Největší geopolitické soupeření současnosti probíhá mezi Spojenými státy a Čínou. USA, zatím stále nejmocnější země světa, se musejí potýkat s hrozbou, že lidskými zdroji, industriální kapacitou a ideologickou urputností je říše středu nahradí v roli světového hegemona. Tato změna by měla dopad na celý svět, už jen proto, že hlavní slovo by měl nominálně komunistický režim, a ne kapitalistická demokracie. O americko-čínských vztazích a možném budoucím vývoji jsme hovořili s Kaushem Arhou, předsedou Free and Open Indo-Pacific Forum, který byl v Praze na pozvání think-tanku PCTR při CEVRO Univerzitě.

Podle nedávných zpráv z Číny prezident Si Ťin-pching provedl čistku ve vedení armády. Skončilo několik vysoce postavených generálů. Jak tomu máme rozumět?

Nemohu číst mysl pana Siho, ale zvnějšku to vypadá na pokus konsolidovat moc a eliminovat byť jen náznak opozice. Kdykoli autoritářský režim mluví o protikorupční politice, jde hlavně o protiopoziční politiku. Putin udělal to samé. Stejně tak Muhammad bin Salmán v Saúdské Arábii. Vyhazov vojenských lídrů kvůli nedostatku věrnosti samozřejmě oslabuje velitelskou strukturu, vojenské schopnosti, vojenského ducha, morálku a schopnost armády říkat lídrovi i to, co nechce slyšet.

Přihlédneme-li k těmto krokům, nakolik je čínská hrozba vůči Tchaj-wanu reálná?

Čínská hrozba pro Tchaj-wan je velmi reálná, velmi aktuální. Kdyby ve světě, v Americe, na Tchaj-wanu vůči tomu neexistoval odpor, tak by se to již stalo. Zde nejde o nějaké nahlížení do Siho mysli, ale o jeho explicitní slova. Tvrdí, že jde o jednu zemi, která bude sjednocena. Takže když předpokládám, že mu jde o sjednocení Číny, tak ho beru vážně. Jediné, co mu v tom brání, je cena, kterou by za to musel zaplatit. Největší cenu by uvalily Spojené státy. Druhotnou cenou by bylo světové odsouzení. Je pro to několik důvodů z americké perspektivy. Zaprvé je to otázka principu, i v naší „politice jedné Číny“ říkáme, že Amerika je proti jednostranné změně statu quo. Druhý důvod je vojenský. Pokud by si Čína vzala Tchaj-wan, tak by to přímo oslabilo „první ostrovní řetězec“, tedy řetězec táhnoucí se od Jižní Koreje, Japonska přes Filipíny dolů k Papui Nové Guineji a Austrálii. Tvoří první obrannou linii USA a Tchaj-wan je přímo uprostřed. Takže pokud by Čína získala Tchaj-wan, nás by to vojensky oslabilo a umožnilo Číně ohrožovat americké posily vyslané ke spojencům v prvním ostrovním řetězci. Třetí aspekt je ekonomický. Tchaj-wan je velkým výrobcem čipů, což z něj činí kritický komponent digitální ekonomiky. Pokud by ho získala Čína, byla by to nejen ztráta pro svět, ale Čína by získala i kontrolu nad důležitou technologií. Takže Spojené státy mají principiální, bezpečnostní i ekonomický zájem na tom, aby nedošlo k násilné změně statutu Tchaj-wanu. A to je to, co hlavně zabraňuje panu Siovi, aby tak učinil.

Je možné, že by ke změně došlo nenásilnou cestou? Četl jsem, že Kuomintang, jedna ze dvou hlavních stran na Tchaj-wanu, momentálně v opozici, je víc nakloněná spolupráci s Pekingem.

Nemyslím, že se tak stane. Tchajwanci žijí v demokratickém systému. Jsou zvyklí na svá demokratická práva a privilegia. To všechno zmizí, pokud se spojí s Čínou. Dřív Čína mohla předstírat, že se tak nestane. Nyní již nemůže, protože to samé tvrdila v Hongkongu. Ukázalo se, že myšlenka „jedna země, dva systémy“ v Hongkongu nefunguje. Každý Tchajwanec to vidí. Pokud se rozhodnou jít s Čínou, tak to je to, co je čeká. A většina Tchajwanců to nechce. Jsou tam politické strany a političtí lídři, kteří vědí, že tak mohou získat peníze a podporu, že z podnikání s Čínou mohou získat nějakou výhodu. Rozhodně to mohou použít jako politický nástroj. Ale pokud nečtu situaci úplně špatně, tak Tchajwanci jsou svobodní lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě. Číňané mohou uvalit blokádu, mohou zkoušet hybridní akce, ale zatím to neudělali, protože Spojené státy signalizují, že to nedovolí.

