V posledních dnech znovu zesílila obvinění Izraele z údajných válečných zločinů až genocidy, jíž se měl dopustit v Gaze. Může za to dokumentární film NAZA, jenž má na základě rozhovorů s izraelskými vojáky dokládat systematické porušování práva. Problém je, že kromě obecenstva na festivalu v Benátkách film nikdo neviděl. Je tedy velmi těžké na obvinění v něm vznesená reagovat.

Izraelská armáda požádala tvůrce o kopii, aby mohla vznesená obvinění prověřit a vyjádřit se k nim. Zatím hlavní známý fakt o snímku je, že se dočkal 25minutové ovace. Což ale nemusí nic říkat o kvalitách filmu, vypovídá to jen o nadšeném přijetí jeho politického sdělení. Jeden z mála, kdo dokument viděl, je Raviv Drucker, novinář levicového izraelského deníku Haaretz. A nezdá se, že by ho příliš přesvědčil.

Haaretz jsou levicové až progresivistické noviny kritické k vládě Benjamina Netanjahua, často i k izraelské společnosti, ochotné se zastávat Palestinců. Pokud nějaké izraelské médium by mělo převzít závěry zveřejněné ve filmu NAZA, je to právě Haaretz.

Snímku vyčítá, že neuvádí, jak při podobných případech postupovaly jiné armády, jaká je zavedená praxe při boji proti teroristům v husté zástavbě plné civilistů. Používání lidských štítů Hamásem je prý zmíněno pouze jednou, jen aby bylo záhy rázně odmítnuto. Přitom využívání lidských štítů, používání nemocnic a škol Hamásem jako základen a velitelských center je dobře dokumentováno. Film také mlčí o tom, že mnoho zabitých při izraelských úderech, kteří byli médii označováni za civilisty, novináře či sportovce, později Hamás či Palestinský džihád sám odhalil jako své operativce.

Drucker taktéž zpochybňuje tvrzení o bombardování obytných budov, přestože 25 procent obyvatel se neevakuovalo. „Nejsem si vědom, že by k něčemu takovému došlo. Pokud vím, nestalo se to,“ píše doslovně.

„Znám Yuvala Abrahama, jednoho ze dvou tvůrců filmu, a o jeho integritě nemám žádné pochybnosti,“ píše Drucker přes veškeré své výhrady k filmu.

Důvody, proč pochybovat o Abrahamově integritě, ale dodává jiný izraelský novinář, Haviv Rettig Gur. Upozorňuje, že Abraham byl autorem investigativy, již publikoval +972 Magazine. Na základě databáze izraelských zpravodajských služeb, ke které se dostal, tvrdil, že jen 8900 z 53 000 zabitých v Gaze byli bojovníci teroristických organizací. Tedy 83 procent obětí byli civilisté. Ale „zmíněná databáze uváděla pouze potvrzená úmrtí těch bojovníků, které se podařilo jmenovitě identifikovat v databázích zpravodajských služeb – nikoli že mezi zbývajícími 83 procenty mrtvých nebyli žádní další bojovníci,“ dodává Haviv Rettig Gur. Abraham tedy v minulosti již měl přístup k tajným informacím, které následně špatně interpretoval. Jaká je záruka, že se to nestalo i nyní?

Sám název dokumentu je lehce pochybný. NAZA je zkratka označující v hebrejštině „vedlejší škody“. Odkazuje na praxi odhadovat počet civilních obětí při vojenských úderech. Zní to hrozivě. Ale odhad vedlejších obětí a vyhodnocování takzvané proporcionality, tedy jestli vedlejší škody jsou vyvážené vojenským užitkem, je přesně, co dělají armády dodržující válečné právo. Ty, co na něj kašlou, střílí bez rozdílu. NATO pro to má vlastní zkratku CDE, tedy Collateral Damage Estimate (odhad vedlejších škod), což ale nezní tak úderně jako NAZA, což vzbuzuje aluze na slova Gaza i Nazi, tedy nacisté.

„Legitimní zjištění filmu je třeba brát vážně. Dramaticky se měnící vojenské okolnosti nepozastavují platnost pravidel proporcionality ani neposkytují bianco šek pro cokoli, co následovalo. A i kdyby se nakonec ukázalo, že je film nepoctivý, počet civilních obětí v Gaze si zaslouží prozkoumání,“ dodává Haviv Rettig Gur. Nicméně jsou tu závažné důvody, proč pochybovat, že NAZA je nějakým usvědčujícím důkazem ohledně údajných izraelských zločinů.

Mezitím se o svých zkušenostech rozpovídal oceňovaný palestinský novinář Motaz Azaiza v podcastu Taqarrab. Toho třeba magazín Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí či byl hostem na oslavě volebního vítězství newyorského starosty Zohrana Mamdaniho. Azaiza prozradil, že 7. října natočil, jak dav zaútočil na do Gazy unesená izraelská rukojmí. „Lidé vystoupili, přihlíželi, mlátili je, bili je a já jsem je sledoval a natáčel,“ řekl. Záběry se však rozhodl nezveřejnit. „Proč? Protože jsem nechtěl zničit životy lidí, kteří byli natočeni. Uvědomil jsem si, že Izrael by ta videa využil k identifikaci každé osoby, která tam byla, a k jejímu odstranění.“

Prozradil také, že mnoho novinářů v Gaze bylo součástí whatsappové skupiny, kde s nimi komunikoval Hamás. Odmítá, že by teroristé novináře nějak koordinovali či úkolovali, prý se „jednoduše jednalo o skupinu, ve které zástupci vlády Hamásu sdíleli aktuální informace o situaci v Gaze“.

Jinde ale dodává, že „fotografové v Gaze si zvykli sklopit fotoaparáty v okamžiku, kdy někdo řekne něco špatného o Hamásu, protože každý, kdo se odváží ukázat realitu, je neúprosně pronásledován“. Což nezní zrovna jako prostředí, ve kterém kvete svoboda slova. Koneckonců sám Azaiza před Hamásem utekl do Kataru.

„Nedopustím, aby se moje kritika palestinské vládní moci stala propagandou ve prospěch okupace,“ napsal v příspěvku obhajujícím svá vyjádření. Možná z jeho strany pochopitelný sentiment, ale zpochybňující jeho objektivitu. A další náznak, že informacím z Gazy nelze vždy věřit.