V Americe zemřel ve věku 81 let Robert Mueller, dlouhá léta respektovaný ředitel FBI s úctyhodnou vojenskou službou. Přesně pro tyto kvality byl v roce 2017 vybrán pro funkci zvláštního vyšetřovatele, jenž měl prozkoumat možnou koordinaci mezi Trumpovou prezidentskou kampaní a Ruskem. A právě proto, že byl věrný étosu veřejné služby, jak byl do té doby chápán, tu funkci vzal, což by dnes žádný racionální člověk stojící o prožití normálního života neudělal. Vyšetřování, které vedl, z něho učinilo polarizující postavu. Trump a republikáni mu spílali za hon na čarodějnice, liberálové do něj vkládali naděje, že je nenáviděného prezidenta zbaví. Z jedné strany byl častován koncentrovanou nenávistí, z druhé se stal předmětem zbožštění, jež musí v nezúčastněném člověku vzbuzovat pocit intenzivní trapnosti. Ještě dnes lze jistě někde ve výprodeji koupit votivní svíce s Muellerovým portrétem.

Donald Trump si na své sociální síti neodpustil tanec na jeho hrobě. Poté, co to už jednou předvedl po smrti režiséra Roba Reinera, a stejně tak poté, co předváděli mnozí liberálové po vraždě Charlieho Kirka, můžeme říct, že stará zásada, že i nenáviděné lidi ve chvíli smrti nehanobíme, už v americké společnosti padla. Orgie nadšení, až zemře Donald Trump, si lze představit už teď.

Muellerově zprávě se dostalo smíšeného přijetí. Jedni respektovali, že otevřeně řekl, že přímou spolupráci Trumpa s Rusy nezjistil, i když tím byli zklamáni. Jiní mu vytýkali, že ve svém vyšetřování překročil zadání a neodhalil skutečnou povahu spolupráce FBI s kampaní Hillary Clintonové, která přízrak Trumpova ruského spojení v podstatě vyrobila. Ale my připomeneme něco jiného. Mueller po celou dobu vyšetřování mlčel až do července 2019, kdy vystoupil před Kongresem. A hlavním poznatkem z jeho vystoupení nebylo nic z toho, co řekl, ale to, že už to není ten Bob Mueller, jakého si lidé pamatovali. Na otázky nedokázal reagovat moc bystře, v materiálu, který vytvořil jeho tým, se ne vždy orientoval. Mueller byl starý.

Možná si to měl sám uvědomit. Ale je to zřejmě něco, co si generace amerických boomerů není schopna připustit. Touží porážet všechna omezení, věk je jen číslo, zvlášť když péči o své zdraví dáváte tolik jako oni.

Je to dědictví sedmdesátých let. Generace zklamaná z toho, že společenské změny, o které usilovala, se neprosadily, obrátila pozornost od společnosti k sobě. Osobní je politické, tělo je chrám. To tehdy se začíná šířit boj proti kouření, vegetariánství a zdravý životní styl. Jestliže pro celebritu bylo na počátku sedmdesátých let dobrým kariérním tahem jet se do Vietnamu solidarizovat s partyzány Vietcongu, o deset let později je stejně přirozeným kariérním tahem natáčení fitness videí.

Zároveň si ovšem tato generace chce udržet pocit, že jsou stále rebelové, že kdyby na to přišlo, mohou zítra zas odjet do Woodstocku. Stáří, jednou zbavené respektu, nemělo žádnou přitažlivost.

Ale jak se držet hesla „Nevěřte nikomu přes třicet“ i v šedesáti? Co v šedesáti – čtyřiadvaceti členům Kongresu je přes osmdesát. Podobný trend byl zaznamenán třeba i ve vedení amerických univerzit.

Některé limity ale zatím přece jen nikdo nepřekoná. Boomeři se drží funkcí déle, než je záhodno. Demokraté si toho měli všimnout s Muellerem. Nepoučili se a zopakovali si to, když šlo o víc, s Joem Bidenem.

Netýká se to jen politiky ani třeba jen vedení univerzit. Netflix oznámil, že chystá nový film o Hannibalovi. Ne o Lecterovi, ale o tom kartaginském vojevůdci z časů starého Říma. V hlavní roli Denzel Washington.

Je to další z nekonečné řady pokusů Hollywoodu předělat dějiny v zájmu diverzity. Hannibal je historická postava, Kartaginci, z nichž pocházel, byli středomořský národ, je doloženo, že vypadali tak jako ještě dnes mnozí lidé ve Středomoří. Washington je černoch.

Ale ještě něčeho si lidé všimli. Historickému Hannibalovi bylo třicet, když poprvé vyrazil přes Alpy. Washingtonovi je jednasedmdesát.