Tyto signály jsou občas ale protichůdné. Jak například máme rozumět oznámení, že USA zruší embargo na čipy do Číny, včetně těch nejvyspělejších?

V Americe máme ohledně tohoto dvě školy myšlení. První říká, že bychom neměli s Čínou sdílet technologie, jelikož Čína používá americké a západní technologie k tomu, aby se vyšplhala nahoru jak ve výrobě, tak v technologiích. Používá k tomu zákonné metody, jako jsou joint venture podniky, ale i nezákonné metody, například průmyslovou špionáž. První Trumpova administrativa tvrdila, že bychom měli zakázat vývoz vyspělých technologií do Číny. Druhá říká, že když nebudeme sdílet technologie s Čínou a spolupracovat s ní, tak si je vytvoří sama a my přijdeme o podíl na trhu. Tedy že tím možná ubližujeme sami sobě. Kromě toho, že je to výhodné pro některé podnikatele, nevím, jaké jsou pro to důkazy. Protože to je přesně to, co děláme posledních sedmdesát let – a kam nás to dostalo? Zdá se mi, že tyto argumenty předkládají hlavně šéfové společností, které mají velké podíly na čínském trhu. Takže z definice mají konflikt zájmů. Jsou to subjektivní a sobecké argumenty. Předkládá je třeba šéf společnosti NVIDIA, protože chce prodávat své čipy Číně. A zdá se, že prezident Trump na tyto argumenty slyší. Nevím, jestli v zákulisí nedochází k nějakému obchodu typu čipy za důležité horniny a kovy. Nejsem si toho vědom, ale z dlouhodobého hlediska tu máme technologickou studenou válku mezi dvěma systémy, mezi Západem a Čínou. Nakonec dojde k oddělení vyspělých technologií. Pokud se tak nestane, Západ prohraje.

Není ale v americké politice vůči Číně i pnutí mezi snahou vybudovat protičínské spojenectví a Trumpovými cly, která uvalil na země v regionu?

Ano. Je to složité, pokud vedete ekonomický konflikt se všemi, i s přáteli a spojenci. To je strategie, pro kterou se rozhodli. Takže většina spojenců také šla do Číny. Ale každý spojenec musí své národní zájmy posuzovat střízlivě a pokud možno nikoli emotivně. I když dojde na cla, bude mi lépe v tomto táboře, v tamtom táboře, nebo v nějakém úplně jiném? Tato rozhodnutí musí každá země učinit sama podle svých národních zájmů. Americký pohled je velmi jasný. Můžeme mít své spory, ale světové demokracie sdílejí pohled na technologie, jejich využívání a na zachování lidské důstojnosti a lidské svobody. Na druhé straně máte totalitní systém, který je velmi odlišný. A jsou neslučitelné. Nemůžete si spolu sednout a dohodnout se, že se setkáte na půl cesty. Pokud budeme sdílet technologie, jedna strana je bude používat způsobem, který je pro tu druhou naprosto nepřijatelný. Všichni se chovají sobecky. Doufám, že se nerozhodují v krátkodobém horizontu, ale v dlouhodobém. Bohužel většina lidí dnes uvažuje krátkodobě, což se vám může dlouhodobě vymstít. Příklady jsou energetická politika Evropy, otázka Huawei, solárních panelů, elektrických aut nebo autobaterií. Pokračovat po této cestě v otázce sdílení technologií by byla šílenost. Ale většina politiků se ve své krátkozrakosti zdá spokojená. Což je docela nebezpečné.

Hodně se mluví o takzvaném reverzním Kissingerovi. Odkazuje to na politiku Henryho Kissingera, která vedla k čínsko-americkému sblížení a oslabila vztahy Pekingu se Sovětským svazem. Nyní je prý potřeba, aby si Spojené státy naklonily Moskvu a rozbily rusko-čínské spojenectví. Je něco takového proveditelné?

