Mezi klasické texty Václava Havla patří Dopis Gustávu Husákovi z roku 1975. Začíná zdvořilým oslovením „Vážený pane doktore“ a má osmadvacet stran. Za týden mu ze sekretariátu generálního tajemníka přišla odpověď, že se jím zabývat nebudou, protože skutečným adresátem nejsou soudruzi na ÚV, ale západní sdělovací prostředky, jimž Havel dopis také poskytl. Což prý dokazuje jeho skutečný záměr – posloužit antikomunistické propagandě.

To Havla jistě nerozhodilo. On ten dopis nepsal proto, aby šli komunisti do sebe. Ostatně nikdo normální, ani generální tajemník, nechce dostat dopis o osmadvaceti stránkách. Psal esej. Jednak pro sebe, jako akt „autoterapie“, jak to pak sám nazval, aby si utřídil, co se mu nastřádalo za léta na Hrádečku, když už se mu nechtělo dál pasivně čekat, jestli se věci zlepší. Jednak pro přátele a čtenáře, které znal i neznal. A hlavně pro dějiny. Tak to intelektuálové tehdy dělali. Tímto gestem se, jak říkal, z objektu dění stal subjektem. Dnes by se řeklo vystoupil z komfortní zóny. Prostě Hrádeček se ozval.

Když se člověk v roce jeho devadesátin k tomu dopisu vrátí, napadne ho dvojí. Zaprvé, jak moc se změnila forma „komunikace“. Takový text, ať by byl jakýkoli, by dnes už neměl ani zlomek síly, jakou měl tehdy. Dnes by si tak dlouhého a složitého textu skoro nikdo nevšiml. Dnešní disident „Havel“ by ho asi ani nechtěl psát. Nejspíš by měl podcast, stal by se influencerem, řádil by na sítích, ale tam by musel všechno strašně zjednodušovat, měl by svou bublinu, přičemž by se také mohl stát pro jedny dezolátem a pro druhé propagandistou, což už by ale nebyl Havel, takže taková úvaha nemá vůbec smysl. Havel by dnes vlastně neměl šanci být Havel, alespoň v té podobě, v jaké ve své době reálně existoval. Kde by třeba byla dnes Charta 77?

A zadruhé, jak moc přesto zůstává ten text platný! Havel v tom dopise formuluje totiž něco, co může mít umírněná totalita sedmdesátých let společné se současnými západními liberálními demokraciemi: jakési zatvrdnutí systému v sobě samém.

Komunistický normalizační režim byl nepochybně v mnoha ohledech amorálnější a horší než ten současný, ale nápadně je spojuje, že oba spotřebovávají ohromné množství energie na utvrzení sama sebe jako jediné záruky správné strany dějin. Tehdy dogmaticky „vědecky materialistické“, dnes řekněme byrokraticky progresivistické.

Husákův režim už nepotřeboval každodenní násilí. Represi volil jen tam, kde to z jeho pohledu bylo nezbytné. O to víc se snažil budovat legitimitu utvrzováním se ve své nenahraditelnosti a neodvolatelnosti. Šlo mu to špatně, protože evidentně selhával ve srovnání s demokratickým Západem, ale snažil se usilovně a dlouho mu to vycházelo. Nejlepším spojencem mu byla korupce strachem ze ztráty jistot a přirozený sklon lidí mít klid. Toho se držel, dokud to jen trochu šlo.

Onu dobu Havel popisuje jako čas rytmických rituálů, sjezdů, oslav výročí, dožínek a formálních voleb, kde se volí předem vybraní kandidáti. Většinu lidí to buď nezajímalo, nebo to měli za blbost. Ale dělali, že s tím souhlasí. Na dogmatu se nesmělo nic měnit, každá odchylka byla nebezpečná a musela být potlačena, nejlépe tak, že ani nevznikla. Tehdy na to byla úřední cenzura a státní policie. Otázka je, zda je dnes nenahradily pokročilé metody „cancelování“ a aktivistické lynče na sociálních sítích, na nichž se podílejí strážci systémové čistoty sami, iniciativně a ze svého nejlepšího přesvědčení. Systém nepotřebuje ani instituce represivního dozoru, stačí samoobslužná čistící komanda, jež dozírání a trestání vykonávají ráda a dobrovolně, někteří třeba s pocitem, že ve službě Havlova odkazu.

Havel měl tehdy rád pojem entropie. Systém, který se snaží potlačit neurčitost a spontánní podstatu života, vydává na to tolik energie, až nakonec vyhoří. Systém, který se soustředí jen na potvrzení své legitimity, byť je z jeho pohledu objektivně správná, se zhroutí, protože se stane obětí své neomylnosti. Tahle neomylnost čím více ztrácí na své jistotě, tím silněji se snaží opevnit na svých liniích. Nejde ovšem už o vládu sekretariátů a mocenských center, ale o systémy potvrzování pravd a dogmat, jimiž se betonují vlastní pozice. Jméno Havel pak slouží jako signál k jednoduchému použití. Nemá to nic společného s reálným Havlem, je to jen placka na klopě ke snadné identifikaci, podobně jako zelinářova cedule v jiném slavném Havlově eseji, Moc bezmocných. Lze zajisté předpokládat, že proměnit se v zelinářovu ceduli nebyl Havlův záměr.

