Existují umělci, u kterých předem víte, co od nich dostanete. Zatímco někteří přeskakují z jednoho žánru do druhého (čímž často maskují tvůrčí krizi), jiní zůstávají důvěrně známí a i jejich novou píseň spolehlivě poznáte už po pár vteřinách. Newyorští Interpol patří právě mezi takové konzervativce. Před pětadvaceti lety přitom působili na tehdejší rockové scéně jako zjevení: vsadili na eleganci inspirovanou francouzskou novou vlnou, dobře padnoucí obleky a stylové sluneční brýle, které nesundávali ani po setmění. Vypadali, jako by se právě chystali na casting do nějakého filmu Jeana-Luca Godarda. Svým melancholickým až trudomyslným zvukem se zároveň trefili do vkusu všech nenapravitelně zasmušilých posluchačů.

Bavíme se o začátku milénia, tedy o době, kdy Wire nebo The Cure sice stále vydávali nové desky, ale rozhodně už nebylo běžné, aby podobná hudba inspirovala mladé skupiny k tomu, aby zněly jako oni. Jedním z vedlejších efektů tehdejších výtek, že kapely typu Interpol pouze vykrádají interprety ze sedmdesátých a osmdesátých let, bylo to, že mě podobné poznámky neustále posílaly zpátky v čase pátrat po jejich inspiračních zdrojích. Když mnozí kritici odbyli Interpol jako jakousi mladší a zjednodušenou verzi Joy Division, začal jsem desky Unknown Pleasures a Closer poslouchat mnohem pozorněji. A odtud už vedla cesta k širokému okruhu dalších postpunkových jmen, jako byli Wire, Gang of Four, Magazine nebo Siouxsie and the Banshees. Tehdy byl návrat postpunku čerstvou záležitostí a lidé zkrátka hledali nejsnazší (a často nespravedlivé) možné přirovnání, jež by jim pomohlo novou skupinu rychle zařadit. Mnohem problematičtější to ale bylo u těch, kteří přišli krátce po Interpol, především u příšerných White Lies. Ti Iana Curtise vůbec nepochopili a z jeho projevu si vzali především to nejpovrchnější – nervní tanečky, které v jejich podání působily jako pouhá stylizovaná póza.

Interpol překvapivě nestárnou jen se svým původním publikem, jak dokládají statistiky streamovací služby Spotify. Více než polovina z přibližně 2,5 milionu jejich měsíčních posluchačů je mladší 35 let. Člověk by přitom čekal, že jádro publika budou tvořit hlavně čtyřicátníci jako já, kteří s nimi vyrůstali na začátku tisíciletí. Jejich hudbu si ale očividně nacházejí i mladší generace posluchačů. A vlastně není divu: i po více než dvaceti letech působí svěžeji a osobitěji než většina současné postpunkové produkce. Přestože nová deska přináší důvěrně známé kytarové riffy utopené v reverbu a typicky zkreslený zvuk, tentokrát je doplňuje i větší chuť experimentovat. Objevují se tu syntezátory, dechové nástroje, a dokonce i ptačí zpěv zachycený v Central Parku. Ponurý existencialismus, s nímž máme Interpol spojené odjakživa, se tu potkává s nečekanou něhou, která nejspíš přichází až s věkem. Zkušenosti – ostatně je to jejich osmá deska – jsou znát i z práce ve studiu. Interpol dnes už perfektně rozumějí tomu, jak funguje napětí mezi zdrženlivostí a okamžikem, kdy je potřeba nechat hudbu naplno explodovat. Jednotlivé nástroje vystupují do popředí a zase ustupují, místo aby po celou dobu plnily jednu pevně danou roli. Kytary tak mohou v jednu chvíli táhnout celou skladbu a o pár taktů později se rozpustit v její snové zvukové struktuře.

Album This Mirror Weighs a Ton se velmi šikovně vyhýbá pasti, do níž často padají skupiny, jež své nejlepší desky nahrály hned na začátku kariéry. Interpol se nesnaží zopakovat či aspoň napodobit své nikdy nepřekonané vrcholy Turn on the Bright Lights (2002) a Antics (2004), ale zároveň se od vlastní minulosti nijak násilně neodstřihávají. Připomínají tak spíš spisovatele, jenž celý život píše v různých obměnách jeden velký román. Možná že někdy za zrcadlem skutečně nic převratného není, žádný velký zvrat ani šokující odhalení. I schopnost stát na místě a jen nepatrně měnit úhel pohledu může být ctností. A tak můžeme pokračovat v oblíbené disciplíně hudebních kritiků a říct: Interpol natočili svou nejlepší desku od Our Love to Admire (2007).

Interpol: This Mirror Weighs a Ton, Partisan, 53 min., vyšlo 28. 8. 2026