Generace Z je posedlá chozením do kina. Chodí tam častěji než mileniálové a hlavně díky ní je letošní rok pro kina už teď nejúspěšnější od roku 2019. Stýskání, že se kina už nikdy nevrátí do předcovidových časů, tak možná bere zasvé. Zachraňují je přitom ti, od nichž bychom to možná čekali nejméně – generace, která strávila velkou část dospívání před obrazovkou mobilu. Nový Spider-Man měl být samozřejmě hit. Takový úspěch ale nečekal prakticky nikdo. Ještě před premiérou se první víkend v amerických kinech odhadoval na 180 až 190 milionů dolarů. Film nakonec během prvního víkendu utržil v USA zhruba 360 milionů dolarů a překonal tím dosavadní rekord Avengers: Endgame (357,1 milionu), a stal se tak snímkem s nejvýdělečnějším otevíracím víkendem v historii amerických kin.

Podobné šílenství zachvátilo i Česko. Během prvního víkendu na film s celým názvem Spider-Man: Zbrusu nový den přišlo 202 867 diváků, s velkým náskokem nejvíc ze všech letošních premiér. Dosavadní rekordman, Odyssea, odstartoval s přibližně poloviční návštěvností. Já šel do kina ve všední den odpoledne, sál byl přesto téměř plný. Dodávat, že jsem v něm byl zdaleka nejstarší, snad ani není třeba. Většina ostatních diváků si právě užívala školní prázdniny a ti starší s Hollandovým Spider-Manem v podstatě vyrůstali. Kdo viděl první film série, Spider-Man: Homecoming z roku 2017, v devíti letech, ten letos maturoval. Právě tohle „předpřipravení si diváka“ je dost možná jedním z hlavních důvodů, proč nový Spider-Man trhá rekordy. Vyrostla s ním celá jedna generace. Ta moje znala Spider-Mana ještě v podání Tobeyho Maguirea (dodnes si pamatuju, jak jsem v létě 2002 netrpělivě vyhlížel nové číslo filmového časopisu Premiere, kde byl na obálce). Série režiséra Sama Raimiho se brala mnohem vážněji než ta současná a její patos jí byl v něčem ku prospěchu. Člověk u ní skutečně mohl mít strach, že všechno nemusí dopadnout dobře, pocit, který u čtyř dosavadních Hollandových Spider-Manů zažíváte podstatně méně.

Současná generace dospívajících se někdy označuje jako postironická. Neznamená to, že by ironii opustila, právě naopak. Vyrostla na memech, sebeironii a neustálém vědomí, že všechno lze okamžitě shodit vtipem. Hollywoodští scenáristé to dobře vědí a pracují s tím. Ať se Spider-Manovi děje sebevětší příkoří, film vám skoro nikdy nedovolí zapomenout, že sledujete „jen“ film. Tragický okamžik může vzápětí shodit vtip, postavy potměšile komentují vlastní klišovité promluvy a celý snímek si pohrává s tím, co dnes od superhrdinského filmu vlastně čekáme. V tomhle smyslu je sledování těch filmů dost „meta“: sice pokaždé vyprávějí nový příběh, ale zároveň moc dobře vědí, že diváky jeho samotný děj vlastně příliš nezajímá. Tvůrci akceptují pravidla žánru i očekávání publika a právě to jim dovoluje si s nimi občas poměrně invenčně hrát. Naplno se to projeví ve třetím dílu série, Spider-Man: Bez domova (2021), kde se vedle Toma Hollanda objeví i oba jeho filmoví předchůdci, Tobey Maguire a Andrew Garfield. Nejsilnější momenty jakéhokoli příběhu o Spider-Manovi nikdy nebyly ty, v nichž skáče po mrakodrapech nebo se pere s potvorami. Pamatujeme si scény, jež jako by vypadly z těch nejobyčejnějších příběhů o dospívání, prvních láskách a hledání vlastního místa na světě. Přesto pořád fungují, jen se pro každou generaci trochu obměňují.

Na webu Page Not Found před pár týdny vyšel hojně sdílený text Anny Koucké o tom, kterak si dnešní dívky nemohou najít partnera splňujícího jejich požadavky. Na základě několika rozhovorů se svými kamarádkami a vlastní špatné zkušenosti s randěním v něm autorka dospívá k neúprosnému závěru: „Zatímco skvělých, úspěšných, krásných, chytrých a nesmírně zábavných holek je všude plno, mužů dosahujících alespoň kvalit průměrný ženy je jak šafránu.“ Zobecňovat vlastní zkušenost je vždycky ošemetné. Ostatně je to sen každého spisovatele: vzít něco intimního a dokázat v tom přesvědčivě zachytit zkušenost celé generace. Není divu, že si právě na podobně velkých společenských tématech mladí autoři často vylámou zuby. Je navíc dost dobře možné, že muži, které by autorka sama považovala za dostatečně atraktivní, úspěšné a zábavné, prostě nejeví valný zájem o ni. Ve filmu Spider-Man: Zbrusu nový den se hlavní hrdina ocitá v podobně bezvýchodné situaci. Na konci předchozího dílu se musel v zájmu záchrany světa všem lidem vymazat z paměti. Jeho přítelkyně MJ tedy vůbec netuší, že spolu někdy chodili. Všechny vzpomínky na něj jsou pryč. Jak ji získat zpátky? Napsat jí dopis, v němž všechno vysvětlí? Začít od nuly a pokusit se ji oslnit ještě jednou? Film pracuje s jednoduchou, ale docela bolestivou představou: někde je člověk, kterého milujeme a o němž jsme přesvědčeni, že by měl milovat nás, jenže on o tom neví. Říct mu, co kdysi cítil a co si nepamatuje, v něm samozřejmě lásku znovu nevyvolá. Ve scéně, kdy MJ Spider-Mana znovu poznává, se několik dospívajících dívek v řadách za mnou neubránilo výkřikům. Když se o pár desítek minut později Spider-Man ocitnul na pokraji smrti při souboji se záporáky, nic podobného se nedělo. Proč? Pod všemi těmi maskami, pavoučími sítěmi a digitálními monstry to totiž vůbec není film o záchraně světa. Je to film o záchraně vztahu. A diváka nakonec překvapí, nakolik je ten vztah oproštěný od kulturních válek, jež známe ze sociálních sítí.

