„Tajemství vládnutí spočívá v tom, jak spojit víru ve vlastní neomylnost se schopností učit se z minulých chyb.“ Tak zní jeden z principů, skrze něž si v dystopickém světě románu 1984 udržuje Strana moc nad obyvatelstvem. Jde o projev doublethinku, klíčového psychologického nástroje, jenž nutí své oběti věřit zjevným protimluvům (svoboda je otroctví, mír je válka atd.), čímž podlamuje jejich vůli k odporu, neboť jim tak deformuje smysl pro vnímanou realitu a důvěru ve vlastní úsudek. Stoupenci Velkého bratra v tomto ohledu vynikají – jsou schopni vědomě lhát a zároveň svým lžím zcela upřímně věřit, zapomenout na jakoukoli nepohodlnou skutečnost a v okamžiku, kdy je znovu zapotřebí, ji vyzvednout z hlubin paměti právě na tak dlouho, jak je třeba.

Orwellovo evokativní líčení totalitní praxe rezonuje napříč generacemi čtenářů a jeho novotvary se propsaly do popkultury natolik, že se začnou ochotně skloňovat, kdykoli se ve společnosti jen náznakem objeví něco, jež by praktiky fiktivní Oceánie připomínalo. A přece: doublethink je možná mnohem přirozenější, než by se mohlo zdát. Tvárná dynamika účelového sebeklamu totiž leží v jádru sociálního chování všech inteligentních organismů a je podstatným organizačním rysem i lidské psychiky – aspoň to tvrdí poslední velká teze Roberta Triverse, jednoho z nejvýznamnějších evolučních biologů druhé poloviny dvacátého století, jenž 12. března zemřel na Jamajce.

(Ne)výhody podvádění

Trivers bývá nazýván „Einsteinem evoluční teorie“, a to pro šíři originálního přínosu, jímž především v sedmdesátých letech proměnil celý obor. Jako mladý akademik na Harvardu publikoval krátce po doktorátu sérii článků, jež vysvětlovaly jevy, které evoluční věda do té doby nedokázala uspokojivě uchopit. Svou analýzou genetické spřízněnosti a zájmů jednotlivců například předpověděl konflikty mezi rodiči a potomky: ti jsou sice příbuzní, ale jejich zájmy se nepřekrývají dokonale, neboť potomek je z hlediska vlastních genů sám pro sebe důležitější, než je pro rodiče, kteří své zdroje rozdělují mezi víc ratolestí, a tak se z rodiny stává místo nejen pomoci a spolupráce, ale i vyjednávání a manipulace.

Ptáčata mnohých druhů například žebrají hlasitěji a déle, než by odpovídalo jejich skutečnému hladu, a nadsazují vlastní nouzi, aby od rodičů získala víc, než by jim podle „rodinného rozpočtu“ náleželo – je také zdokumentováno, že jsou ochotna to dělat opravdu vydíravě, a to i za cenu, že svým křikem přilákají k hnízdu predátory. Podobně se i savčí mláďata brání odstavování od mléka déle, než by odpovídalo jejich skutečné nutriční potřebě a zájmu matky. U lidí lze přímý střet zájmů mezi rodičem a dítětem pozorovat přinejmenším už v období batolecího vzdoru.

Trivers přišel také s vysvětlením, proč mezi pohlavími najdeme nápadnou asymetrii v namlouvání, kde si jedno pohlaví vybírá a druhé soutěží o přízeň skrze okázalé rituály nebo statusové symboly, jako jsou metabolicky nákladná paroží, pestrobarevné opeření či nablýskané automobily. Klíčem je nepoměr v základní rodičovské investici: pohlaví, které musí následně do potomka víc investovat, totiž mnohem víc zaplatí za případnou špatnou volbou – a proto si také vybírá pečlivěji. U většiny druhů je to samice, která nese náklady v podobě měsíce trvající březosti, zatímco vstupní vklad samce může být oproti tomu zcela minimální a trvat jen několik sekund. Teorie předpovídá, že ve chvíli, kdy se poměr investic změní, obrátí se i role – a přesně to pozorujeme třeba u mořských koníků, kde mladé vynášejí samci, o něž se ucházejí samice, nikoli naopak.

