O chorobné zálibě liberálních soudkyň v převychovávání vrahů, zlodějů a vůbec odporných lidských zrůd už jsem tu psala. Tragický ideologický pokus o převýchovu Abdula Ballouta, vraha a teroristy z Christopher Street Day, podnikla i jeho berlínská soudkyně. Svévolně zmírnila Balloutův (už tak směšný) trest vězení za „přípravu závažného činu ohrožujícího stát“ (pouhý jeden rok a deset měsíců) na podmínku a deradikalizační kurz, ačkoli z mezitím zveřejněných podkladů jasně vyplývá, že se islamista s radikálním islámem opravdu nerozloučil a že není schopný a/nebo ochotný nápravy.

Ani ne o týden později došlo k průšvihu v Ceutě. Utkvěl mi jeden obrázek. Na kraji dálnice praskající ve švech, ne vozy, se o zábradlí ležérně opírá mladá žena, Španělka, nebo tedy Biošpanělka, v Německu už se tak položertem, polovážně říká etnickým Němcům v protikladu k Němcům „pasovým“, Balloutova typu, pozoruje ty valící se hordy mladých hnědých mužů, pobízí je a fotí. Video je fejk, ale jeho obsah je naprosto reálný. Je to hyperrealistická ilustrace inklinování významné části mladých západních žen k toxické empatii.

Už není fejk, že poslankyně Clara Büngerová za německé Linke okamžitě po brutálním průlomu společné evropské hranice vyzvala Německo, resp. celou EU, k přijetí nájezdníků (nebo tedy náplavčíků?), protože „evropské země mají povinnost poskytnout těmto lidem útočiště“. Fejk není ani nedávné šílené vyjádření Španělky Irene Monterové z Podemos o zrychlení etnické výměny obyvatelstva, aby „nemusela zůstávat sama s tolika pravičáky“.

Bezprostředně po Balloutově masakru lidí v Berlíně vystoupila stále na oficiálním pódiu queer akce mladá žena s horoucím přáním, aby vrahem byl „bílý křesťan, žádný čmoud.“ Ani toto není fejk. Fejk není Američanka Megan Romerová, populární spolupředsedkyně Demokratických socialistů, která chce zrušit věznice, protože „většina vězňů v nich sedí kvůli chudobě“. Když tuhle na veřejné pláži u Janova masturboval nějaký Afričan a skupina mužů ho zpacifikovala, „oběť“ pak utěšovaly ženy. To taky není fejk.

Proč se ženy proboha chovají takhle ujetě? Už v roce 2006 byl proveden následující pokus. Výzkumníci nechali dobrovolníky, muže a ženy, sledovat dva soupeře hrající proti sobě nějakou hru. Někteří hráči v rámci pokusu podváděli. Nezávisle na tom, zda hráli fér, nebo fikslovali, byli občas hráči potrestáni zjevně bolestivými elektrošoky. No a v té chvíli změřili výzkumníci pomocí funkční magnetické rezonance mozkovou aktivitu svých dobrovolníků, kteří oba hráče sledovali.

Když byl šokem potrestán hráč, který hrál fér, obě pohlaví, muži i ženy, projevila empatii. Ani mužům, ani ženám nedělá dobře, když trest postihne nevinného.

Ale když šok dostal podvodník, a v tuhle chvíli už nejspíš tušíte, co přijde, pociťovali muži měřitelné uspokojení z potrestání škodlivého chování, zatímco ženy stále pociťovaly empatii. Ženy zůstávaly empatické i vůči grázlům. Nemohly si pomoct. Bylo to v nich. Je to v nás. A pokud se potřeba pečovat přirozeným způsobem nesaturuje v mateřství a péči o vlastní rodinu, případně o vlastní konkrétní nejbližší okolí, zákonitě se přelije ven. Ze živé vody soucitu se stane kalná povodeň, která zničí všechno, co jí přijde do cesty – rozmetá stávající řád, strhne vše do chaosu.