Vždy neuroticky svůj

Ti, kdo měli Havla rádi, k tomu měli různé důvody. Já jsem miloval jeho sebeironii, jež nijak nebyla v rozporu s jeho statečností a pevností. Havel ve svých textech a dramatech, ale stejně ve svém životním konání projevoval ostrý cit pro absurdní stránky světa a existence, ale tím spíš chtěl všemu dát smysl. Žil zcela paradoxní život, včetně toho, jak ho osobně vedl, ale snažil se zachovávat jakousi normalitu dobrodružného a přátelského chlapíka, intelektuála z Prahy, který měl rád život, kamarády a zábavu, a kterého sice „dějiny“ vynesly do nepředvídatelných situací, ale on se snažil z toho všeho nezbláznit. Balanc mezi sebeironií a sebeoceněním je vůbec základní formou jeho komunikace. Havel v dobré formě byl vždy neuroticky svůj, absolutně bez afektu a beze stopy teatrálnosti. Té měl kolem sebe dost. Ale on sám jako by se jí snažil uhýbat, někdy byla řeč jeho těla až dojemně odkrytá. Velkou část života byl obklopen každodenním zájmem, někdy až obtížným a dotěrným, zahrnován žádostmi, výzvami, vnucovanými povinnosti. Z důvodů své zdvořilosti všechno plnil, zčásti ho to těšilo, ale také vyčerpávalo, někdy i děsilo. Havel si uvědomoval svou roli v „dějinách“, ale zároveň také bizarnost toho všeho, komickou stránku vší té vážnosti a oficiálnosti, jíž byl obklopen. Ne nadarmo byl čtenářem Franze Kafky a ne náhodou byl autorem absurdních her.

Tohle je, myslím, málo doceňovaná skutečnost: že tahle země měla, nejspíš naposledy, ve svém čele spisovatele, navíc zvláštního typu – absurdního dramatika. Prezidenti a politici vůbec se obvykle nemohou spolehnout na to, že až skončí, napíšou o tom hru. Havel ano: napsal Odcházení, jeho život dostal nový impulz. Rok před smrtí natočil podle ní vlastní film: bez ohledu na to, jak se to povedlo (myslím, že spíš ano), nemá něco podobného ve světě obdoby.

Na konci života byl Havel sice zcela vyčerpán, ale vlastně vítěz. Podařilo se mu uniknout z mechanismu „minulého“ hrdiny. Na premiéře Odcházení v Lucerně v březnu 2011 při nástupu na pódium zakopl. Asi i on věděl, že konec se blíží. Ještě půl roku, poslední oslava narozenin, všichni mu přejí mnoho zdraví, ale vidí před sebou věchýtek. V posledním dokumentárním filmu, který o něm vznikl (Tady Havel, slyšíte mě? režiséra Petra Jančárka) odjíždí už nemocný na Hrádeček se slovy nikoli o pravdě a lásce, ale: „Mějte se tu hezky, pánové.“ Možná že to lze brát jako poselství. Samozřejmě, nutné je doplnit dámy.

Myslím, že klíčem k jeho osobnosti byl jeho zvláštní druh humoru: ten byl sebeironický a zároveň sebestředný, jemný a přitom absurdní. Vycházel z intelektu, kulturního zázemí, starých buržoazních ctností a přitom silného „moderního“ vědomí grotesknosti světa, což nebylo v rozporu s odpovědností, jejíž základy vznikly už v té dobré havlovské rodině. Tedy chovat se slušně a dělat radost rodičům. A zároveň se proti nim trochu bouřit. Dobrý hoch, který si přitom dělá věci po svém a jak se to líbí jemu.

Tenhle Havel zmizel jako první. Místo něho nastoupily pašijové hry. Kdysi existovala tradice pašijových her, kdy ochotníci rok co rok předváděli utrpení Ježíše Krista. Věřícího diváka nezajímalo, jak hrají nebo jaké jsou kulisy. Přitahoval ho příběh, jejž znal, a sakrální postava, k níž choval hluboké city. Byl s Ním a On byl s nimi.

Příkladem této proměny životního příběhu v hagiografii a kult je třeba přijetí filmu Havel z roku 2020, který považuji za snůšku banalit a důkaz nepochopení toho, kdo Havel byl a v čem byla jeho síla. Tehdy mě překvapilo, kolik lidí právě i z havlovské bubliny, jež přitom o Havlovi snad něco věděla, bylo nadšeno. Najednou jim nic nevadilo. Zjevné historické absurdity pominuli, jako by jim mohli předhodit cokoli a oni to zkonzumovali. Hlavně že komunisti jsou tam jako hajzlové a Havel nakonec vyhraje. Mnozí se svěřovali se svým dojetím, že jim bylo příjemné s „Havlem“ ty dvě hodiny být, takže na konci, když vyhraje a vstoupí na balkon, měli slzu v oku. Dívat se na jalový film – a už jste s Ním. Sednout si na kulatou lavičku – a už vámi vane jeho duch. Nalepit knír a zaráčkovat – a jsme všichni Havel.

