Film Michael o životě Michaela Jacksona trhá divácké rekordy. Jen za první víkend v amerických kinech utržil 97 milionů dolarů, celosvětově pak přes 200 milionů. Na filmovém webu Rotten Tomatoes má divácké hodnocení kolem 97 procent, zatímco průměrné hodnocení kritiků se pohybuje jen na 37 procentech. V Česku film momentálně patří k těm vůbec nejnavštěvovanějším. Už na něj přišlo přes 100 tisíc diváků. A ti se na sociálních sítích nedrží zpátky: z filmu jsou nadšení a kritikům se vysmívají. Jak si to vysvětlit?

„Vybavuji si televizní premiéru písně Black or White. Vzpomínám na hostování Slashe z Guns N’ Roses v klipech na MTV, rotujících až k zalknutí. A na gigantickou sochu Jacksona, která se tyčila na Stalinovi. To bylo jeho mussoliniovské období a v mém okolí byla jeho hudba naprosto non grata. Ostudná, neposlouchatelná věc pro děti a diskofily,“ uvedl v časopise Rock & Pop Tom Komárek hned na úvod svého článku o králi popu. Tenhle přístup kulturních publicistů se opakuje už od 90. let. Jako by bylo vůči Jacksonovi nejdřív nutné se vymezit – a až pak případně uznat něco z jeho kvalit. Novému filmu se vyčítá mnohé a některé výtky jsou jistě oprávněné. Jako hlavní se ale opakuje obvinění, že místo kritického zhodnocení osoby Michaela Jacksona film buduje umělci pomník. To je ale do značné míry nepochopení toho, jak dnešní hudební biografie fungují. Práva na použitou hudbu většinou vlastní rodina umělce. Pokud tedy nechcete natočit film o Jacksonovi, v němž by jeho písně zpíval třeba Jan Bendig (což by davy lidí do kina zrovna netáhlo), nezbývá než s rodinou spolupracovat. A je těžké si představit, jaké pohnutky by jeho nejbližší vedly k tomu, aby se příběh výrazněji zabýval například obviněními ze sexuálního zneužívání.

Nehledě na to, že podobný přístup je ve filmu naprosto běžný, a to i u kritikou ceněných biografií. Platí to třeba pro velmi přeceněný film Control Antona Corbijna o životě Iana Curtise z Joy Division, stejně jako pro novějšího Elvise od Baze Luhrmanna. V prvním případě snímek vycházel z memoáru Touching from a Distance, který napsala Deborah Curtis, zpěvákova manželka. A i Luhrmannův Elvis stojí na perspektivě lidí z Presleyho okolí a pracuje s podobně selektivním výkladem jeho života. Snímek Michael končí rokem 1988, což některé kritiky rozrušuje, ale i to dává smysl – o čem se krom nepodložených obvinění chcete bavit dál? Michael Jackson nic zaznamenáníhodného nenatočil od desky Dangerous z roku 1991. Strážci morálky by si asi představovali, že film bude hranou verzí dokumentu Leaving Neverland, který, popravdě řečeno, emočními manipulacemi a jednostranností zrovna nešetřil. To, že je film o životě Michaela Jacksona do značné míry fanouškovským servisem – tedy přístupem, který cíleně vychází vstříc jejich očekáváním a nabízí jim to, co chtějí vidět a slyšet –, je tu bráno jako minus. Je ale u takhle velkého hollywoodského spektáklu skutečně špatně dát lidem to, co chtějí?

Někteří kritici tvrdí, že film není pouze selektivní, ale že vědomě funguje jako jakýsi „zfilmovaný playlist“ – tedy produkt, jehož hlavním cílem není vyprávět příběh, ale znovu oživit zájem o Jacksonův hudební katalog a posílit jeho značku. Ano, přesně takhle velké hudební biografie v Hollywoodu fungují – a opravdu na tom není nic nového. A když to navíc funguje? Poslední dobou neposlouchám skoro nic jiného než The Jackson 5 a desku Off the Wall, a nepřipadá mi, že bych nějak strádal. A samotný film? Po pročtení všech těch devastujících recenzí jsem měl očekávání nastavená na minimum, nakonec jsem byl vlastně docela mile překvapen. Ano, je to klasická limonáda, ale zvlášť první polovina překypuje kouzelnou energií. Dospívání Michaela Jacksona ve skupině The Jackson 5 je tu ztvárněno vlastně až trochu pohádkově – je snadné si představit, že by z filmu byl nadšený, protože je stejně naivní a dětinský jako jeho hrdina (o samotném filmu se dočtete více v rubrice Recenze).