Pokušení podvádět vzniká podle nemilosrdné logiky evoluční teorie všude tam, kde jsou náklady na klamání nižší než na poctivost – a přirozený výběr jej náležitě odmění a podvodnické geny rozšíří. Zároveň ale upřednostní i ty jedince, kteří se oklamat nenechají, neboť na rozdíl od důvěřivých nezaplatí cenu za naivitu. Vzniká tak závod ve zbrojení, kde se jedna strana napříč pokoleními zdokonaluje ve schopnosti obelhávat, zatímco druhá se pod tlakem téže selekce učí podvodníky spolehlivěji odhalovat. V průběhu času se tak například cizeluje „vkus“ samic, jež si postupně začnou vybírat podle rysů, které nelze snadno napodobit a zfalšovat – vlastností natolik elaborovaných či nákladných, že jejich pouhá existence svědčí o kvalitě genetické výbavy nositele. Extravagance zásnubních tanců rajek či přemrštěná okázalost pavího ocasu, který je z hlediska přežití absurdně nepraktický, jsou výsledkem právě takového závodu ve zbrojení.

Podmínky altruismu

Psycholog Geoffrey Miller jde ještě dál a předkládá, že podobný mechanismus mohl dát vzniknout i nepřiměřeně velkému lidskému mozku. Moderní člověk se sice pyšní svou neurální výbavou jako základem intelektu, díky němuž se tyčí nad ostatní druhy a opanovává celou planetu – jenže reálný užitek kognitivních schopností se naplno projevuje teprve s technologickým vývojem, jenž je záležitostí posledních pár tisíc let, v plném rozsahu pak spíš pouhých několika staletí. Morfologicky přitom vypadá náš mozek v podstatě stejně celé desítky, možná i stovky tisíc let, přičemž po většinu toho času nepřinášel žádnou zjevnou praktickou výhodu, která by jeho metabolickou nákladnost ospravedlnila. Miller proto postuluje, že orgán mohl původně narůst do závratných rozměrů coby sexuální ornament – jakýsi paví ocas z šedé kůry, jehož pozdější užitečnost byla spíš šťastnou náhodou než primárním hybatelem vývoje. Když před lety Petra Paroubková hovořila o „sexy mozku“ svého chotě, vyslovila tím starou evoluční pravdu.

Ale zpět k Triversovi. Spolupráce a střety mezi jedinci, které pojí krevní pouto nebo sexuální zájem, jsou stále v jistém smyslu elementární. O úroveň složitosti výš se dostáváme u jednání mezi těmi, které nespojuje příbuzenství ani přitažlivost – a právě zde evoluční biologie dlouho narážela na záhadu: i v takových konstelacích, dokonce i napříč různými druhy, nacházíme chování, které se jeví jako altruismus, tedy jako služba druhému, na vlastní náklady a bez okamžitého prospěchu – něco, co by na první pohled měl přirozený výběr nelítostně vymýtit.

Trivers nabídl řešení v teorii recipročního altruismu: pomoc se vyplatí tam, kde je dlouhodobě očekávána oplátka. Vzájemná spolupráce otvírá paletu příležitostí, na něž by čistě sebestředný jedinec nikdy nedosáhl, od společného lovu, hlídání mláďat po dělbu práce či obranu teritoria. Počáteční vstřícnost je však notoricky náchylná ke zneužití ze strany černých pasažérů, kteří si od druhých nechají pomoct, ale sami se následně nezapojí. Z toho důvodu teorie předvídá, že reciprocita se vyvine pouze tam, kde organismy dokážou rozpoznávat jednotlivé aktéry, pamatovat si konkrétní činy ve stylu „má dáti, dal“ a podle toho skládat účty a případně i trestat. Trivers tak dává evoluční mechanismus pro vysvětlení existence celé baterie psychologických jevů – mravní smysl pro férovost, spontánní projevy vděčnosti, pocity viny, pomstychtivosti či dokonce zášti fungují z tohoto pohledu jako svého druhu instinktivní audit, jenž chrání kooperaci před kořistníky.