Pravděpodobnost něčeho takového je podle mě nula procent. Dnešní vztah mezi Ruskem a Čínou je naprosto jiný. V době, kdy tuto hru hrál Kissinger, byly obě země zhruba rovnocenné. Rusko bylo o něco mocnější entitou. Dnes je to vztah, ve kterém je Čína nepochybně dominantním partnerem, a to ekonomicky a do jisté míry i vojensky, rozhodně ve vojenské produkci, pokud ne v technologii. Takže si nemyslím, že Rusko je schopné se od Číny ekonomicky a vojensky odstřihnout. Západ nemůže Rusku učinit dostatečné ekonomické nabídky. A vojenská spolupráce by od nás byla hloupá. Ekonomicky jediné, co Rusko může nabídnout, jsou energie. Pokud nebudete odebírat ruské energie, tak Rusko nemá příliš co nabídnout. Jeho ekonomická hodnota pro Západ je na úrovni Španělska.

A jeho hodnota pro Čínu?

Když Čína říká, že Rusko podpoří, tak je to i proto, že ekonomiky Ruska a Číny jsou kompatibilní, na rozdíl od Ameriky a Ruska. Čína je země, která ve velkém importuje energie a potřebuje mnoho ruských surovin pro svou výrobu. Rusko je v podstatě poloindustrializovaná země, která prodává ropu a přírodní zdroje. Čína potřebuje energie, takže to funguje pro Čínu i pro Rusko. Rusko má také hodně zemědělské půdy a Čína potřebuje zemědělské produkty. To také funguje pro oba. Rusko má nějaké vyspělé vojenské technologie, které Čína potřebuje. Nic z toho není s USA ani s Evropou kompatibilní v jakékoli srovnatelné míře. Evropa nechce zemědělskou konkurenci z Ruska. Co se týče energií, tak se snad už poučila. A samozřejmě nestojí o vojenskou spolupráci. Takže strukturálně, ekonomicky i ideologicky jsme úplně jinde. Ti, kdo prosazují „obráceného Kissingera“, působí jako odtržení od reality. To, že se Rusko označuje za součást Evropy a Čína za asijskou mocnost, ještě neznamená, že můžeme Rusko nějakým způsobem přivést zpět do evropského společenství. To je kulturní argumentace, v niž Putin nevěří. Ekonomická a vojenská kompatibilita mezi Čínou a Ruskem je vysoká. S Evropou a Amerikou je nízká. Navíc, abyste vtáhli Rusko, tak byste museli oslabit východní křídlo NATO, což je další velké ne. Nejsem si příliš jist, že můžeme Rusku nabídnout něco, aby opustilo Čínu.

Nakolik je silná čínská podpora pro Putinovu válku na Ukrajině? Co víme, tak Si mu sice řekl, ať do toho jde, ale nejspíš nečekal, že se potáhne čtyři roky.

Je velmi pravděpodobné, že nebýt čínské podpory, bylo by pro Rusko velmi těžké ve válce pokračovat. Čínská podpora je velmi důležitá především ve dvou oblastech: dodávkách munice a raketového materiálu a nákupu ropy. Bez čínských peněz za energie, bez čínské materiální podpory a bez čínské technologické podpory by nemohli vyrábět rakety, které vystřelují každý den. A bez těchto raket a munice by Rusko nemohlo ve válce pokračovat. Takže je velmi zvláštní, když lídři jako pan Macron, pan Merz a pan Carney jezdí do Pekingu a na kolenou žádají o obchodní dohodu s Čínou, zatímco zároveň tvrdí, že ukrajinská válka je existenční válkou pro evropskou bezpečnost. Toto evropské pokrytectví, slabost a transakční způsob práce velmi oslabují reputaci Evropy a jistým způsobem i budoucnost Evropy.

A role Indie? Trump na ni uvalil cla, protože kupovala ruskou ropu, nyní je zrušil s tím, že ji už nekupuje.

Prezident Trump používá mnoho nekonvenčních taktik ve svém vyjednávání. Nyní bylo oznámeno, že americká cla na Indii klesnou z 50 na 18 procent. To je, myslím, dobře.

Máte názor na dlouhodobý vývoj ohledně Číny? Jsou tací, kteří tvrdí, že je předurčena stát se světovou jedničkou díky své obří populaci a industriální kapacitě. Jiní naopak tvrdí, že Čína je na vrcholu nyní a čekají ji horší časy i kvůli demografické krizi.