Další fáze byla fetišizace. V mé paměti zůstaly oslavy 17. listopadu v covidovém roce 2021. Bojová akce, při níž se přenáší bronzová hlava po Praze. Kus hlavy vyčuhuje z batohu, aby bylo patrné, o co jde. Ruksak přenášejí celebrity hlásící se k odkazu. Tím, že si naložily na záda batoh s bustou, dávají najevo, že ho nesou dál. Večer se pak na manifestaci na Václavském náměstí (mají se dodržovat rozestupy) Havel zjeví jako hologram. Celotělní bytost, jež se pohybuje, dělá povědomá gesta, jako by byl živý, byť v nějaké postmortální existenci. Přednese projev, který si napsal za života. Publikum se nerozprchne ječíc hrůzou, ale zdvořile zatleská.

Tady se odkaz proměnil v kultickou duchařinu. V jarmareční strašidlo, které by, doufejme, sám Havel, kdyby mohl, asi s omluvným úsměvem poslal do prrrdele. To slovo docela uměl.

Havel je to, co jsme my

K výjimečným autoritám po jejich smrti patří ta poněkud trapná, ale přirozená otázka: Co by tomu dotyčný řekl? To nás opravdu nezajímá u každého. Těžko se ptáme, co by tomu řekl třeba právě Gustáv Husák. Ale u Havla ano. Myslím, že se k tomu ale hned přidává: Ještě štěstí, že se toho Havel nedožil. Ne proto, že by to neunesl, ale proto, že se k tomu nemusel vyjadřovat. A třeba říkat, co by ani nechtěl.

To člověka zajisté napadalo v roce 2015 při migrační vlně, pak při Trumpovi, brexitu, Gretě, MeToo, při šedesáti šesti pohlavích. Samozřejmě při ruské agresi proti Ukrajině (tam ale jistě není nutné váhat!) či po tom, co následovalo po hamásovském masakru 7. října 2023 (tam doufejme, že také ne).

Havel byl politicky a světonázorově přece jen idealista starého typu. Formulován byl časy, kdy se dalo věřit, že základní linie světového dění jsou definovány srozumitelnými „západními“ pojmy svobody, lidských práv a víry v sílu a racionální podstatu demokracie. Vichry, které rozpoutala globalizace, sfoukly mnohé jistoty, jež tvořily jeho svět, a nejeden liberál, jenž s ním na ně přísahal, z toho má zamotanou hlavu.

Co by třeba říkal před lety na Gretu? Chtěl by se s ní potkat jako s hlasem autentického strachu o planetu, nebo jako s kuriozitou, jako se kdysi chtěl potkat s Michaelem Jacksonem? Co by říkal na Donalda Trumpa? Měl rád Ameriku, i tu její chlapáckou, kovbojskou tvář. Možná by se mu na Trumpovi i něco líbilo, měl trochu podobný vkus, viz Melanie. A co MeToo? Byl dost cis a hetero, stará škola. Asi by se k tomu veřejně nevyjadřoval a jako správný paleosexuál by se dál choval po svém, jak ho naučily dobré mužské mravy a instinkty. Jak by se mu asi komentovaly strany jako AfD v Německu? Anebo proč chodit do ciziny: co by mohl říct na Babiše? Na Motoristy? A opravdu by nepociťoval aspoň trochu rozpaky z minulosti Petr Pavla?

Takže je jen dobře, že už k některým jevům postoj zaujímat nemusí. Premisy jeho přirozeného světa, byť poučeného absurditou, by na to už možná nestačily.

Co tedy z něj zbylo, když odmyslíme hlavu v batohu a hologram? Třeba vzpomínka na smuteční průvod. Tři dny po smrti, ve středu dopoledne, šel obrovský průvod lidí ze Starého Města na Hrad za vozem s rakví. Havel se v posledních letech už z české společnosti vytrácel, bylo to ono odcházení. A přece se s ním ti lidé loučili jako s někým, s kým chtějí být navždy spojeni, jako by si něco navzájem slibovali. Jemu i sobě. Nebylo vlastně ani tak nápadné, kolik lidí přišlo, ale jací to byli lidé. Otáčel jsem se kolem sebe a říkal si: Kde se ti lidé vzali? Milí, klidní, přátelští. Takoví, kteří když vám šlápnou v tramvaji na nohu, vtipně se omluví. A nápadný počet pěkných žen a dívek, a také mužů s přemýšlivými tvářemi. Byl to typus člověka „havlovského průvodu“.

Dnes si nejsem jist, jestli by se mi do toho průvodu chtělo. Nikoli kvůli Havlovi, ale proto, co se z toho citu od té doby stalo: kruhová obrana střežící někdy až agresivně dogmata, o nichž si mylně myslí, že mají havlovský původ. Ve skutečnosti spíš zůstalo u klamu, že Havel je to, co chtějí oni. Ještě že se toho Havel nedožil…