V době největší slávy Michaela Jacksona bylo možné sdílet hudební zážitek skutečně kolektivně – sledovat stejné klipy, poslouchat stejné písně, mluvit o nich druhý den ve škole nebo v práci. Byla to zkušenost, která přesahovala jednotlivce. Právě tohle je jeden z hlavních důvodů, proč se lidé ženou do kin bez ohledu na to, co si myslí kritici. Dnes totiž už nic takového nezažíváme. Kulturní prostor se rozpadl na tisíce malých světů a každý si skládá ten svůj z algoritmicky servírovaných fragmentů. Ano, spojují nás globální události – jenže většinou ty negativní: krize, konflikty, katastrofy. A i ty prožíváme odděleně, každý skrze vlastní obrazovku. I proto může film o Jacksonovi fungovat jako návrat k něčemu, co už vlastně neznáme – k iluzi, že hudba dokázala spojit téměř všechny. Ne že by to někdy byla úplná pravda, ale alespoň na chvíli to tak působilo.

Pád boha

S nástupem 90. let musel Jackson za svou excentričnost draze zaplatit. Jeho podivný životní styl – i na poměry výstřední popové hvězdy –, dětské obsese, plastické operace, zkazky o kastraci pro zachování dětského hlasu, historky o spaní v kyslíkovém sarkofágu s cílem oddálit stárnutí, obvinění ze sexuálního zneužívání, sňatek s dcerou Elvise Presleyho i poničená kůže, kvůli níž nemohl být dlouho na slunci: to všechno se stalo ideálním materiálem pro bulvární novináře, kteří se na začátku 90. let dostali do hlavního mediálního proudu a s Jacksonem zažívali skutečné žně. Osmdesátá léta umožnila vznik dekadentní, androgynní hvězdy, která si díky slávě a astronomickým prodejům mohla dovolit takřka všechno – třeba i to, že postupně popírala vlastní identitu, původ i příslušnost ke komunitě. Ale ani to není nic nového: Chuck Berry si ve své době nechal narovnat vlasy, což tehdy bylo vnímáno téměř jako zločin proti vlastním lidem. Jimi Hendrix se oblékal na King’s Road, legendární londýnské třídě spojené s „bílou“ módní scénou 60. let. Už v nejstarších knihách o jazzu se to hemží historkami o „bělení“ a obchodech prodávajících zaručeně účinné masti. Amerika si sama sebe vysnila v bílé barvě. Ani tady ale není možné Michaela Jacksona nijak zvlášť vinit – jeho popkulturní kořeny vždy sahaly do bílé kultury. Nebyli to jeho kolegové z Motownu, hrdinové, na kterých vyrůstal, byli to Walt Disney, Elizabeth Taylor, Fred Astaire nebo Marlon Brando.

Právě devadesátá léta byla pro Jacksona prokletím – nejen kvůli nástupu krvelačného bulváru, ale i kvůli vzestupu hip hopu a jeho afrocentrickému postoji. Vulgární a sexuálně explicitní R&B, macho rap – doba najednou nepotřebovala svého Petra Pana. Jackson najednou nikam nepatřil a nikdo se k němu příliš nehlásil – že by se jím tehdejší hudebníci cítili ovlivněni, jste téměř neslyšeli. I proto dává smysl ukončit film v roce 1988. Svého času se říkalo, že Michael Jackson zosobňuje osmdesátá léta. Ta nastupující, podstatně cyničtější dekáda se pak nepřekvapivě rozhodla tohoto „starého boha“ zničit. A tak Jackson až do své smrti jako duch bloudil ve svém osobním Disneylandu mezi lebkou Sloního muže, drahými hračkami a dalšími kýčovitými nesmysly, četl ezoterickou literaturu a očekával příchod mimozemšťanů.