Logika sebeklamu

Myšlenkám se dostalo zvýšené pozornosti poté, co je Richard Dawkins v roce 1976 rozepsal pro široké publikum ve své dnes již legendární knize Sobecký gen, která představila syntézu neodarwinismu se zvláštním zaměřením na společenské chování živočichů. Kniha bývá často dezinterpretována coby obhajoba egoismu, většinou ovšem lidmi, kteří z ní četli pouze název, neboť ve skutečnosti pojednává spíš o altruistickém jednání a jeho evoluční logice. Dawkins také od začátku přiznává, že kniha v mnohém vděčí právě Triversovi, neboť bezmála čtvrtina kapitol se opírá o jeho práci. Trivers proto také napsal předmluvu k prvnímu vydání a v ní poprvé na papíře formuloval hypotézu sebeklamu:

„Jestliže je klamání základním rysem komunikace v živočišné říši, pak musí existovat silný selekční tlak na odhalování podvodu – a ten by měl zpětně selektovat určitou míru sebeklamu, který některé skutečnosti a motivy učiní nevědomými, aby nás neprozradily jemnými náznaky sebepoznání, jimiž by se praktikovaný klam mohl prozradit. Konvenční představa, že přírodní výběr zvýhodňuje nervové soustavy, jež produkují stále přesnější obraz světa, je tudíž velmi naivním pohledem na evoluci mysli,“ stojí v předmluvě. Jádro argumentu se zakládá na skutečnosti, že evoluční proces odměňuje reprodukci a přežití, nikoli pravdivost úsudku – a ve společenské sféře mohou být tyto dva cíle často v přímém protikladu. Logiku sebeklamu pak Trivers shrnul lakonicky následovně: klameme sebe, abychom mohli lépe oklamat druhé.

Psychologický výzkum posledních dekád Triversovi v mnohém přitakává – výčet nejrůznějších kognitivních zkreslení a způsobů, jimiž si lidé lžou do kapsy, aniž o tom tuší, občas působí až jako posedlost výzkumníků. Zajímavější je však jiný důsledek jeho teze. Sebeklam totiž není pouze o deformovaném pohledu na sebe a na svět, ale předpokládá jistou rozpolcenost mysli, kde jedna část má povědomí o skutečném stavu věcí a klame, zatímco část druhá je balamucena. Tento pohled sám o sobě není nic nového: ostatně velká část freudiánské psychoanalýzy a příbuzných hlubinných směrů také pracuje s konceptem nevědomí a přisuzuje původ neuróz potlačeným vzpomínkám a citům, obranným mechanismům, které člověka chrání před plným uvědoměním si bolestivých zkušeností.

Trivers se ale od Freuda zásadně odlišuje. Sebeklam v jeho pojetí (a z něj pramenící vnitřní konflikt) není žádnou patologií a nepotřebuje ke svému vzniku minulá traumata. Vychází z továrního nastavení, které nám do vínku dává sama příroda. Orwellův doublethink působí na čtenáře jako zvrácenost vynucená indoktrinací zvnějšku, ale měl-li Trivers pravdu, je to poměrně přesný popis přirozeného stavu věcí. Dává to také v lecčem za pravdu starým náboženským a filozofickým tradicím, které před hrozbou sebeklamu varovaly dávno před evolučními biology: člověk je padlá bytost, jíž pravda sama o sobě nepřijde na chuť samovolně, a k jasnějšímu vidění se musí disciplinovaně propracovávat – často proti vlastnímu instinktu, ne v souladu s ním. Je však otázka, zda takovou disciplínu dnes ještě někdo vyžaduje…