Jsou mezi námi tací, kteří nemají problém se na veřejnosti vykálet nebo masturbovat. Méně je těch, kteří to činí z filozofických důvodů. Takovou postavou byl řecký filozof Diogenes ze Sinópé. Vždyť proč si neulevit, když je zapotřebí? Jistě, nedělá se to. Jenže právě tím se dostáváme k otázce, kterou chtěl Diogenes svými anarchickými gesty vyvolat. Je rozlišení mezi veřejným a soukromým skutečně přirozené? Není nakonec přirozenější ulevit si tam, kde je třeba, než mluvit o veřejnosti? Možná bychom si na tuto postavu měli vzpomenout i my, zvláště v době, kdy se veřejný prostor jen hemží pojmem „veřejnost“. Nejspíše máme dojem, že jsme se od antiky posunuli – ale opravdu víme, co tím slovem míníme?

Zmiňme ještě jeden příklad, méně vzdálený. Když Simone de Beauvoir v roce 1949 vydala knihu Druhé pohlaví, v níž mimo jiné naturalisticky popsala pochody ženského těla, leckdo byl zděšen. Musí nám to ta paní vyprávět? A když už, tak i ty podrobnosti o menstruaci? Třeba pro romanopisce Françoise Mauriaca to bylo příliš: napsal, že se mu z knihy dělá fyzicky špatně. Když Jan Patočka o dvacet let později připojuje k českému překladu doslov, mnohé už má zpracováno, přesto se k určité nevolnosti také přihlásí: „Bylo skutečně třeba k prokázání teze nahromadit tolik materiálu z oblastí, které vyzývají naše rozpaky a stud?“ píše světově proslulý fenomenolog. Ale odpovídá si kladně.

Co může působit jako exkurz z dějin recepce dvou excentriků, se neomezuje na myslitele. Dodnes v rozhovorech slýcháme diogenesovské otázky. Třeba ta, proč se – ještě více než už to beztak děláme – nebavit o menstruaci, když je zcela přirozená, je pro vybrané skupiny nadále aktuální. Ale o tato konkrétní témata nejde. Zajímavější je, jak na nich cítíme určitou hranici, a to dříve, než ji vyjadřujeme v pojmech. Co je trapné, uzavřené v tělesnosti bez přesahu a individuality, a tudíž i bez osobního výkonu, označujeme jako soukromé; co je naopak individuální, závislé na myšlení, argumentu či činu – a co předpokládá pluralitu –, nazýváme veřejným. Oba pojmy se dnes mísí, někdo by řekl, že tím i zanikají; o to více na nich zas jiní trvají a s veřejností spojují jakousi demokratickou mytologii o tříbení lepšího argumentu a nezaujatého boje pravdy se lží. Ale je dnes ještě co bránit?

Veřejnost osvobozuje – a rozkládá

Tím jsme načrtli pojmy ne dva, ale tři. Od veřejnosti a soukromí je třeba odlišit to, co označujeme jako oblast sociální. Všichni závisíme na jiných lidech: sami nezačneme existovat; sami se nenaučíme mluvit. V sociálnu je již zahrnuto překročení sebe sama, to, co německá filozofka Hannah Arendtová nazývá „smutnou neprůhledností soukromého života soustředěného kolem sebe“. Podstatnější je však něco jiného: bez známých druhých nepřežijeme; bez neznámých druhých ano, ale jsou to neznámí druzí, kdo vytvářejí veřejnost.

Věcně se veřejnost pojí s představou, že člověk je víc než jen své tělo, a tak není určen pouze otázkami, jak se nasytit, ale také – byť to už nepovinně – otázkami širšími, třeba těmi po povaze spravedlnosti. Ale na rozdíl od „času“ nebo „prostoru“ není veřejnost pro člověka nutná. Spíše je geograficky i historicky podmíněná: původně se pojí s antickou kulturou. Existují tedy období, kde se žije bez veřejnosti, a dodnes existují části světa, kde veřejnost existuje jen pro některé obyvatele. Filozof Ramin Jahanbegloo v rozhovoru pro Týdeník Echo (č. 7/2026) poznamenal: „Íránské ženy žijí v kultuře, která je systematicky vytlačuje do soukromé sféry a snaží se je učinit neviditelnými. Mají třeba zakázáno veřejně zpívat. Nesmějí pořádat koncerty ani vystupovat před publikem. Přesto si našly cestu, jak se stát součástí hudebního prostoru – alespoň ve virtuálním světě. Nahrávají se při tanci a zpěvu populárních písní a videa sdílejí na instagramu. Sledují je tisíce lidí. I to je mimořádně silná forma odporu.“ To je přelomová věc: digitální prostor umožňuje vznik veřejnosti i pro ty, s nimiž se v „národní veřejnosti“ nepočítá.

