Ibsenova Heda Gablerová páchala sebevraždu už na mnoha českých (a moravských i slezských) divadlech, do pražského Národního se vrací po sto patnácti letech: česká premiéra této klasiky psychologického dramatu se konala v roce 1911, režíroval Jaroslav Kvapil, Hedu hrála Leopolda Dostalová, jejího submisivního muže Karel Hašler. To pro lepší představu, o jak historickou látku jde.

Hostující režisér Viktor Bodó (v PR materiálech o něm píší jako o „divadelním Tarantinovi“) se svými maďarskými spolupracovníky posunul Ibsenův text z fin de siècle do přítomnosti, norské prostředí bylo zachováno, ale zcela modernizováno, odehrává se v chladném designovém bytě vyšších vrstev, mají high-tech zařízení (ne všechno funguje), knihy se píšou na notebook, jen tedy mobilní signál tam není: tak daleko aktualizace nešla, mobily prostě ničí logiku vyprávění. Mladý manželský pár, Heda (Pavla Beretová) a její naivní a ve všem průměrný manžel Jørgen Tesman (Filip Kaňkovský) se vrátil ze svatební cesty, všechno vypadá, že by těm příslušníkům elity (spíš západní než středoevropské) nemuselo nic chybět, vila má pěkný výhled do lesa (opravdu skvělá scéna jakoby hyperrealistického lesa, jenž se v průběhy hry zatmívá a proměňuje), zrovna je přišla navštívit tetička, má radost, že se mladým tak dobře daří: Tesman by se měl brzy stát profesorem, Heda, jež zatím spí, by, jak tetička doufá, mohla už čekat miminko. Jenže to je to poslední, po čem Heda touží.

Heda je totiž zajatcem své rozkladné mysli, pohrdá svým mužem, jenž, zdá se, nemá tušení, koho má po svém boku, pohrdá ale také sama sebou, je vězněm svého narcismu a (sebe)destruktivní povahy. Pavla Beretová ji hraje ostře a gustem, je to domina v kalhotovém kostýmu, lady Macbeth, která chce vládnout, ale sama sebe neovládá, strašlivě se nudí, touží po něčem víc, po nějakém imponujícím činu, který by ji osvobodil, přičemž by obrátil všechno naruby. To si slibuje od Eilerta Løvborga (Igor Orozovič), kterého kdysi snad milovala, ale pak dala přednost konvenčnějším Tesmanovi, čehož teď pravděpodobně lituje. Eilert je génius, oslnivý intelektuál, jehož kniha o současné kultuře vzbudila velký rozruch (to se za Ibsenových časů mohlo ještě stát), má prý rozepsanou další, ta má být ještě lepší. Eilert je ovšem také nihilista. A alkoholik. Orozovič ho hraje punkově, má na sobě kožený křivák, černé džíny, je v něm animální živočišnost, ženy před jeho charismatem padají do kolen a ničí si životy. K tomu je ochotná neurotická Tea (Denisa Barešová), jež se rozhodne kvůli němu odejít od rodiny, když se s tím svěřuje Hedě, vybírá si k tomu toho nejhoršího spojence. Heda, která ji už kdysi šikanovala ve škole, není schopna vnímat druhé jinak než jako kořist, jíž se stává kdokoli, kdo se k ní přiblíží. Dobře do ní vidí dr. Brack, jehož s dobře odstíněným cynismem sehrává Marek Daniel.

Emočně drama vrcholí v divoké scéně na konci třetího jednání, kdy se opilý Eilert setkává s Hedou a řekne jí, že zničil své rozepsané dílo: Orozovič je do půl (potetovaného) těla, svíjí se na zemi, nakonec ze sebe vydáví jakousi hmotu, celé je to dost fyzické, pekelné, naturalistické a inscenované jako nějaké divoké orgie. Heda je tím fascinována, hledí na něj jako na padlého anděla, jenž je na cestě k smrti, k níž směřuje též. Smrt je poslední záchrana krásy a důstojnosti, pokud možno „s révou ve vlasech“. Tedy dionýsovsky, extaticky, vznešeně… Na takovou smrt ho posílá, jako by v ní měla být i její spása. Když se pak doví, že Eilert zemřel úplně jinak, asi potupně a bizarně, jde s tím skoncovat i ona sama. To se děje v „tarantinovsky“ krvavé scéně za zvuku Labutího jezera: Heda si prostřelí hlavu pistolí, kterou má po otci generálovi, nad jejím mrtvým tělem se zvedá ostré světlo směřující do korun stromů. Snad aspoň teď našla ta nihilistka klid.

Co našel divák, je otázka. V každém případě velmi efektní inscenace je držena suverénně podanými party Pavly Beretové a Igora Orozoviče. Ibsenův psychologický realismus je posunut směrem, s nímž se ne každý může ztotožnit, ale že se v Národním hraje kus, jenž stojí za vidění, to lze napsat bez rozpaků.

Henrik Ibsen: Heda Gablerová. Činohra Národního divadla. Premiéry 5. a 6. března 2026 ve Stavovském divadle.