Česká ekonomika má velký potenciál, může růst až o pět procent a vůbec nemusí zaostávat za Polskem – když vláda bude dělat správné kroky. Tvrdí to ekonom Jan Švejnar, který to nedávno od mnoha kolegů z branže schytal za svou podporu ministryně financí Aleny Schillerové (ANO) na Národním ekonomickém fóru v Praze, které pořádal think-tank Institut pro politiku a společnost náležící k nejsilnějšímu vládnímu hnutí. V rozhovoru pro Echo dále vysvětluje, proč stále nemáme německé platy, jestli má Evropa ještě šanci konkurovat USA a Číně či proč už se dnes nevyplácí průměrnost a je třeba investovat do špičkového výzkumu.

Co vás přivedlo k tomu, že teď děláte něco, co se v akademické branži úplně nenosí, tedy zastávání se ministryně Schillerové?

Musím říct, že mě docela překvapilo, co se kolem toho strhlo. Stále totiž říkám to samé. A sice, že aby česká ekonomika rostla a zvyšovala se životní úroveň, musíme pro to něco na politické úrovni udělat. Své názory předkládám komukoli, vládě nebo opozici. Takže když vláda přijme některé mé návrhy, nevidím důvod se jí nezastat.

Čím vás tedy vládní program oslovil?

Důrazem na ekonomický růst. Je to strašně důležité, protože naše ekonomika má velký potenciál. Už v druhé polovině 90. let jsem říkal, že může růst o pět procent ročně. Lidi se mi často smáli, ale potom v nultých letech ten pětiprocentní růst opravdu přišel. To, že máme po 36 letech od sametové revoluce platy a mzdy, které jsou pořád ještě někde mezi třetinou a polovinou v průměru německých a rakouských, je neúspěch, protože jsme je před druhou světovou válkou i po ní měli víceméně stejné. Už bychom měli být mnohem dál.

Kde?

Myslím, že v dobře fungující, s Německem provázané ekonomice, jako je ta naše, kde je volný pohyb zboží, obchodovatelných služeb, kapitálu a lidí, by platy měly být nanejvýš o 20 procent nižší než v Německu. A samozřejmě bych byl nejradši, kdyby byly stejné. Když si vezmete americkou ekonomiku, která je poměrně efektivní, tak tam historicky na jihu byly mzdy a platy vždy právě o těch 20 procent nižší než na severu.

Čím si tedy ten rozdíl u nás vysvětlujete?

Ekonomický management země podle mě dlouhodobě není tak dobrý, jak by měl být. A druhá otázka je, proč podniky, kterým pořád chybí zaměstnanci, nezvyšují víc platy. Sázejí na to, že vláda dřív nebo později dodá agenturní pracovníky ze zahraničí. Mateřské společnosti zároveň tlačí na své zdejší dceřiné podniky, aby tady držely mzdy pod kontrolou. Takže máte nadnárodní podniky jako Škoda Auto spadající pod Volkswagen, kde němečtí manažeři říkají, že produktivita je u nás obdobná jako ve Wolfsburgu, nebo dokonce i vyšší, ale mzdy jsou tam stejně pořád pod 50 procenty německých.

Má vláda na firmy tlačit, aby zvyšovaly mzdy, a ovlivňovat tak trh?

Ovlivňovat trh nemá. Ale těm podnikům by měla říct: Když tvrdíte, že chcete být v každé zemi dobré a odpovědné firmy, tak byste měly s rostoucí produktivitou adekvátně zvyšovat i platy. Samozřejmě, je to taky na odborech a zaměstnaneckých asociacích, aby to tlačily. Například v Polsku mzdy rostou velice rychle. Před 25 lety tam byly na 50 procentech našich a teď už nás dohnali. Vlády se tam střídají, ale Poláci mají velice rozumnou investiční politiku a jejich ekonomika teď roste mnohem rychleji než naše. Polsko ukazuje, že to jde, a není důvod, proč bychom za ním měli začít zaostávat.