Virtuální veřejnost dnes k veřejnému životu neodmyslitelně patří a právě v kontrastu s ní se ukazují vlastnosti té „staré dobré“ veřejnosti. Ta byla ukotvena v jediné, relativně homogenní společnosti, což zakládalo přehlednost takové veřejnosti, ale i její zobrazitelnosti v médiích. To její virtuální „sestra“ vnáší do té původní prvek divokosti i ohrožení. Na jedné straně je osvobozující: umožňuje obejít zavedené kanály a vystoupit proti zneuznávající veřejnosti; na druhé vytváří prostor pro rozleptávající proud pomluv, polopravd, lží.

Ale neidealizujme si útulnost té původní veřejnosti. Vždyť nebezpečí je samou podstatou veřejného světa, který vzniká všude tam, kde se jedná a mluví politicky, a kde se tedy překračuje pouhé obsluhování potřeb a běžná byrokracie sociální sféry, za niž politiku mnohdy zaměňujeme. V tomto smyslu je veřejnost místem tvořivosti – což už je to nebezpečné. Novost totiž vzniká zřídkakdy ze záměru být originální. Jednání má v sobě spíše něco z poezie: v případě obou platí, že vzniká-li smysl, je to až po výkonu, mnohdy nezávisle na záměru. Rozhodující pro čin i umělecké dílo je totiž to, jak na ně kdo naváže, jak je pochopí, jakou ozvěnu vytvoří. Původce bývá smyslem svého díla nezřídka zaskočen. Právě to ukazuje, že jedná skutečně veřejně: překračuje svůj omezený záměr, čímž se vždy i likviduje: sám se stává jiným. Ne vždy lepším. Veřejnost nebývá místem lidské dobroty.

Z druhé strany neradno vyzdvihovat veřejnost nad soukromí. Zvláště v naší společnosti máme sklon nevnímat, jak podstatné je pro náš život, zvláště dokud jsme dětmi. Jen z temnoty lze růst; možná lze dokonce jen z ní žít. Diogenes nebyl náhodou přezdíván psem. Na veřejnosti se nestyděl dělat to, co běžně psi dělají, za co se však lidé stydí. Odbourávat tento stud ve jménu přirozenosti není dobrý nápad. Stud nás chrání, abychom před neznámými nevystavovali to nejcitlivější – jedno jestli jde o tělo, nebo emoce. Temnota vlastního nitra má živnou sílu, pokud si ji uchováme pro sebe; stává se zničující tam, kde stud přestává být znakem citlivosti a stává se vadou, kterou je třeba odstranit.

Důležitost těch, kteří tu nejsou

K veřejnosti patří síla neznáma. Když mluvím na veřejnosti, byť bych vysílala z domova, nevím, s kým mluvím. Vědomě se vystavuji tomu, že netuším, jaké bude mé publikum, odkud přijde reakce či kritika. Jistě, i na veřejnosti lze mluvit mezi svými. Potenciálně je to však prostor ze své podstaty otevřený neznámým druhým.

Virtualita moment neznámosti radikalizovala. Teoreticky je mou veřejností celý svět. Síla této nové veřejnosti je drtivá. O to pozoruhodnější je, jak se v dějinách proměňovaly emoce, které se s veřejností pojí. V antice byla veřejnost chápána jako prostor excelence. Člověk se v ní sice mohl snadno znemožnit, a proto se v pojednáních o této oblasti zdůrazňuje odvaha, v zásadě však šlo o něco jiného: o možnost se ukázat, ne-li přímo zazářit. Ukazovat se na veřejnosti – být politikem, rokovat, argumentovat v obci – patřilo k dobrému životu a bylo zdrojem slasti. Netoužíme totiž jen po tom, aby nás viděli „naši druzí“; chceme, aby nás viděli i „nenaši“ druzí, neznámí.

