Češi se můžou podílet na budoucí transformaci Kuby. Inspirací pro přechod z roky erodujícího plánovaného hospodářství s drobnými prvky kapitalismu v klasickou tržní ekonomiku by mohla být 90. léta a tehdejší hospodářská politika Václava Klause. Aspoň tak to naznačil americký šéf diplomacie Marco Rubio. Pomoci by k tomu mohlo naše solidní renomé, které mezi americkými republikány, zvlášť od letošní konference v Mnichově, utužuje ministr zahraničních věcí Petr Macinka. A byť k Macinkově politice lze mít mnoho výhrad, pokud se toto podaří zrealizovat, bez přehánění půjde o počin, který by bylo bláhové shazovat jen proto, že Macinka nebo Klaus někomu nemusí být sympatičtí.

Ano, Macinkovo trollení a přehnané sebevědomí jsou opak toho, jak by asi šéf diplomacie ze „starého světa“ měl vypadat. A ano, také klausovská transformace nebyla zdaleka dokonalá. Zapadla do specifik doby, kdy si Češi ve velkém začali užívat možností svobodného podnikání – a zákonodárci často až ex post dotvářeli potřebné zákony. Třeba aby se nestávalo, že banky půjčí skoro každému. Díky čemuž na jednu stranu mohla vzniknout řada dodnes úspěšných firem. A na druhou jich mnoho – včetně těch bank – muselo zákonitě brzy zkrachovat.

Kuba, to je v současnosti ještě úplně jiný svět, který s českými devadesátkami nelze srovnávat. Natož s obdobím hlubokého komunismu, karibský ostrov je dnes v totálním rozvratu. Sám jsem se o tom osobně přesvědčil před lety, kdy jsem na něm strávil přes tři týdny a procestoval ho místní veřejnou dopravou – to tam ještě fungovala, dnes kvůli nedostatku ropy kolabuje. Podobnou téměř samozřejmostí (co by za ni dnes Kubánci dali) byly dodávky elektřiny a pitné vody.

Už tehdy, v roce 2019, jsem si říkal, že kdyby se na Kubě jednou podařilo nastolit demokracii a volný trh, mohlo by to být – se zdejším celoročně fajn počasím, azurovým mořem, bezpečím, nadbytkem lékařů, učitelů a věčně dobrou náladou místních – jedno z nejlepších míst k životu. A že jestli se to někomu podaří, bude to na Nobelovu cenu. Pro amerického prezidenta Donalda Trumpa tedy solidní výzva. K té, kterou mu věnovala venezuelská opoziční politička María Corina Machadová, by konečně mohl mít i jednu skutečně vlastní. Pokud by samozřejmě nepřipadla Rubiovi. Nebo Klausovi. Ale zpět do reality.

Kuba je po pádu RVHP, jejíž členové zemi vydatně pomáhali (Rusko prodejem ropy, Československo zase strojírenského zboží – v zemi dodnes narazíte na československé traktory nebo vozy značky Škoda), v obřích problémech. Jestliže u nás za bolševika platilo okřídlené „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“, na Kubě to vynásobte stem.

„Tady krademe úplně všichni,“ svěřil se mi bezelstně inženýr ekonomie, v jehož nájemním bytě, jazykem místních „casa particular“, v centru Havany jsem na jaře 2019 přebýval. On dovážel elektroniku, občas se mu tak podařilo ulít si pro sebe nebo známé nějaké rádio, zvlášť hrdý byl na televizi značky Samsung, na které se toho nedalo moc naladit, naštěstí měl i video. Další z rodinných příslušníků zásoboval blízké a sousedy podomácku vyrobenými doutníky z tabáku, který po malých částech („samozřejmě, nesmíte být chamtiví, když kradete moc, tak vás vrátný zastaví“) pronášel z věhlasné fabriky Cohiba. Podobně se na Kubě hodí mít známé také v pražírně kávy nebo palírně rumu.

Z průměrného platu, který v té době představoval něco přes 13 dnes už neexistujících konvertibilních pesos, v přepočtu zhruba 330 korun, se nedalo uživit. Byť kubánský režim místním řadu zboží a surovin dotoval. Plus v zemi v té době ještě fungoval systém dvou měn, a tedy i dvojích cen, pro místní a turisty. Uvolnění soukromého podnikání, které nastartovala v roce 2011 administrativa tehdejšího prezidenta Raúla Castra, bylo pouhou z nouze ctností. Vláda lidem dál třeba omezovala výši výdělků, aby se neměli „příliš dobře“.

Koupit si nové auto nebo některou z úchvatných koloniálních nemovitostí bylo pro místní nemyslitelné. Pokud se tato možnost otevře, bude to – a třeba i pro podnikavé Čechy – podobná příležitost jako v našich devadesátkách. A ke všemu ještě větší dobrodružství.