Debata o budoucnosti veřejnoprávních médií se v posledních měsících vede především jako spor o peníze. V minulých letech byly jejich rozpočty po více jak desetileté stagnaci výrazně navýšeny, nyní se mají opět snížit na úroveň let 2008–2024. Po mohutně kritizovaném a připomínkovaném prvotním výstřelu gesčního ministra kultury Oty Klempíře (Motoristé sobě), který se jal přepracovat zákon včetně funkce obou veřejnoprávních institucí, se vytyčený směr nakonec upřel pouze ke změně financování a vláda schválila „jen“ zrušení koncesionářských poplatků. Znamená to, že veřejnoprávní instituce jsou pod tlakem politiků, nebo jsou zkrátka v současných podmínkách příliš velkým molochem, který prostě jen potřebuje odtučňovací kúru?

Často se tvrdí, že koncesionářské poplatky chrání Českou televizi (ČT) a Český rozhlas (ČRo) před politickými zásahy. Do určité míry ano, jenže výši poplatků či okruh poplatníků může vláda disponující sněmovní většinou ovlivňovat i tehdy, když formálně nejde o přímou dotaci ze státního rozpočtu. Představa, že poplatkový model vytváří úplnou finanční nezávislost na politice, je proto iluzorní. Naopak překvapivě málo zaznívá to, jak se za posledních patnáct let radikálně proměnil celý mediální svět, z něhož nelze Českou televizi exkluzivně vyjmout. Právě tato transformace je nakonec důležitější než samotná otázka financování.

Při zpětném pohledu na český mediální trh kolem roku 2010 vidíme něco, co dnes už dávno neexistuje – a už se nebude nikdy opakovat. Deník MF DNES tehdy prodával přes dvě stě tisíc výtisků denně, bulvární Blesk více než tři sta tisíc. Tištěné noviny byly doslova masovým médiem, podobně večerní televizní zprávy patřily k hlavním zdrojům informací. Následoval růst zpravodajských webů a zdálo se, že právě ony jednou nahradí papírové noviny (byť ty většina vydavatelů stále vnímala jako hlavní zdroj příjmů z prodeje i inzerce). Sociální sítě tehdy ještě zdaleka nefungovaly jako zpravodajské platformy, podobně podcasty a streamovací služby byly okrajovou záležitostí, jejich masový zásah se teprve rodil. Tento svět zmizel. Tradiční tištěné tituly během posledních patnácti let přišly o více než dvě třetiny svých prodaných nákladů. Blesk ho měl loni v průměru pod osmdesát tisíc výtisků denně, MF DNES kolem čtyřiašedesáti tisíc – v některé dny ale bilance může být ještě daleko horší, protože často se v debatě schválně směšují distribuované kusy na stánky s těmi skutečně prodanými, kterých je méně. Pád tisku není epizoda, jde o strukturální změnu. Zmizel obchodní model, na němž desítky let stály velké redakce, rozsáhlé sítě regionálních zpravodajů, fotografů, grafiků, editorů a produkčních pracovníků. Symbolem dneška je „multiskilled“ novinář se smartphonem v ruce, který informace nejen shání, ale zároveň dění fotí, nahrává, zpracovává různými formami a na různé platformy, čímž sám zastane práci několika lidí. Redakce se zmenšily, oddělení se sloučila, mnohé profese zanikly. Soukromá média na tuto proměnu reagovala s různou mírou pružnosti, ale ignorovat ji zkrátka nemohla. Trh je donutil.

Ale nejde jen o tisk. Postupně se do potíží dostaly i zpravodajské weby – ještě donedávna mediálními domy považované za budoucnost –, jejichž návštěvnost padá o desítky procent. Rekordní čísla z covidových lockdownů se už nejspíš nikdy nezopakují, otěže přebírají zmíněné sociální sítě a vyhledávače upřednostňující informační extrakty generované umělou inteligencí. Digitální revoluce tak znamenala rozpad společného mediálního prostoru: publikum se přesunulo na sociální sítě, YouTube, podcastové aplikace, newslettery, streamovací platformy, diskusní fóra… Lidé už nemusejí čekat na ranní noviny a večerní zprávy, obsah si vybírají sami, nebo možná přesněji – vybírají jim ho algoritmy, konzumují ho zpětně, mimo pevná časová schémata tradičních médií.

