Nakolik ovlivňují noviny, titulky a mediální obraz naše vnímání reality? A jak na to v historii reagovali umělci? Výstava Hit by News v pražském Centru současného umění DOX představuje rozsáhlou švýcarskou sbírku Annette a Petera Nobelových v neotřelém „novinovém“ konceptu: jednotlivé místnosti fungují podobně jako stránky deníku, každá má vlastní rytmus i téma a přechody mezi nimi mohou být poněkud překvapivé. Připomíná to situaci, kdy v novinách někdo změní řazení stránek a místo vaší oblíbené poslední sportovní strany najednou čtete, nedej bože, třeba komentář Petra Honzejka.

Hned první místnost působí skoro provokativně. Nese název There’s Nothing to See Here. Není tu nic, co by na sebe okamžitě strhávalo pozornost. Je to zvláštní začátek výstavy o médiích – noviny obvykle fungují opačně. Křičí na čtenáře, lákají titulky, nabízejí určitou formu voyeurství. Tady ale není nic. Jen prázdný začátek. Na stěně visí práce Gerharda Richtera, jednoho z nejznámějších současných evropských malířů, který se dlouhodobě zabýval tím, jak média zprostředkovávají realitu. Jeho drobná litografie První pohled (Erster Blick) vychází z novinového výstřižku se zprávou o první fotografii, jež měla zobrazit nitro atomu. Okamžik velkého vědeckého objevu, který by si člověk možná představoval jako triumfální titulní stránku novin. Jenže obraz nic takového nenabízí. Místo jasného odhalení se před divákem objevuje rozostřená, neurčitá struktura, téměř beztvará skvrna. Něco, co slibuje pohled do samého nitra reality, ale nakonec zůstává podivně prázdné. Ne zrovna titulní stránka, kvůli níž by si člověk běžel koupit noviny.

Když si dnes člověk jde koupit noviny do trafiky, může snadno nabýt dojmu, že patří k posledním, kdo to ještě dělají – protože kdo si ještě kupuje tištěná média? Kolik nás zbývá, kdo se každý čtvrtek těší na Salon, čtvrteční kulturní přílohu Práva či na sobotní Orientaci (po smrti Lidových novin vychází v MF Dnes)? V době, kdy většina zpráv proudí přes obrazovky telefonů a počítačů, se takový nákup stává téměř archaickým zvykem, možná i malým gestem vzdoru. Právě proto se tu nabízí otázka, zda celá výstava nepůsobí trochu jako labutí píseň tištěných médií. V 19. století znamenal nástup levného papíru a rotačních tiskových strojů radikální demokratizaci informací: noviny se staly masovým produktem dostupným širokým vrstvám. Dnes se ale zdá, že se tento proces může obracet. Distribuce tištěných titulů je stále složitější a dražší, prodej v trafikách klesá a mnohá periodika přecházejí na jiné modely, vycházejí méně často nebo se soustřeďují hlavně na předplatitele. Z masového média by se tištěné noviny mohly znovu stát spíš exkluzivním produktem pro menší, ale oddanou skupinu čtenářů.

Výstava tyto otázky jen lehce nadhazuje. Doprovodné texty u jednotlivých děl jsou úsporné a návštěvníka příliš nevedou. Místo toho nechávají prostor, aby si souvislosti skládal sám, podobně jako když listuje novinami a jednotlivé zprávy si spojuje do vlastního obrazu světa. Kurátor výstavy Christoph Doswald má s novinami i osobní zkušenost. „Před mnoha lety jsem pracoval pro jeden týdeník. Už tehdy jsme si uvědomili, že nemá smysl snažit se konkurovat dennímu zpravodajství. Digitální média jsou vždy rychlejší. Ten souboj prostě prohrajete. Nikdo si nekoupí noviny, které přinesou to, co už všichni dávno vědí,“ říká. Podle něho se proto musí tištěná média soustředit na něco jiného než na rychlost. „Musíte vytvářet obsah, který je výjimečný, specifický, něco navíc oproti tomu, co lidé dostávají v každodenním zpravodajství. Myslím, že právě to je budoucnost tisku.“

Pařížský deník Libération 7. března 2007 informoval na titulní straně o skonu filozofa a mediálního teoretika Jeana Baudrillarda. „Fini de décoder,“ hlásal s prorockou jasnozřivostí dvojznačný titulek. Konec médií, jak je známe! Od té doby na celém světě zanikly nesčetné noviny a časopisy, případně nyní šíří svůj obsah výhradně digitální cestou. Co nám ale „demokratizace“ médií přinesla? Nedůvěru v jakýkoli pohled, který se jen trochu liší od toho našeho. Stačí napsat článek s názorem, který není mainstreamový, a okamžitě se objeví bizarní obvinění, že člověk hraje pro tu či onu stranu (kolikrát jsme o takovém Danielu Kaiserovi slyšeli, že je „agent Moskvy?“). V takovém prostředí z veřejné debaty mizí představa společného informačního prostoru – lidé se ve svých sociálních bublinách už jen utvrzují, že „pravdu“ mají samozřejmě oni.

