rozdíl tedy víc než znatelný.

O dekádu později jsem se stal tak trochu malosadařem a poněkud jsem si musel veškeré dovednosti osvěžit, anžto jsem celá léta sázel ovocné druhy coby toliko krajinář, úroda tedy byla spíše milé plus než podmínka. S úmyslem získat jablka a vylisovat mošt se přece jen už pojí nějaká ta očekávání. Ze své obecné zahradnické praxe jsem pochopil, že strom musím v první řadě dostat do růstu. Mám sympatie k různým experimentům, a proto jsem objednal výsadbový materiál jak naší provenience, tak francouzský, německý a rakouský. Školkařský standard v Normandii mě sice na první pohled poněkud zaskočil, ale dodávka byla naštěstí velká a dlouhá, takže jsem náklad dokázal naložit. Po třech sezonách jsou právě tyto stromy tím nejlepším, co mě potkalo, protože po výsadbě do sadu v krajině byly již zapěstované korunky roubované na kmenotvorných sortách tím, čemu se dá již věřit jako sadu. Ostatní teprve zapěstovávám, s různými úspěchy. Podstatná je ale schopnost stromů přirůstat v sezoně.

To není tak snadné, jak by se mohlo zdát, a bez vody to nešlo a nepůjde. Z tehdejší várky mi na kompostě zbylo několik nepoužitých rostlin hrušní na jedné z nových amerických podnoží. Rostou z nich takové tříčtvrteční stromy a nastupují rychle do plodnosti. Většinu prvních květů jsem samozřejmě vyštípal, ale i tak jsem se už v třetím roce dočkal několika prověřovacích plodů. Důležité se ovšem ukázalo dbát na komfort rašících letorostů a hlídat je, dokud mají vůli růst. Jakmile ji ztratí a zavřou pupen, jsou k dalšímu růstu velice neochotné a nejspíš se do něj pustí až zase zjara. Pokud se ovšem od jara dočkávají dostatečného zásobení vodou a živinami, rostou prakticky bez přerušení po celou sezonu. Což není úplně snadné zajistit.

Tak se stalo, že zbylé hruštičky zůstaly na kompostě hluboko do jara a ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že dvě dokážu umístit v zahradě, bylo na přesazení již velice pozdě. Nechtěl jsem ale věc odkládat, hluboce je seřízl a věděl jsem, že je dávám do míst, kde vůkolní kytky podléhají pravidelné zálivce. Hruštička coby prut po prsa se po několika váhavých týdnech kořenění proměnila v liánu a vytrvale rostla až do vrcholného podzimu, kdy zakončila na 220 centimetrech včetně docela pěkného obrostu. Od jara jsem samozřejmě ostražitě hlídal mšice a různé další pojídače a posávače, kteří opravdu dokážou zarazit sebesilnější strom a zkalit člověku radost. V létě se pak přidává armáda okusovačů. Obrost na kmínku jsem samozřejmě nevyholoval, ale pouze vytrvale zaštipoval celou sezonu, aby mi sílil kmínek a hruška se sama udržela na nohou. Před pár týdny překonala úspěšně tři metry a už si nahoře pěkně zakládá k výběru na korunku. Ta horka s ní samozřejmě zahýbala a na chvilku vývoj zastavila, ale vypadá to, že se jí ještě bude chtít něco málo letos přihodit. A když ne, tak holt zase na jaře. Jisté ale je, že již ve třetím roce z ní bude pěkně založený strom pro další růst.