Už od 12. června 2026 má vstoupit v účinnost dlouho připravovaný Migrační a azylový pakt, který sjednotí pravidla pro vstup a pobyt cizinců a zpřísní kontrolu na vnějších hranicích. Reforma, o níž členské státy vyjednávaly více než dva roky, má zefektivnit azylové řízení, omezit sekundární pohyby osob mezi státy a jasně stanovit odpovědnost těch států, které čelí nejvyššímu migračnímu tlaku.

Podle ministra vnitra Lubomíra Metnara je Česká republika připravena na implementaci nových opatření, ale vyhradila se proti principu solidarity, který by ji zavazoval přijímat uprchlíky z jiných států EU. „My jsme hned na prvním jednání vlády odmítli princip solidarity. Od Evropské komise jsme dostali výjimku na další přijímání uprchlíků a migrantů, ale pokud jde o opatření, která mají posílit bezpečnost a jejich uvedení do praxe, jsme na tom dobře,“ uvedl Metnar.

Česká republika, která hostí velký počet uprchlíků z Ukrajiny, spadá podle EK spolu s Bulharskem, Estonskem, Chorvatskem, Rakouskem a Polskem do kategorie zemí, které zažívají významnou migrační situaci, proto si mohly požádat o odečtení jejich příspěvků. Česko si na rok 2026 požádalo o úplné odečtení příspěvků a výjimku dostalo. Babišova vláda pakt odmítla. „Pro nás není řešením solidarity, ale důsledná ochrana vnějších hranic, boj proti nelegální migraci a efektivní návraty osob, které nesplňují podmínky,“ uvedl Metnar.

Evropská komise upozorňuje, že pakt je reakcí na dlouhodobé problémy v migrační politice. Podle Magnuse Brunnera, unijního komisaře pro vnitřní věci a migraci, musí lidé cítit, že EU má situaci pod kontrolou: „Musíme lidem vrátit pocit, že migrace je řízena férově a důsledně,“ uvedl v rozhovoru s německým rozhlasem.

Pakt obsahuje harmonizované postupy pro posuzování žádostí o azyl, rychlejší screening podle rizikových kategorií a koordinaci mezi státy tak, aby se zamezilo situacím, kdy žadatelé o azyl opakovaně podávají žádosti v různých členských státech. Komise zdůrazňuje, že samotné vstoupení paktu v platnost neznamená okamžité vyřešení všech problémů – jeho fungování bude vyžadovat další koordinaci, financování a spolupráci mezi státy. Některé státy totiž stále nemají připravené například všechny IT systémy či systémy ke skenování biometrických údajů.

Podobně jako Česko se proti paktu ohradilo i Polsko. Agentura PAP s odvoláním na své zdroje v EU napsala, že Varšava výslovně odmítá nařízení, které členským státům ukládá povinnost budovat další pohraniční infrastrukturu jako specializovaná zdravotnická zařízení a přijímací centra pro migranty. Polští představitelé argumentují tím, že specializovaní pohraničníci již mají potřebnou zdravotnickou kvalifikací a že zřizování takových center by mohlo oslabit ostrahu přísně střežené hranice s Běloruskem.

Vedle paktu se pak představitelé členských států a Evropského parlamentu domluvili tento týden na podobě nového návratového nařízení (Return Regulation), které doplňuje pakt a zpřísňuje pravidla pro deportace osob, které se v EU zdržují nelegálně. Nařízení bude muset být ještě formálně schváleno. Jedním z opatření je možnost zřídit návratová centra v třetích zemích, kam by mohli být umístěni lidé čekající na návrat. Na základě bilaterálních dohod tam budou moci země EU vysílat neúspěšné žadatele o azyl. Zařízení bude možné umístit jen v zemích, které „dodržují mezinárodní standardy lidských práv a principy mezinárodního práva“. Do těchto center nebude možné vysílat děti bez doprovodu.

Podle The Times se Německo, spolu s Dánskem, Rakouskem a Řeckem a Nizozemskem snaží identifikovat vhodné hostitelské státy pro tato centra, přičemž zvažuje země v Asii a severní Africe, včetně Uzbekistánu či Kazachstánu. Podle nizozemského ministra pro migraci Barta van den Brinka by mohly být takovéto třetí státy identifikovány do podzimu. Německé úřady rovněž zvažovaly možnost umístit návratové centrum mimo území EU pod správu Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), aby bylo pravděpodobnější, že soudy uznají, že deportovaní jsou v bezpečných rukou. Cílem těchto center je nejen zrychlit proces návratu, ale také odradit potenciální příchozí od zneužívání azylového systému EU.

Magnus Brunner odmítl kritiku návratových center a uvedl, že nevidí žádná rizika. Podle něj jsou stanoveny přísné standardy, které musí být dodržovány, včetně lidských práv, zdravotní péče a kvality infrastruktury, a Brunner zdůraznil spolupráci s mezinárodními organizacemi, jako je právě zmíněný UNHCR.

Návratové nařízení počítá s prodloužením maximální doby zadržení z šesti měsíců až na 24 měsíců (v některých případech) pro osoby čekající na návrat a zavádí těžší zákazy vstupu, a to až na deset let či trvale u osob považovaných za bezpečnostní riziko. Zrušeno bude automatické pozastavení deportace při soudních stížnostech, soud o něm bude rozhodovat individuálně.