Doswald připomíná, že vztah mezi médii a společností se zásadně proměnil po druhé světové válce. Evropa tehdy měla čerstvou zkušenost s propagandou totalitních režimů a právě v této době se začalo mluvit o médiích jako o „čtvrté moci“ v demokracii. „Pokud existuje několik novin, třeba s odlišným pozadím nebo vlivem, věřím, že čtenáři jsou schopni vytvořit si vlastní názor,“ myslí si Doswald. Zároveň ale připouští, že absolutní neutralita je iluze. Každý autor i každé médium si s sebou nese určitou perspektivu. „Každý novinář má nějakou agendu. V posledních letech ale vidíme, že do médií vstupuje stále víc aktivismu. Mnoho lidí přichází s velmi konkrétní agendou a důsledně ji prosazuje.“

Z úvah o médiích se ale vracíme zpět do výstavního prostoru. V další místnosti je k vidění dílo amerického popartového umělce Eda Ruschy, jehož tvorba se soustřeďuje na jazyk a proměnlivost významu slov. Na první pohled jde o jednoduchou slovní hříčku: slovo „news“ (zprávy) se postupně mění v „new stews“ („nové guláše“). Připomíná to dětskou hru na tichou poštu. Jeden člověk něco řekne, druhý to špatně slyší, třetí to zopakuje trochu jinak – a na konci řetězce vznikne úplně nová věta. Nepřipomíná to trochu nekonečné hádky na twitteru? Jen o pár kroků dál visí práce Josepha Kosutha, jednoho ze zakladatelů konceptuálního umění, který se také dlouhodobě zabývá významem slov a jejich funkcí v jazyce. Jeho dílo nese název Paragraph. Doswald upozorňuje, že kdysi existovalo dokonce povolání „paragraphist“, tedy autor krátkých novinových odstavců či poznámek. „Nikdy jsem o té profesi předtím neslyšel,“ říká. Nečeká stejný osud i dnešní redaktory denního zpravodajství?

Na stěnách o pár metrů dál visí výběr drobných portrétních fotografií z 19. století. Zachycují obyčejné lidi v době, kdy se fotografie díky technickému pokroku poprvé stala dostupnou širším vrstvám. Lidé chodili do ateliérů při významných životních okamžicích: když se brali, když se jim narodilo dítě nebo prostě jen proto, aby měli vlastní portrét. Jeden pozoruhodný detail se ale objevuje znovu a znovu. Mnozí z portrétovaných drží v ruce noviny. V té době to byl znak modernosti – způsob, jak dát najevo, že člověk patří do současného světa, sleduje dění kolem sebe a je součástí nové mediální kultury. Dnes to působí zvláštně nostalgicky. A zároveň to vyvolává otázku, zda s ústupem tištěných novin nezmizí i určitý rytmus času, který byl s nimi spojen. Noviny byly vždycky pevně ukotvené v konkrétním dni, zatímco digitální zpravodajství proudí nepřetržitě. Přebytek informací, obrazů a zpráv vytváří pocit permanentního přetlaku – dnes už pro něj dokonce existuje termín „doomscrolling“, nekonečné bezcílné projíždění zpráv na obrazovce. Možná se teprve učíme, jak s takovou nejistotou a množstvím podnětů zacházet. Částečný digitální detox spojený právě s návratem k tištěným médiím může být jednou z možných cest.

Výstava se postupně dotýká i méně viditelné stránky médií – toho, co se do zpráv vůbec nedostane. Vedle ikonických fotografií a známých historických okamžiků vyvstává otázka, jaké události zůstávají mimo pozornost médií a proč. Příkladem může být genocida ve Rwandě v roce 1994. Občanská válka, která se během několika měsíců proměnila v genocidu a vyžádala si kolem milionu lidských životů, se do západních médií dostávala jen velmi pomalu. Americký umělec Alfredo Jaar na tuto skutečnost upozornil ve svém cyklu Newsweek. Skládá se z šestnácti obálek slavného amerického časopisu, které v době probíhající genocidy přinášely témata jako antioxidanty nebo smrt Jackie Kennedyové. Teprve čtyři měsíce po začátku masakrů se rwandský konflikt poprvé objevil na titulní straně. Tuto selektivnost, z hlediska mediální logiky nevyhnutelnou, nezměnil ani rozmach internetu a sociálních sítí – výběr zpráv nadále vytváří jen redukovaný obraz reality a mnoho jiných příběhů zůstává mimo naši pozornost.

Co by vaší pozornosti ujít nemělo, je právě tato výstava, která dokonale naplňuje nový koncept instituce: vytvářet hybridní program, v němž se propojuje výtvarné umění s médii či literaturou (jako tomu bylo předloni na výstavě KAFKAesque) nebo filmem (loňská výstava Davida Lynche) a který nutí přemýšlet v širších souvislostech. Diskuse o Hit by News může nakonec zabrat stejně času jako návštěva galerie – a právě o to by měly usilovat i mnohem větší instituce než DOX, například Národní galerie. Tam si na podobný zážitek asi ještě počkáme.

Hit by News, DOX, Praha, do 23. 8. 2026.