V pasti hybridity

Veřejnoprávní média se ale dlouhodobě nacházejí v jiné pozici. Jejich příjmy nestojí na prodeji výtisků, předplatném, reklamě ani návštěvnosti. Financování z poplatků jim dává stabilitu, kterou soukromá média nemají. To je jeden z hlavních argumentů pro veřejnoprávní model: médium veřejné služby nemá být vydáno napospas logice trhu. Jenže tatáž stabilita má i odvrácenou stranu: taková instituce není nucena k sebereflexi, optimalizaci, pružné reakci na změnu podmínek. Právě proto je dnes otázka efektivity ČT a ČRo vnímána tak citlivě, když premiér Andrej Babiš (ANO) hovoří o tom, že obě média musejí šetřit. Generální ředitel ČT Hynek Chudárek ostatně ve velkém březnovém rozhovoru pro Echo na dotaz po úsporách připustil: „Prostor je určitě vždycky a my se tomu věnujeme.“ Televize podle něj provádí revizi výrobních a technických kapacit, aby zjistila možnosti případného outsourcingu. Tím sám přiznává, že otázka úspor není politický útok zvenčí, ale i legitimní vnitřní téma. Zastánci ČT jistě namítnou, že šetření probíhalo v letech 2008–2024, kdy se výše poplatků navzdory rostoucí inflaci neměnila. To je sice pravda, na druhou stranu z toho automaticky nevyplývá, že jejich současná výše je optimální.

K tomu se váže druhá, ještě důležitější otázka: Jaká má být veřejnoprávní televize ve světě, kde vedle ní existují tisíce jiných producentů obsahu? Dlouho se tvrdilo, že debata o funkci veřejnoprávních médií za minulého kabinetu, kdy byl šéfem resortu Martin Baxa (ODS), neproběhla vůbec. To ale není přesné: ČT uzavřela Memorandum o způsobu naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání pro roky 2026 až 2030, které vymezilo, jaké typy obsahu má poskytovat a jak nemá deformovat trh, co se konkurence se soukromými médii týče. A jak má utrácet nově přidělené peníze. Nenaplňování tohoto materiálu je nově důvodem, proč by mohl být generální ředitel dokonce odvolán, jak sám Chudárek pro Echo potvrdil. Byť to tedy není dokument bezzubý, jeho slabina leží jinde: jde zejména o dohodu mezi Radou ČT a vedením televize, role ministerstva je pouze nepřímá. O to méně se ale může Klempíř cítit vtažen do jeho dodržování, když ho nynější opozice, minulá koalice, připravila bez konzultace s názorovými oponenty, a tak trochu natruc. Problém to způsobí každopádně hlavně ČT, která má nasmlouvané dopředu věci, na něž teď nemusí mít finance.

Tradiční argument každopádně říká, že ČT má dělat to, co trh neudělá: náročné dokumenty, regionální obsah, dětské pořady, kulturu, menšinová témata, přenosy z významných společenských a kulturních událostí, zpravodajství v krizích. Jenže ani tato odpověď už není tak samozřejmá jako dřív. Menšinový obsah dnes často vzniká i na YouTube, v podcastech nebo na specializovaných webech. Filozofický podcast, pořad o minoritní kultuře nebo odborný debatní formát si může najít své publikum i bez velké televizní instituce. Na druhou stranu platí, že řadu věcí trh stále nezajistí: drahé dokumentární série, systematickou archivní práci, koncertní či divadelní záznamy, původní dramatickou tvorbu, rozsáhlý volební servis nebo nekomerční obsah pro děti. Česká televize je tak v současnosti hybridem: na jedné straně má dělat veřejnou službu i pro menšiny, na druhé straně se stále snaží být masovým médiem, kdy vysílá pořady typu StarDance – možná poslední typ pořadu, který ještě připomíná starý svět, kdy se publikum napříč generacemi sejde u živého vysílání ke sdílenému prožitku.