V jednom z předchozích filmů, Spider-Man: Daleko od domova (2019), je kouzelná scéna, kdy se dvojice teprve sbližuje a Peter chce MJ zalichotit. Řekne jí: „Moc ti to sluší.“ Ona se zatváří dotčeně: „A to, že jsem hezká, mi má dodávat nějakou hodnotu?“ Chlapec znejistí a začne koktat: „Ne, tak jsem to vůbec nemyslel. Chtěl jsem jen…“ Načež se MJ rozesměje: „Dělám si srandu.“ (Tom Holland a Zendaya tvoří pár i ve skutečném životě, i proto chemie mezi nimi tak funguje). Při čtení reakcí na zmíněný článek Anny Koucké mě zarazilo, kolik žen vlastně nestálo o žádnou diskusi. Jejich představa mužů jako zcela neschopného druhu místy hraničila s čirou nenávistí. Když je člověk v životě opakovaně zklamáván, je to asi do jisté míry pochopitelné. Bolestné přiznání, že si za část svých neúspěchů možná můžu sám, holt není – na rozdíl od mnohem jednoduššího hledání chyb u všech ostatních – pro každého. Pro dnešní dobu je v něčem příznačné, že hlavním protivníkem nového Spider-Mana není žádná obluda, žádný zelený skřet ani Doctor Octopus s robotickými chapadly. Je to mladičká zrzka! V životě se jí stalo několik ošklivých věcí a ona dospěla k závěru, že to teď všem spočítá. Po většinu filmu navíc zůstává její skutečná totožnost skrytá. Dokáže přebírat identitu ostatních, takže její vztek nemá jednu jasnou tvář a rozpouští se v mase obyčejných lidí. Dnešní padouši už totiž nejsou padouchy v klasickém smyslu. Jsou to právě lidé, kteří se cítí přehlížení, zneužití nebo podvedení společností a z vlastní křivdy si postupně vytvořili vysvětlení všeho. Prožitek z filmu vám nezkazím, když prozradím, že si s ní náš empatický hlavní hrdina nakonec promluví. Nechá ji ze sebe všechno dostat, ona se poprvé v životě cítí být skutečně slyšená a ejhle, najednou si na celém světě nepřipadá tak sama.

„Zatímco jedna část publika si všímá, že příběh poměrně citlivě oslovuje širokou skupinu osamělých mladých mužů a dává jim nenásilné podněty, jak se zařadit zpět do společnosti, druhá část publika, nepoměrně menší, se rozhodla číst děj velmi odlišně. Zařízení potlačující hladinu přirozených hormonů podle ní odkazuje k blokátorům puberty u trans lidí a film prý správně hájí, že hormony bychom potlačovat neměli a puberta by měla proběhnout naplno,“ píše o filmu Spider-Man: Zbrusu nový den kritik Kamil Fila. Ukazuje tím, jak daleko může zajít roubování vlastních ideologických přesvědčení na prakticky jakékoli kulturní dílo. Nikde, dokonce ani na specifických diskusních fórech typu Reddit, jsem nenarazil na názor, že by se film stavěl proti trans lidem (možná že Fila vášnivě sleduje jakási fóra incelů). Ideologický ten film ostatně není skoro vůbec. Naopak: jedna z nejhezčích věcí na něm je právě to, jak starosvětsky působí. Právě kritici, kteří si nedokážou pomoct a téměř všechno čtou prizmatem kulturních válek, částečně přispívají i k atmosféře, v níž mají mladí lidé pocit, že mezi muži a ženami zeje téměř nepřekonatelná propast. Že seznámit se skoro nedá a že protějšek musí splnit nekonečný seznam podmínek (mít na vše ty „správné názory“ je jednou z nich), aby vůbec stálo za to představit si s ním společný život. Vztah ale přece není přijímací řízení, v němž jedna strana sestaví aktuální požadavky a druhá má za úkol konečně dohnat dobu. Je to vždy setkání dvou nedokonalých lidí. Což zrovna filmová série Spider-Man ukazuje velmi přesvědčivě. I když se v ní vyskytuje superhrdina, i on dělá chyby, nevěří si, pochybuje o sobě. Ale také se snaží zlepšovat především sám sebe, nehází svá vlastní selhání na ostatní.

Možná se dnešní mladí od těch dospívajících v padesátých, sedmdesátých nebo devadesátých letech nakonec až tolik neliší. Navzdory veškeré dnešní on-line misogynii a misandrii chtějí vyrazit ven, potkat se s ostatními, jít na rande do kina, zamilovat se a na dvě hodiny zapomenout na svět kolem sebe, dnes hlavně na nekonečný doomscrolling na sociálních sítích. A pořád věřit, že všechno může ještě dobře dopadnout. Rekordní návštěvnost nového Spider-Mana možná nakonec neříká nic jiného než právě tohle.