„Pořádně se uč, jinak skončíš u lopaty,“ říkávají rodiče, když se snaží přinutit potomky k alespoň nějaké školní aktivitě. Rozhodně nejde o špatnou motivaci, jen se lehce začíná měnit celkový kontext. Zatímco pro všechny dnes žijící generace převažovala a stále převažuje spíše snaha vyhnout se fyzické práci a živit se hlavou v klidu kanceláře, děti, které se dnes rodí, budou mít možná poněkud odlišné vyhlídky a ambice.

Elita s notebooky, tedy obrovská armáda poradců, analytiků, úředníků, dispečerů, bankovních referentů, účetních, ale i právníků, novinářů nebo programátorů, totiž pod rostoucím tlakem umělé inteligence intenzivně řeší svou budoucí existenci. Naopak instalatéři, tesaři, kuchaři, pekaři, kominíci, pokrývači, automechanici, řidiči, ale i často vysmívaní zedníci zažívají svůj zlatý věk. A rozhodně nejde jen o prosté uplatnění, ale i o výdělek. Pokud se vám po dlouhém shánění podaří sehnat dobrého řemeslníka, zaplatíte mu, co si poručí, a budete štěstím bez sebe.

Právě řemeslníci se stali novou aristokracií. Nežádají o práci, oni si vybírají. Nereagují na e-maily, neznají Teamsy, PowerPoint je nezajímá. Přijedou v dodávce, podívají se, řeknou: „To bude drahý, šéfe, a čas mám v listopadu.“ Vysokoškolsky vzdělaný analytik pokorně přikývne a je vděčný, že vůbec přijeli. Podle čerstvých odhadů chybí v západní Evropě stovky tisíc kvalifikovaných řemeslníků a s odchodem generace boomerů do důchodu se situace určitě nezlepší.

Dnešní ekonomika vygenerovala nekonečné množství pozic, u kterých je vlastně těžké popsat, co dotyčný reálně dělá. Jsme obklopeni lidmi, kteří optimalizují, facilitují, nastavují strategie, ale realita utekla jinam. Podle Goldman Sachs může generativní AI do roku 2035 globálně nahradit až 300 milionů míst na plný úvazek – v rozvinutých ekonomikách je ohroženo až 60 procent všech pozic.

Stále bude potřeba spousta kancelářských pozic a samozřejmě bez vědců, lékařů, inženýrů, ekonomů, chemiků či filozofů se žádná civilizace neobejde, ale tlak, především na juniorní a střední pozice v technologiích, marketingu, financích nebo administrativě, bude enormní.

V Severní Americe se například dramaticky mění i vnímání vysoké školy. Dlužit vysoké desetitisíce dolarů za diplom z humanitních či obecně-manažerských oborů a následně nastoupit za průměrný plat do korporátu už nedává mnoha mladým lidem smysl. I proto se intenzivně mluví o „Toolbelt Generation“ (generaci s opaskem na nářadí), tedy o mladých lidech, kteří vědomě odmítají kanceláře a odcházejí do řemesel.

Jak rychle se vše vyvine a zda ve věku umělé inteligence vyhrají bílé límečky, nebo opasky s nářadím, to nevím, ale jisté je, že stranou všemu cvrkotu budou vždy stát lidské originály.

Jedním takovým byl i minulý týden zesnulý Milan Knížák. Nepřehlédnutelný, rebelský, provokativní. Buřič, který se nebál konfliktu, tvořil jen podle sebe a nesnášel komunisty. Obálka tohoto vydání patří jemu. Vzpomínku připravil Jiří Peňás, který je zároveň i autorem rozhovoru s Marcelem Fišerem, kurátorem, kunsthistorikem a skoro ředitelem Národní galerie (podrobnosti o zrušeném konkurzu se  dozvíte ve zmíněném textu).

Inteligentnější jsme už byli zní nekompromisní titulek článku od Adama Růžičky a vlastně nepřímo navazuje na úvahy o vzdělávání a rozvoji civilizace. Pojednává o lidské inteligenci, měřené normovanými testy. A nadhazuje řadu znepokojivých otázek: Proč začaly výsledky IQ testů v řadě vyspělých zemí klesat? Začne zase někdy IQ lidstva růst?

Závěrem už jen telegraficky další lahůdky z aktuálního čísla. Ondřej Šmigol plasticky kreslí profil nového (již sedmého za deset let) premiéra Spojeného království Andyho Burnhama, Jakub Peřina se pustil do Salonu o daních a ekonomických reformách a Daniel Kaiser vyzpovídal Eduarda Habsbursko-Lotrinského.

Lepší čtení nikde jinde nenajdete.