Je reálné, že se v tomto volebním období u nás opět dočkáme pětiprocentního růstu ekonomiky?

Jestliže vláda řekla, že má prorůstovou hospodářskou politiku, tak by to pro ni měla být výzva. Dobré investice mají návratnost, která je vyšší než úrok, za který si vláda, jednotlivci nebo domácnosti půjčují. Často slýcháme: Nesmíme se zadlužovat, dluh je špatná věc. Já ale tvrdím, že dluh je to samé, čemu říkáme kredit. A tento dluh neboli kredit může být špatný, nebo dobrý. Když jde o ten dobrý, který má vyšší návratnost, tak ho budoucí generace snadno splatí.

Ekonomové ale většinou vládní rozpočet kritizují, že mnoho těch dluhů je špatných.

Vláda je u moci teprve půl roku, bude otázka, jak to nastaví. Ty investice nemusí být jenom do infrastruktury, fyzického kapitálu, ale také – a zvlášť teď, jak je to ve světě – do lidského kapitálu. Lidé si často neuvědomují, že vzdělání, věda a výzkum, to je kapitál. Dám vám příklad. V Americe se periodicky dělá průzkum, jaká je hodnota celkového kapitálu v zemi, a vychází z toho, že tři čtvrtiny jsou lidský kapitál. Teď jsou v popředí firmy na umělou inteligenci – a to je především lidský kapitál. Čili je třeba dávat důraz na opravdu špičkové investice, protože svět se změnil. Dřív se průměrnost vyplácela, ale teď vítěz bere skoro vše. Proto musíme investovat do excelence, mít centra excelence ve vědě, výzkumu, školství. Musíme se podívat, proč nejsme v rankinzích univerzit v první stovce, ale ani v první dvoustovce, třístovce. Je to smutné, protože pak negenerujeme lidský kapitál na té úrovni, abychom mohli mít špičkové platy. Dám vám ještě jeden příklad dlouhodobějšího charakteru. Jsme země, která je geograficky kompaktní, takže kdybychom měli lepší dopravní infrastrukturu, rychlovlaky a síť dálnic prolínající se do všech krajů, tak by se opět mohla zvýšit efektivnost. A potom jde o efektivnost investic. Jako země investujeme poměrně velké procento HDP, ale nevidíme ekonomický růst. Udržují se tady s podporou státu některé podniky, které nejsou efektivní. Jak říká nositel Nobelovy ceny za ekonomii Philippe Aghion, kreativní destrukce je dobrá věc. Stálo by za to to změnit, tzn. větší příliv nových produktivních podniků a odliv těch neperspektivních.

Ještě k programu současné vlády. Jak se díváte na záměry, jako jsou zvýšení slevy na jízdné pro studenty a seniory z 50 na 75 procent nebo zvyšování sociálních dávek?

Dobrá hospodářská politika by se měla ve své sociální části zaměřit na lidi, kteří opravdu potřebují pomoc, nikoli plošně pro všechny. Pokud v sobě má mít nějaký sociální aspekt, mělo by být opravdu jasné, že se nepřidává těm, kteří jsou bohatí. Například zrušení superhrubé mzdy byl dárek pro bohaté lidi – snížila se příjmová část rozpočtu a na ekonomický růst to nemělo velký vliv, protože bohaté domácnosti ty peníze nedají na spotřebu, spíš to ušetří.

Takže třeba vyšší sleva na jízdné je něco, za co byste Aleně Schillerové vyčinil?

Ano. Ale všechny politické strany hrají na své voliče, takže člověk chápe, že mají něco podobného v programu. Teď je otázka, zda vláda podobné kroky bude realizovat v nějaké udržitelné míře, aniž by to hypertrofovalo a mělo pak negativní efekt na růst. Musí to vyvážit dostatkem prorůstových podnětů. Proto říkám, že je to výzva. Dal bych jim rok hájení, pak uvidíme. Teď například slavíme 35. výročí založení institutu CERGE-EI a v rámci něho jsme pomohli připravit současnou reformu penzijního spoření, onen třetí pilíř. A to je dobrý příklad toho, kdy se může zefektivnit vládní intervence v ekonomice. Vláda do toho dává 17 miliard, což je velká suma, a přitom to lidem doposud nepřinášelo velké výsledky. Reforma je navržená tak, že stát může přispívat i míň, ale lidé budou mít mnohem větší výnosy.

