První sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky je politicky vzato přehlídkou ztraceného času. V tom mají pravdu opoziční strany a v tom byla pochopitelná jejich neúčast na mimořádné schůzi sněmovny. Plodnější by byla rozprava o změně rozpočtových pravidel, kdy nakonec opozičním poslancům nebylo vyhrazeno dost času na to, aby přednesli všechny svoje argumenty. Zajímavější by byla i rozprava o akceleračních zónách pro větrníky, kde se rýsuje tichá koalice mezi bývalou vládou, která nám karambol s XXL větrníky přichystala, a na evropské dotace zaměřeným hnutím ANO. Ale ne, místo toho sněmovna hlasy vládní koalice vyzvala hosty sjezdu a jejich hostitele, aby akci zrušili. Planost nad planost.

Kromě toho celý sudetobrněnský vzruch můžeme uchopit i jako zvlášť odpudivou ukázku zacházení s historickou problematikou. Nebude nás teď zajímat výklad o dobách, kdy v českých zemích kromě Čechů ještě žili Němci, ale časový úsek po roce 1989.

Prvních sedm let od Listopadu byla varianta nějakého odškodnění vysídlených Němců regulérní politická otázka, kterou vlády v Praze musely zodpovědně řešit. Na začátku byl vlastní gól z nohy Václava Havla. Ten při prvních jednáních s německou politickou reprezentací téma odsunu Němců iniciativně otevíral, svědčí o tom záznamy z jednání. Havel věřil, že velkorysost je nakažlivá a že svou morální ofenzivou takříkajíc vyčistí s Německem stůl. Poučil se a za pár let už mluvil jinak, „nacionalisticky“. Mezitím se rozprostírá několik roků, kdy se Česká republika hlásila do EU a silné Německo v osobě kancléře Helmuta Kohla ji nechávalo v nejistotě, jestli majetkové nároky vyhnanců nebude považovat za překážku vstupu.

Z těch nejistých let máme vzpomínku na chování krajanského sdružení. Tato lobby vycítila šanci Čechy skřípnout a mluvila k Praze rozkazovacím způsobem. Omluvy za spáchaná příkoří na Češích začaly z lidí, jako je Bernd Posselt, ve větším rozsahu padat, až když už jsme byli uvnitř EU a jejich vydírací potenciál spadl na nulu. A přesto ještě v roce 2002, tedy pět let po česko-německé deklaraci s jejím závazkem nezatěžovat vzájemné vztahy historickými spory, šla CDU/CSU do parlamentních voleb s drzým požadavkem „práva na domovinu“ pro vyhnance. Dnes by z výroků různých našich politiků, aktivistů, osobností člověk získal dojem, že bývalí krajané, kteří se za železnou oponou proměnili v tolerantní Evropany s pohledem upřeným jen vpřed, od roku 1989 naráželi na blok zastydlých xenofobů. I to je přepisování historie, té nejnovější.

Posledních odhadem dvacet let naše provinění na Němcích tvoří pevnou součást české popkultury, kam s dovolením řadím film – historickou manipulaci Habermannův mlýn, seriál Zdivočelá země, román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Argument, že je nutné doplnit historii, která před rokem 1989 utrpení německých civilistů zamlčovala, platil v 90. letech. Mezitím dorostlo jedna a půl generace. Pokud je pravda, že každá generace potřebuje pro dějiny svoje umělce a svoje zasvětitele, musíme konstatovat, že se s látkou o českém utrpení za německé okupace prostě nesetká. Žádnému politikovi by dnes sociální sítě ve své vybičovanosti takový povzdech netolerovaly. Byl by přeznačkován na volání po státní indoktrinaci mládeže, v lepším případě.

Žít uplynulých 35 roků v českých zemích, číst tu noviny, časopisy, dívat se na televizi, poslouchat rádio znamenalo kromě mnoha jiného i být svědkem zaujetí intelektuálů našimi Němci, zaujetí, z něhož se vyvinula regulérní obsese. Když Karel Schwarzenberg podlehl v prezidentské volbě Miloši Zemanovi, který si ho vychutnal za názor, že Edvard Beneš by dnes za odsun Němců stanul před tribunálem v Haagu, spolutvůrci té obsese se divili, jak může tolik let po válce někdo na otevírání Benešových dekretů reagovat s takovou zlobou. Tento týden se budou divit zase. Protože některé z nich znám, troufnu si tvrdit, že mnozí z těch některých se na svůj úžas těšili.