Jestli Donald Trump prokazatelně něco neumí, tak ukončovat války. Dvakrát zvítězil ve volbách s explicitním slibem žádné „stupidní války“ nezačínat, napodruhé dokonce sliboval, že do 24 hodin vyřeší válku na Ukrajině. To pochopitelně byla nadsázka, Trump se o vyjednání míru aspoň pokusil. Ovšem válka na východě pokračuje a amerického prezidenta nudí. Mezitím otevírá i svoje války, ze kterých pak neví, jak ven. Před sto dny (jubileum jsme si připomněli o víkendu) spustil uprostřed jednání válku proti Íránu. Ta zřetelně nedosáhla ani jednoho z prezidentových cílů: nejčastěji uváděnými jsou konec íránských balistických raket; konec obohacování uranu na úroveň, při níž lze sestavit jadernou bombu; zastavení podpory pro Hamás, Hizballáh a Húsie, tedy explicitně protiizraelské milice na Blízkém východě.

Po sto dnech má Írán podle odhadu amerických zpravodajských služeb dosud asi 70 procent předválečných zásob balistických střel. O odevzdání obohaceného uranu Američanům nechce ani slyšet (Kompromisem by mohlo být vyvézt ten materiál do třetí země, ale bude se Íránu po desítkách let útoků zvenčí chtít?). Svou „osu odporu“ v regionu také rozpouštět nehodlá.

Po sto dnech války neválky si zvykáme na cenu barelu ropy kolem 100 dolarů. Před válkou stál barel 60 dolarů. Tak jak byl Trump zpočátku požehnáním pro odpůrce Green Dealu, stala se jeho válka požehnáním pro stagnující odvětví elektroaut. Bohužel výpadky nehlásí jen dodavatelé pohonných hmot, zdražily motorové oleje (kapalina nutná k tomu, aby se nezadřel motor), kerosin, hnojiva, helium, různé vzácné kovy. To všechno by snad byly přijatelné škody, kdyby Teherán skutečně pracoval na jaderné bombě, nebo s ní dokonce finišoval (podle Benjamina Netanjahua finišuje nepřetržitě posledních třicet let). Ale i toto suverénní tvrzení tehdejší ředitelka amerických tajných služeb Tulsi Gabbardová popřela. Po sto dnech války zíráme na zradikalizovaný Írán, který si vyzkoušel svůj vydírací potenciál, a zíráme na amerického prezidenta, který potřebuje nepopulární válku ukončit, a neví jak. A když už Trumpovi vyjednavači spějí s Íránci k nějakému kompromisu, musí ještě Netanjahu honem srovnat se zemí nějakou osadu v Libanonu, válčí se nanovo a ceny ropy stoupají.

Jak při tomto vlastním gólu Ameriky obstáli Češi? Obstojně levicovější část opozice a prezident Petr Pavel, kteří si aspoň k Trumpově válce zachovali odstup. Neosvědčila se Babišova vláda, která válku slovně podpořila a pak si ještě v osobě ministra zahraničí Petra Macinky předvolala íránského velvyslance za to, že si Írán dovolil ostřelovat země v Zálivu, z nichž na něj předtím útočili Američané. A neosvědčila se významná část veřejného prostoru, jež se historicky při každé americké intervenci nakazí válečnickým nadšením. Pozoruhodné je, že to často bývají lidé z tradiční pravice, respektive z jejích zbytků.

Česká establishmentová pravice postupně opustila své různé zásady z 90. let jako odpor k dotacím a důraz na vyrovnané rozpočty. Zůstala kupodivu věrná tomu, co se demonstrativně neosvědčilo, jako je právě instinktivní podpora amerického válečnictví. Nemáme za to nic než očekávání Washingtonu, že splníme nevýhodně sepsaný kontrakt na stíhačky F-35, případně že se zásobíme předraženým americkým plynem. Tato mentální zatuhlost, která nebere na vědomí rozvrat Blízkého východu za jedno krátké čtvrtstoletí, která jako by vůbec nebrala na zřetel vývoj ve světě, musí mít nějaké vysvětlení. Jako část vysvětlení se nabízí historická paměť, zážitek 20. století, kdy Amerika hned třikrát (1918, 1945, 1989) zapůsobila v náš prospěch. Částečně ale za tím bude trapná lidská potřeba být se silnějším a smět se občas cítit jako vítěz. Válka proti Íránu naznačuje, že Amerika svou sílu hegemona ztrácí a hlavně že se vyčerpává pro svět destruktivním způsobem. Blokáda Hormuzu může být předěl – jak pro americkou hegemonii ve světě, tak pro robotický atlantismus u nás. Svět bude o něco méně jednoduchý, i pro české „elity“.