Jak toho chcete docílit?

Je to možné, protože finanční instituce, které ty fondy spravují, si teď berou vysoké poplatky. Nebyla tam dostatečná konkurence a stát nereguloval, kolik si mohou vzít.

Penzijních společností je u nás ale přece dost. V podstatě každá banka má navázaný nějaký penzijní fond.

Ano, ale pořád je jich malý počet v tom, aby nastala konkurence. Nejsou tady žádné velké společnosti, které to dělají nadnárodně, jako například Fidelity nebo Avantgarde. Fondy mají velkou marži, klidně si berou celé procento. V Americe si například u takového diverzifikovaného fondu S&P 500, který zahrnuje 500 největších podniků světa kótovaných na newyorské burze, berou společnosti poplatek 0,05 procenta. Je pravda, že by ta naše reforma mohla být ještě radikálnější, není pořád úplně optimální v poměru k tomu, jak to funguje ve světě, ale lobbistický tlak z druhé strany je příliš silný. To, co prošlo, ale pořád zlepšení je.

Budou tedy na český penzijní trh vpuštěny nadnárodní společnosti?

To je ještě otázka. Ale myslím si, že se snížením poplatků budou provozovatelé těch fondů mnohem víc tlačeni k větší efektivitě.

Co to znamená? Třeba že budou nakupovat ETF fondy, což v zásadě může udělat i běžný střadatel.

Ano, právě do ETF fondů bych čekal, že budou investovat, protože to má výsledky.

Jak odhadujete, že se bude česká ekonomika v tomto volebním období dál vyvíjet?

Je problém, že Evropa roste už poměrně dlouhodobě velmi pomalu. Okolo roku 1990 se opravdu vážně uvažovalo a mluvilo o tom, jak v profesních kruzích, tak všeobecně, že Evropa v ekonomickém vývoji dostihla USA. A že v některých sektorech by je mohla převýšit. Pak ale najednou USA vyrazily prudce dopředu a Evropa začala zaostávat, rostla mnohem pomaleji. Nenaskočila do toho vlaku digitálních technologií. A teď vidíme to samé s umělou inteligencí. Oproti USA a Číně my jsme ti, kteří jdou, zatímco oni jedou. Ale znovu dávám příklad Polska, jehož ekonomika si vede mnohem lépe než Evropa jako celek. Využili velice dobře evropské fondy, vystavili si za ně síť dálnic, je otázka, proč my ne. Ale do budoucna opravdu není důvod, abychom zase nepatřili k nejvyspělejším zemím světa. Byli jsme mezi nimi po druhé světové válce, na rozdíl od Poláků nebo Maďarů. Pak sice přišla změna režimu, ale s demokracií už jsme skoro na stejné délce, pomalu to bude čtyřicet let, takže ta „výmluva“ už nemá takovou platnost.

Máte tedy nějakou predikci, jak bychom na tom mohli být na konci tohoto volebního období v roce 2029?

Myslím si, že ekonomika má potenciál růst o těch čtyři až pět procent. Je velká otázka, jestli se to stane, ale vidíme, že v Polsku to jde. Lidé často namítají, že polská ekonomika je sama o sobě větší, ale zase si musíme uvědomit, že máme volný obchod a volný pohyb kapitálu a lidí, takže to není o tom, jak velký je národ, je to o celé Evropě. Můžeme stejně vyvážet do Polska, jako polské firmy můžou prodávat Polsku. V tom není rozdíl. Třeba do Katovic je z Ostravy blíž než z mnoha polských měst.

