Dne 9. listopadu 1970 vyplavilo moře na pláž u městečka Florence v americkém státě Oregon mrtvou velrybu. Přesněji se jednalo o čtrnáctimetrové tělo vorvaně obrovského. Z mrtvoly se stala místní kuriozita, ale po pár dnech začala zapáchat a úřady se rozhodly ji odklidit. Jenže nikdo si nebyl jistý, jak se obří velryby zbavit. Oregonské pláže spadaly pod správu oddělení dálnic. To se po konzultaci s americkým námořnictvem rozhodlo vyhodit velrybu do povětří. Předpokládalo se, že dostatečně silný výbuch velrybu rozmetá na malé kousky, které následně snědí ptáci a všelijaká jiná havěť.

Velrybu tak podložili 450 kily dynamitu. Výsledek byl vpravdě epický. Exploze rozmetala kusy velryby až 240 metrů daleko. Čumilové, kteří celou operaci sledovali z nedalekých písečných dun, se urychleně evakuovali před šířícím se smradem a deštěm velrybího masa. V podstatě všechny zasáhl velrybí tuk. Jen se štěstím se nikomu nic nestalo, ale jeden velký kus velryby zničil opodál stojící auto. Po tom všem se ale většina těla stejně zachovala. Událost natáčela místní televize KATU. Reportáž spolu se sarkastickým komentářem Paula Linnmana je dostupná na YouTube. „Dá se z toho vyvodit, že pokud by se někdy v budoucnu v okrese Lane znovu vyplavila velryba na břeh, odpovědné osoby si budou pamatovat nejen to, co mají dělat, ale jistě i to, co dělat nemají,“ zakončil Linnman svůj segment. Jednalo se o nejvýznamnější událost v historii Florence. V roce 2020 místní pojmenovali nový park „Pamětní park explodující velryby“ (Exploding Whale Memorial Park).

Na tuto historku si autor vzpomněl díky keporkakovi Timmymu. Ten se v posledních pár týdnech opakovaně vyplavil na německém pobřeží. Po každém pokusu dostat ho do moře znovu uvízl na mělčině či pláži. Poprvé se zasekl 23. března poblíž obce Timmendorfer Strand, podle které dostal jméno. Teprve 28. dubna se podařilo Timmyho dostat do speciální bárky a odvézt na otevřené moře.

Zdá se ale, že příběh nemá šťastný konec. Německé mořské muzeum ve Stralsundu uvedlo, že je „s vysokou pravděpodobností“ mrtvý. Od sobotního rána, kdy byl naposledy prokazatelně spatřen, totiž neexistují žádné ověřené informace o jeho pohybu ani zdravotním stavu. Celkově záchranné operace trvaly 42 dní a náklady se odhadují zhruba na 1,5 milionu eur.

Každá velryba ilustruje cosi z lidské povahy. Ta ve Florence lidskou tendenci ke spektakulárním, i když pochybným akcím. Vyhodit do vzduchu více než sedmitunovou horu masa a tuku možná nebylo nejmoudřejší, i když George Thornton, který operaci velel, ji i po letech považoval za úspěch, ale rozhodně to bylo zábavné. Možná několik beden dynamitu nevyřeší všechny vaše problémy, ale povede ke krásným vzpomínkám.

Celá akce také má v sobě něco ze zašlého světa. Jen těžko si představit, že by dnes úřady, i ty americké, schválily výbuch velryby. Dnes je oregonskou politikou mrtvé velryby zakopat.

Osud Timmyho zase ukazuje nekonečnou lidskou schopnost se dojmout, především když jde o zvířata. O mrtvých jen dobře, ale nelze se zbavit pocitu, že Timmy nepatřil mezi keporkaky mezi největší myslitele, jinak by opakovaně neskončil na pláži. Nejde jen o Timmyho. Podobnou mediální bouři vyvolal v prosinci 2006 lední medvěd Knut, narozený v berlínské zoo. Knuta odvrhla vlastní matka a někteří experti se dožadovali Knutova utracení vzhledem k tomu, že v přírodě by stejně zemřel. Zapracovala ale lidská lítost a Knuta nakonec vychovali jeho lidští chovatelé. V roce 2007 návštěvnost zoo vzrostla o 30 %.

Podobné šílenství vyvolal japonský makak Punch, se kterým se v ičikawské zoo nechtěly ostatní opice kamarádit.

Nic nedokáže tak zatahat za srdce jako zvíře v nesnázích. Ale když je nyní Timmy mrtvý, nemohli bychom jeho tělo nalézt a vycpat ho trochou dynamitu? Pro vědecké účely samozřejmě.