„Osud Michaela Jacksona nebyl zdaleka tak idylický, jak se jednu chvíli v osmdesátých letech mohlo zdát. Když si poskládáme všechny střípky jeho životní mozaiky, dostaneme typický příběh Afroameričana, který se tvrdou prací a odříkáním prosadil v bělošské společnosti, avšak ztratil přitom část své vlastní přirozenosti. Přes pohádkové bohatství, které nashromáždil, ho budou pronásledovat nekonečné rozpory mezi tím, kým je a za koho chce, aby ho svět považoval,“ napsal v roce 2009 v Orientaci Lidových novin publicista Karel Veselý v textu s rozšafným názvem Jak vyčistit Michaela Jacksona až do běla. Většina současných hudebních kritiků na jakoukoli historickou reflexi rezignovala a místo ní jen mechanicky opakuje své rozhořčení nad tím, proč se film víc nezaobírá 90. lety a pádem Michaela Jacksona. Jednoduchá odpověď? Protože to nikoho nezajímá. Ta komplexnější: protože jde o nepochopení toho, jak o člověku, jakým byl Jackson, vůbec vyprávět. Vždyť sám Jackson tak urputně pracoval na zničení své osobnosti, až z ní nakonec opravdu zhola nic lidského nezbylo. Divák, jenž Jacksona dobře zná, podle zklamaných kritiků nedostane nový úhel pohledu – ale stojí o něco takového vůbec? Soudě podle zmíněných diváckých recenzí to tak nevypadá. Možná by bylo namístě spíš se pokusit pochopit, že požadavky diváků na to, co má film splňovat, se mohou lišit od přání kritiků – a že to nutně neznamená, že ti druzí mají pravdu jen proto, že jsou v historii popmusic a kinematografie vzdělanější. A navíc, alespoň v místních poměrech, bohužel často neplatí ani tahle poučka.

Obsese životem

Takový Tomáš Maca se v Deníku N zamýšlí vskutku nápaditě: „Narativ filmu Michael přesně odpovídá duchu kultury autonomie, o níž píše v nedávno vydané knize Osamělí hrdinové sociolog Pavel Pospěch. Vysvětluje, jak jsme si v pozdně moderní společnosti třeba i pomocí popkultury zvykli idealizovat individualismus a přehlížet jeho odvrácené strany.“ Jaké štěstí má recenzent, že Pospěchova kniha zrovna vyšla – jakou jinou by na svůj urputný a ne zcela logický příměr asi použil? Byť je lákavé udělat i z Michaela Jacksona další oběť kulturních válek, psát o popových hvězdách, že jejich bezbřehý individualismus je velkým problémem a neměli bychom chtít být jako oni, je uvažování studenta prvního ročníku žurnalistiky. Nebrat si příklad z Jacksona, tak jistě. Když Maca pokračuje s červenými kontrolkami, které se mu rozsvítily v hlavě, čtenář zatouží, aby se v recenzentově hlavě rozsvítilo ještě o něco víc. Napsat totiž, že „pod povrchem některých scén probublávají více či méně explicitní náznaky toxicity“, je už přece jen přehnané. Divák v kině při sledování scén, v nichž si Michael Jackson povídá s onkologicky nemocným šestiletým chlapcem, opravdu nemá pocit, že by se na něj Král popu měl vzápětí vrhnout.

Připomeňme, že celá kauza začala v létě 1993, jedenáct let po vydání Thrilleru. Třináctiletý chlapec Jordan Chandler, syn zubaře z Beverly Hills, obvinil Michael Jacksona ze sexuálního zneužívání. Zajímavé je, že k tomu došlo poté, co se probral z narkózy po vytržení zubu, při níž byl – z ne zcela jasných důvodů – použit barbiturát sodium amytal. Tato látka může navozovat hypnotické stavy a podle některých zdrojů vést i k narušení hranice mezi fantazií a realitou. Další obvinění se pak, jak už to u podobných případů bývá, začala postupně objevovat – téměř vždy šlo o iniciativu rodičů, kteří si vzpomněli, že své děti vlastně na ranč také posílali. Nálepky člověka, který zneužíval děti, se Michael Jackson už nikdy zcela nezbavil. Jaká byla pravda? To už je dnes pro mnohé vlastně vedlejší. Obzvlášť české reakce na film Michael tak ze všeho nejvíc připomínají památný report Jiřího Černého z Jacksonova vídeňského koncertu pár let po revoluci: „V okamžiku, kdy se Jackson poprvé pohnul, se stalo něco, nač mě nepřipravil nikdo a co by bývalo mohlo úplně změnit ceremoniál koncertu. K elegantně vyhlížejícímu Jacksonovi vcupitali regulérní zametači s takovými sněhovými hrably a pečlivě odsouvali či dusili jiskry, ničím nerušeni, sami rušíce celou tu korunovační scénu. To snad musel vymyslet nějaký Čech.“

„Jak máme v době cancel culture naložit s umělci, kteří se ocitli na černé listině?“ vyruší vás při sledování filmu takový recenzent. Odpověď je přitom velmi jednoduchá: stačí ostatní neobtěžovat svým „správným“ názorem a nechat každého poslouchat, co chce. A kdo nedokáže oddělit život autora od jeho tvorby, neměl by možná psát ani o jednom.