Mluvil jste už o důležitosti dopravní infrastruktury, vysokorychlostní železnice. Současný ministr dopravy Ivan Bednárik (nestr. za SPD) ale upozorňuje na riziko, že jízdenky budou příliš drahé a vlaky budou jezdit poloprázdné. Co si o tom myslíte?

I kdyby to ze začátku mělo být dotováno, tak to má smysl, železnice se dotují v mnoha zemích. Když Španělsko postavilo systém placených dálnic, taky tam ze začátku jezdilo strašně málo aut, ale postupně se to stalo dopravní tepnou. Myslím, že vysokorychlostní železnice u nás dlouhodobě využívány budou. Očekáváme ekonomický růst, růst životní úrovně – a když lidem roste životní úroveň, tak si samozřejmě kupují i dražší věci. Země, které rychle rostou, jako Čína, jsou jasným příkladem, že s růstem ekonomiky se zvyšují investice i spotřeba.

Jakou dáváte Evropě naději, že bude ještě hrát významnou ekonomickou roli ve světě? Teď to je jasný souboj o dominanci mezi USA a Čínou.

Nedávno jsme měli tady v Praze na konferenci v Senátu vedle zmiňovaného Philippa Aghiona také bývalého italského premiéra Enrica Lettu, který napsal významný raport pro Evropskou unii. Já sám dělám výzkum v této oblasti také, s Evropskou investiční bankou. Vidíme, že potenciál je obrovský. Z toho výzkumu, kde máme i americké firmy, nám například vychází, že kdyby byly evropské firmy a prostředí tak efektivní jako americké, tak by evropský HDP byl o 40 či více procent vyšší, než je teď. Evropa má obrovský nevyužitý potenciál, jak v té neefektivitě, tak v tom, že by měla inovovat obdobně jako Amerika a nyní i Čína. Čína přitom byla před 70 lety nevyvinutá země. Ale tím, že zavedla tržní hospodářství a konkurenci, že investovala silně do vědy, výzkumu a vzdělání, včetně toho, že vyslala sto tisíc studentů do USA a jiných vyspělých zemí na studia, se rozjela.

Dobře, ale jak chcete tohle rozjet v Evropské unii, která je na jednu stranu volným trhem, na druhou sestává z nezávislých států? Nemůžeme přece zavádět opatření tak jednoduše, jako si to poručí vláda jedné strany v Číně.

Dám vám příklad. Evropa realizovala Národní plán obnovy, půjčila si na něj poměrně velké peníze, k zamýšlené větší efektivitě to ale podle mě nevedlo. Kdyby se ale nyní obdobně Evropa sjednotila a rozhodla, že sem přitáhne z Ameriky nejlepší vědce, tak by to mohla být velká šance. V Americe by podle mě spousta mozků, které pracují na digitálních technologiích nebo AI, k přesunu do Evropy byla ochotná, protože věda v Americe byla negativně ovlivněná Trumpovými činy. Amerika konečně to samé udělala před druhou světovou válkou. Přetáhla z Evropy spoustu výborných mozků, založila instituce jako Institute for Advanced Study na univerzitě v Princetonu.

Proč to tedy Evropa nedělá?

Částečně je to byrokracie, která není dostatečně pružná a cílevědomá. Velké banky, německé a jiné, jsou proti tomu, aby se vytvořil kapitálový trh, kde se obchodují akcie a všechno ostatní, protože ony chtějí být tím, kdo financuje podniky. Německé firmy jsou financované do velké míry bankami, ne kapitálovým trhem. Evropa zná to řešení a po druhé světové válce to dělala. Je čas se k tomu vrátit. Hodně se vzpomíná na Marshallův plán, kdy Amerika pomáhala Evropě. Je nepochopení myslet si, že to bylo jen o finanční injekci, jak to hodně lidí vnímá. Bylo to o tom, že jsme opravdu donutili Evropany, aby začali mezi sebou obchodovat – třeba Francouze a Němce, což nebylo vůbec lehké.