Tahle televize není pro mladý

Předseda Rady ČT Karel Novák ve výroční zprávě za rok 2025 obhajuje širší pojetí. Pokud by televize veřejné služby hrála jen marginální roli, varuje, mohlo by se stát, že v krizové situaci už nebude existovat hlavní zdroj informací, k němuž se lidé obracejí. Tím ale Novák neřeší otázku, zda dnešní ČT opravdu oslovuje společnost jako celek. A právě zde narážíme na překvapivý problém: nedostatek dat. Ve výročních zprávách ČT najdeme mnoho údajů o sledovanosti, zásahu a podílu na trhu. Výroční zpráva za rok 2024 uváděla, že Česká televize oslovila v sedmidenním průměru 69 procent televizní populace starší patnácti let. Obráceně řečeno: přibližně 31 procent lidí se během týdne s vysíláním ČT vůbec nesetkalo. V roce 2025 si ČT udržela pozici nejsledovanější televizní skupiny s celkovým podílem 29,29 procenta a v hlavním vysílacím čase 29,76 procenta. Události sledovalo v průměru 782 tisíc diváků starších patnácti let, tedy o čtyři tisíce méně než v roce 2024, ale s vyšším podílem na sledovanosti. Jde o podstatná čísla, která ovšem bez dalšího kontextu neříkají všechno. Rozdíl mezi zásahem a jádrovým publikem je klíčový. Zásah ukazuje, kolik lidí se s vysíláním během určitého období alespoň jednou setká, zatímco jádrové publikum tvoří ti, kteří se vracejí pravidelně a tráví u daného média podstatnou část času. Médium může mít vysoký zásah i přes poměrně úzké stabilní jádro. Na dotaz Echa poskytla ČT v květnu konkrétnější údaje o lineárním publiku: podle mluvčího Michala Pleskota tvořili v roce 2025 diváci starší 65 let přesně polovinu všech diváků lineárního vysílání. Děti ve věku čtyři až 14 let představovaly čtyři procenta publika a mladí dospělí mezi 15 až 30 lety jen tři procenta. Poměr mužů a žen činil 48 ku 52 procentům. Klasickou ČT tedy sleduje především starší publikum.

Odlišná je situace na internetu, kdy na hlavních on-line platformách převažují lidé mladší 54 let. Z dospělé populace, u níž má ČT sociodemografická data, tvoří třetinu uživatelé hlavních webů ve věku 18 až 44 let a další třetinu lidé ve věku 45 až 54 let. U mobilních a smart TV aplikací je publikum ještě mladší. Česká televize tedy velmi dobře ví, že její budoucnost není jen v lineárním vysílání. Sama ve výroční zprávě za rok 2025 zdůrazňuje tzv. odloženou sledovanost a iVysílání. U některých pořadů přináší odložené sledování desítky procent dodatečného publika. Pokud má ČT mladší publikum hlavně on-line, proč se debata o ní stále vede jazykem staré televize?

A ještě důležitějším argumentem jsou politické preference diváků, u kterých ČT poskytuje méně informací než dřív. Ve zprávě za rok 2023 uváděla, že příznivci tehdejších vládních stran považovali ČT za důvěryhodnou ze 79 procent, zatímco sympatizanti tehdejší opozice – hnutí ANO a SPD, které jsou součástí nynější koalice – jen 53 procent. Ukazuje to, že ČT není vnímána stejně napříč voličskými skupinami. Přitom právě tato data z novějších zpráv zmizela. Mediální expertka Marína Urbániková, která se podílela na doporučeních k úpravě metodiky, Echu sdělila, že přílišná podrobnost snižovala srozumitelnost materiálu a že zpráva měla být lehčí, stručnější a navázaná na strategické cíle. Politickým důsledkem legitimního odborného argumentu je, že veřejnost nevidí data, která by pomáhala pochopit, proč je spor o ČT tak vyhrocený. Část společnosti ji považuje za důležitou instituci, část ji naopak vnímá jako cizí.

O to důležitější je společenská shoda. Veřejnoprávní média vznikala v době, kdy se společnost dokázala snáze shodnout na tom, že určité instituce mají existovat bez ohledu na okamžitý tržní výkon. Dnes tato shoda slábne. Není to jen problém České televize. Týká se univerzit, kulturních institucí, expertů, fact-checkerů i médií obecně. Důvěra v autority se rozpadá. Česká televize může tuto proměnu považovat za útok. Může ji ale také vzít jako výzvu. Musí přesvědčit společnost, že její role v digitálním věku není zděděným privilegiem, ale stále platnou veřejnou službou. A toho nelze docílit jen obranou rozpočtu. Nejde o to, zda má Česká televize přežít, ale o to, v jaké podobě.