Až se někdo zpětně podívá na to, jak dnes o veřejnosti mluvíme a přemýšlíme, možná si takový historik idejí všimne, jak silně v našich úvahách převažuje úzkost: veřejnost je líčena jako místo osobních výpadů, hanby a nevěcnosti. Patrně si ale také všimne, že jde jen o druhou stranu „osvobozeného“ soukromí. Mysleli jsme si, že své emoce můžeme vyvést na veřejnost, aby zde byly uznány; už jsme nedomysleli, že tím na veřejnost vznášíme nárok, který jí nepřísluší: chceme, aby byla pečující jako rodina. Jenže rodina bývá – krom jiného – i místem necitlivé osobní kritiky, přisprostlých poznámek i nesoudné otevřenosti. Když se tedy na veřejnosti chováme, jako by šlo o rozšíření rodinné sféry, nemůžeme se divit, že létají rádoby výchovné facky. Jen přicházejí od neznámých – a těch je na veřejnosti z povahy věci mnoho.

Další potíž spočívá v tom, že zatímco dříve bylo možné žít bez veřejnosti, dnes je s ní stále více propojeno nejen zaměstnání, ale i osobní vztahy, často prostřednictvím sociálních sítí. Je to však ještě veřejnost, nebo už spíše rodina? Záleží na způsobu zacházení. Někdo si své sítě uzavře jen pro „své“, jiný je zcela otevře, další si pomocí různých omezení vytváří vlastní miniveřejnost. Tento prostor se někdy označuje jako poloveřejnost, která se však může proměnit v protiveřejnost. V takovém případě vzniká silná disentní skupina vůči „hlavní veřejnosti“, která zpochybňuje její nárok na obecnost.

Máme však ještě vůbec něco jako „hlavní veřejnost“, nebo se tento svět rozpadl do množství protiveřejností, které bojují s jednou veřejností, jež už ve skutečnosti neexistuje? Přinejmenším v debatách o veřejnoprávních médiích je taková jednotná, přehledná veřejnost stále hmatatelně přítomná – ne však jako realita, nýbrž jako referenční bod. Mnozí z těch, kdo veřejnoprávní média brání, jako by současně bránili i onu devadesátkovou veřejnost: národní, relativně homogenní a přehledně zobrazitelnou v jednotlivých médiích. V těchto médiích by navíc mělo být možné jasně odlišit pravdu od lži, odfiltrovat šum virtuální reality, a nabídnout tak jakýsi přístav uprostřed nepřehledného světa.

Jistěže je to passé. Bylo by však chybou domnívat se, že kdysi – třeba v těch devadesátých letech – měla veřejnost jednu adresu. Bytostnou součástí veřejnosti totiž vždy byla fikce. Sednete si do studia, proti dvěma či třem lidem, které často znáte, a začnete mluvit, aniž by cokoli nasvědčovalo tomu, že je přítomna i veřejnost. Ta totiž existuje především v mysli. Debatující vědí, že nemluví jen k několika lidem v místnosti, ale i k publiku. Lze namítnout: Jakápak fikce, když se to vysílá! Dokonce živě! Ano – a přesto člověk mluví k tomu, co si nevyhnutelně představuje jako své publikum. Jenže právě v tom je háček. Ani politici, kteří na to mají své poradce, často nevědí, kdo jejich publikum vlastně je. Toto nevědění se dnes navíc prohloubilo – paradoxně snad přímo úměrně dokonalosti metrik.

Ale tím spíše je třeba říci: Veřejnost je myšlenka, je to záměr, je to vůle – možná dokonce dobrá vůle setkat se s někým neznámým. Přitom bychom neměli zapomínat, že chtít mluvit s druhým, který je nám cizí, je z kulturního hlediska nesamozřejmé. O to víc má smysl si tuto možnost uchovat – a není nutné ji hned zdůvodňovat demokracií. To, že člověku dnes na jeho starost, myšlenku nebo i hloupost odpoví někdo neznámý, je druh osobního, kulturního i technologického bohatství. Přílišným důrazem na nemocnost veřejného prostoru zakrýváme, jak nesamozřejmý dar to je – a že by stálo za to naučit se s ním zacházet lépe. Znamená to vzdát se nostalgie po jedné veřejnosti a znovu se naučit komunikovat tak, abychom ve svém jednání i promluvách uchovávali rozdíl mezi soukromým a veřejným – a trvali na něm právě tehdy, kdy se vše nabízí rozpustit v beztvaré hybridnosti.