Byl byste pro to, aby se EU vrátila ke svým kořenům, které spočívaly v tom, že šlo hlavně o ekonomickou spolupráci?

Ano, zjednodušení by byla důležitá věc. Mario Draghi a Enrico Letta nabízejí koncept pod názvem Princip 18. Spočívá v tom, že by bylo jedno zákonodárství. Pokud by firmy splnily jeden zákon, tak už by mohly podnikat kdekoli v Evropě. Teď musí v každé zemi splňovat jiné podmínky.

Jak byste ale argumentoval na obavy, že se tím země zase vzdají svých práv ve prospěch EU, protože k nim na trh přijde firma, která splňuje zákonné podmínky jen v jedné zemi, třeba na Maltě?

Bylo by to evropské povolení, čili by to nebylo tak, že si ho Malta vytvoří sama. Čím dál víc lidí si podle mě uvědomuje, že nějaký celoevropský systém potřebujeme. V Americe mají také jednotlivé státy spoustu možností intervenovat, ale nad tím je do velké míry homogenita, takže například nesmí překážet nic obchodu mezi jednotlivými státy, můžete se inkorporovat v jednom státu, jako je Delaware, kde je to nejjednodušší, a působit pak po celých Spojených státech. Jde o to, podnítit investory z celého světa, aby měli chuť v Evropě působit. Různé venture fondy sledují situaci a umí přesunout kapitál velmi rychle, když to pro ně dává smysl.

Zmiňoval jste ochotu vědců odejít z USA kvůli politice Donalda Trumpa. Jak vlastně na jeho působení nahlížíte?

Americká ekonomika roste, ale když se podíváme na kroky Donalda Trumpa, tak roste nikoli díky, ale navzdory jeho politice. Analýzy ukazují, že třeba jeho zavedení cel mělo na ekonomiku negativní dopad. Na druhou stranu – v Americe je teď velký technologický pokrok díky umělé inteligenci a tento faktor, řekl bych, převažuje negativní působení Donalda Trumpa.

Máte nějaké vysvětlení, když se bavíte s kolegy z amerických univerzit, jak je možné, že americký prezident zavede systém, v němž jsou těžko pochopitelné věci, jako je třeba uvalení cel na ostrov, kde žijí v podstatě jen tučňáci? A nakonec celý ten systém soudy stejně zruší.

Někteří říkají, že prezident už ztrácí nadhled a zdravý rozum. Jeho podpora také klesá, takže se očekává, že pokud nepodnikne nějaké zásadní kroky ještě před podzimem, demokrati získají jak Sněmovnu reprezentantů, tak možná i Senát. Byť v Senátu je to méně pravděpodobné, protože tam volí menší procento lidí. Ale Američané to vidí tak, že ceny jsou vysoké a že ekonomika si nevede z jejich pohledu tak dobře, jak by měla. Inflace už sice není tak velká, ale kdoví, jak se projeví další dění kolem Hormuzského průlivu a války v Íránu.

Dává vám americko-izraelská válka v Íránu smysl?

Mně dává smysl to, že je třeba řešit problém nukleárních zbraní. Ale tak, jak to bylo v Íránu uskutečněno, mi to smysl nedává, protože Američani tam šli skutečně nepřipraveni. Očekávali, že během tří dnů vyhrají, dosadí si tam lidi, kteří spolupracují se Západem, a bude to. Ale to se nepovedlo a teď je z toho dlouhodobý konflikt, který se rozrůstá. Írán zjistil, že má velkou sílu v tom, že může kontrolovat Hormuzský průliv skrze svoje proxy i v Rudém moři. Má to mnohem větší efekt nejen na ceny ropy, ale i hnojiv. A tím na celou letošní zemědělskou úrodu, ceny potravin a tak dále. Nedávno Kongres hlasoval, že chce mít větší kontrolu nad tím, jak se bude válka v Íránu dál vyvíjet, pro byli i někteří republikánští kongresmani. Ne většina, ale vidíme, že jejich podpora Donalda Trumpa už není tak široká.

