Když bylo před několika dny oznámeno, že letošním držitelem literární Ceny Jaroslava Seiferta – což je v současnosti vedle Státní ceny za literaturu jistě nejvýznamnější ocenění za umělecké psaní, jaké u nás máme – se stal básník J. H. Krchovský, stalo se na zdejší tvůrčí scéně cosi nevídaného: sevřel ji pospolitý souhlas, všeobjímající spokojenost, dokonce nadšení, doprovázené jednak podivením v podobě „Copak on ji ještě neměl?“, jednak úlevným vydechnutím ve stylu „No konečně, vždyť kdo jiný si tuhle cenu zaslouží víc než největší český básník současnosti?“. No jo, ale v tom je právě ta potíž – jak je něco všeobecné, jak je to samozřejmé, bezproblémové, tak je to současně ihned podezřelé. Je třeba se proto ptát: Co vlastně oceňujeme, když oceňujeme Krchovského poezii?

A zažil jsem ho i naživo, když se nám – tedy organizačnímu výboru, jehož jsem byl součástí – podařilo Krchovského přivézt na festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka. Přijel plachý muž, kolem kterého se okamžitě slétali zájemci, dychtiví zvědět, co je jejich hvězda za člověka. Musel je zklamat, hrál hru na plachého, svou slávou unaveného chlapíka, který si profesionálně odkroutí, co má, a odveze si, co má – tedy náležitou apanáž. Tehdy mě to popuzovalo, později jsem mu dal za pravdu: literatura a tanečky kolem ní jsou normální práce; nač se tvářit, že jde o něco podstatnějšího?

A později jsem pochopil také to, že jsem se při četbě Krchovského samozřejmě nachytal. Musel jsem více začít číst třeba Luďka Markse, Víta Slívu, ze současníků dejme tomu Ondřeje Hanuse, abych se ubezpečil, že tvůrci nevyzpytatelných rýmů v české poezii naštěstí pořád jsou, že nejde o vymírající druh. Zároveň četba Karla Kryla mě přivedla k prvním pochybnostem také o Krylovi – není absolutní přesnost verše, rýmu a melodie nakonec nuda? Což dokládají také verše Michala Horáčka. Ale bych byl spravedlivý: nad básněmi a texty Karla Plíhala, které mají stejnou bravuru, jsem téže skepsi prozatím nepropadl.

Totéž co já, ale jistěže mnohem lépe formuloval v roce 2004 v rozhovoru pro revue pro literaturu a kulturu Souvislosti Jiří Pelán – známý romanista se tehdy nechal vyzpovídat ze svého vztahu k české literatuře. Pokud jde o Krchovského, ťal takto: „Do rozpaků mě naopak přivádí poezie J. H. Krchovského. Věci jsou to rozhodně velmi zajímavé, svým způsobem brilantní a vůbec ne nudné, což je také dost podstatné. Ale člověk si nad tím uvědomí, jak je dneska obtížné psát poezii. Krchovský zvolil zvláštní polohu ,hry na básníka‘, hry s tím, co tradičně bývá vnímáno jako znaky básnictví. Je obnovitelem českého daktylu a ten daktylský bubínek sděluje: toto je báseň. S ironicky pojatou dekadentní pózou Krchovský říká: takto se básnívalo, já to taky umím, a tedy i já budu básnit, a možná do toho nechám proklouznout něco osobnějšího. Jenže pokud lze básnit už jenom tak, že z poezie uděláme hru na poezii, pak aby se člověk styděl být básníkem. Vyvolává to ve mně zvláštní rozpaky, které jsou dvojnásobné vzhledem k tomu, že když Krchovského čtu, tak mě to vlastně upřímně baví. Čili jak to vlastně je? Participuji i já na tom, že poezie je dneska přijatelná už jenom jako vzpomínka na poezii?“

Jestliže se tedy český literární svět jednou vzácně shoduje v radosti nad tím, kdo získal Cenu Jaroslava Seiferta, jásá, je spokojen a toto vítězství nezpochybňuje, dostavuje se v Pelánově váhání konečně úleva. Otázka, zda v Krchovském čteme skutečnou poezii, nebo pouze vzpomínku na poezii, je nesmírně podstatná. Vybírat si mezi Krchovskym a Pelánem je ovšem krutá volba.