Toho se vůbec nebojím. Zákony fyziky, zákony ekonomiky a zákony historie ukazují, že se to nestane. Čína jich většinu natáhla tím, že již dlouhodobě dosahuje neuvěřitelných ekonomických výsledků, i když je řízena totalitní vládou. Ale to neznamená, že tyto zákony neplatí, zvlášť ty ekonomické. Když ekonomiku řídí vláda, nedokážete přidělovat zdroje tak dobře, takže zisk z vynaložených zdrojů není tak velký a jejich plýtvání je mnohem větší. To je pravidlo života. S tím Čína nemůže nic dělat.

Tyto zákony se ale zatím zdánlivě neprojevují.

Čína to dokázala zakrývat mnohem déle, než se očekávalo, ze dvou důvodů. Zaprvé byla při řízení ekonomiky ve skutečnosti pružnější než většina totalitních států. Zadruhé skrývají a vymýšlejí si svá čísla. Nevíme, kolik to doopravdy všechno stojí. Selhání trhu a neefektivity nelze donekonečna vyvažovat bez nezbytné tržní korekce. Jednoho dne budou muset zaplatit účet. Nemohou ho neustále odkládat. Interní nesrovnalosti v čínské ekonomice jsou velmi velké. Mají nadprodukci v mnoha sektorech, jednoho dne někdo za tuto nadprodukci bude muset zaplatit. Nemohou ji prostě dumpovat na světových trzích. Pak je tu problém demografie, který jste zmínil. A je tu i problém Si Ťin-pchinga, který mohl následovat předešlý čínský model pragmatického růstu. Lídři byli u moci jedno nebo dvě období a pak došlo ke změně. On tam chce zůstat po zbytek života. Dostal se tedy do situace, kdy víc než miliarda lidí si bude chtít polepšit, bude se snažit zbohatnout, bude chtít postupovat vzhůru, ať přes armádu, nebo třeba soukromý sektor. Čím víc se je bude snažit ovládat, tím bude situace složitější; a čím bude čínská ekonomika větší, tím bude komplikovanější. Vzpomeňte si, že před čistkami v armádě tu byly čistky šéfů velkých firem. Byly časy, kdy mizeli šéfové společností nebo herci. Takže Číně se daří vyhýbat důsledkům déle, než se předpokládalo. Ale nic v dějinách nebo v teorii nenaznačuje, že lze takto fungovat donekonečna. Co funguje, jsou trhy, jaké jsou v Americe a na Západě. Mají své cykly, kdy jsou nahoře nebo dole, ale z dlouhodobého hlediska je to dobře. Jsou to nápravné mechanismy tržních selhání. Trh sám sebe napraví. Pokud tyto mechanismy nemáte, jen se akumulují. A neexistují netržní nástroje, které by je mohly nahradit. Čína má zkrátka tolik vnitřních problémů, že se neobávám, že by se v dlouhodobém horizontu mohla stát světovou jedničkou.

Pokud Čína zaútočí na Tchaj-wan, budou ho Spojené státy vojensky bránit?

Bude záležet na tom, o co přesně se Číňané pokusí. Je to dobrá otázka, která ale potřebuje nuancovanou odpověď. Pokud to přirovnáme k Ukrajině, bude se to podobat spíš roku 2014, nebo roku 2022? V roce 2014 Rusko vyslalo své zelené mužíčky, spolupracovalo s místními a nakonec zabralo území. Ani v roce 2022 oficiálně nešlo do války, ale do speciální vojenské operace. Takže co může udělat Čína? Vyhlásí válku a oznámí čínskému lidu, že posílá svou armádu, aby získala Tchaj-wan? Nebo zavede blokádu a bude testovat vody? Americká odpověď bude proporcionální k tomu, o jakou akci půjde. Což se velmi těžko projektuje do budoucna. To je asi správné. Velké státy nechtějí jít do války. Testují svou odhodlanost malými výpady. A momentálně to vypadá, že Amerika by odpověděla. To rozhodně nelze brát na lehkou váhu. Je velmi důležité nejen pro Ameriku, ale i pro Japonsko, Filipíny, Jižní Koreu, aby se případná čínská agresivní akce neobešla bez odstrašující odpovědi.