Není to jen krátkodobý výkyv?

Řekl bych, že už jde o určitý trend. A jsou tam dva efekty. Jeden je, že někteří z republikánů opravdu pevně věří, že válka nedává smysl. A druhý, že jak byli doposud semknutí a Trumpa podporovali prakticky ve všem, tak jak se teď blíží podzimní volby, mnoho z nich vidí, že by nemuseli znovu vyhrát. Začínají razit svoje vlastní názory, aby měli větší šanci ve svém regionu nebo okrsku uspět. Ta zpočátku nezlomitelná podpora Trumpa začíná erodovat.

Vidíte u republikánů někoho, kdo by ho mohl vyzvat?

Zatím ne, spíš je otázka, kdo je vůbec ve hře. Rýsuje se samozřejmě viceprezident, ministr zahraničí, debata o následníkovi se vede. Ale že by ho teď chtěli takzvaně impeachovat a zbavit funkce, to myslím, že reálná karta není. A není to ani možné, prostě i kdyby demokrati jasně vyhráli, museli by mít dvoutřetinovou ústavní většinu, aby ho mohli zbavit funkce. A to se nestane.

Mirek Topolánek v nedávném rozhovoru pro Echo říkal, že Trump podle něj už má omezené kognitivní schopnosti. Vidíte to stejně?

Myslím si, že tam je problém. On byl vždycky výstřední, ale čím dál tím víc se ukazuje, že je to už spíš furiantství a neschopnost plně uvažovat. On má sice kolem sebe velice schopné poradce, ale problém je, že jim často nenaslouchá. Myslím si, že mezi jeho poradci nebyla například příliš velká shoda, aby zavedl tak vysoká cla. Oproti Číně asi ano, protože tam vidí ten souboj jako klíčovou věc. Ale proč by dával tak vysoká cla na Evropu nebo Brazílii? Cla podle mě byla jeho nápad, který převzal jím určený tým, ale nakonec si je pak stejně určoval on sám.

Napadá vás jako profesora ekonomie pro Trumpovy ekonomické kroky nějaká paralela z dějin?

Dřív byla možná určitá dohoda, ať už se bavíme o demokratech, nebo i výrazně konzervativních republikánech, jako byl Ronald Reagan. Trump to žene na ostré nože a má štěstí v tom, že má většinu jak v Kongresu, tak v Senátu, plus se mu podařilo jmenovat dostatečný počet soudců do Nejvyššího soudu. Ale i tam některé případy prohrál. Americká demokracie a instituce pořád hrají tu roli, již mají hrát. I když Trump zpolitizoval vše, co mohl, včetně ministerstva spravedlnosti, jež bylo do velké míry nezávislé. On si ho víceméně podmanil. Kdybych se podíval dál do historie, třeba Franklin Delano Roosevelt ve třicátých letech, kdy byla obrovská krize, udělal spoustu bezprecedentních legislativních kroků. Amerika se stala mnohem víc sociálně orientovaným státem, byla obrovská nezaměstnanost. Ale ani tehdy to nebyly tak arbitrární kroky, bylo to mnohem víc promyšlené a v mnohem větším konsenzu. Třeba Trumpův útok na americké univerzity, kde se dělá špičkový výzkum, je taky bezprecedentní. Amerika jde kupředu právě tím, že má špičkový výzkum. Na naši Kolumbijskou univerzitu uvalil pokutu 400 milionů dolarů, na Harvard ještě víc, od Kalifornské univerzity chce miliardu. Do určité míry zmrazil granty, bez nichž základní výzkum nemůže fungovat, protože soukromé firmy potřebují rychlou návratnost. Že něco může mít obrovský efekt za sto let? To pro ně není financovatelné. Ale abych to shrnul: v moderní historii ekonomie podobnou neřízenou střelu jako Trump nepamatujeme.