Zdeněk Svěrák oslavil devadesátiny a Václav Klaus ho někde označil za symbol komunistického režimu. Nebylo to tuším poprvé, je to součást Klausova stylistického kánonu, jejž vybudoval svými proslulými apodiktickými soudy o levicovosti či pravicovosti džínových bund, lyží a snowboardů, whisky a koňaku a dalších civilizačních fenoménů. A klasifikace Svěráka coby symbolu komunistického režimu byla nepochybně míněna jako urážka, již si vysloužil mnohem spíš svými postoji po zániku socialismu než činností za socialismu.

I když si umíme představit, že Klause už za komunismu mohla tvorba protagonistů Divadla Járy Cimrmana dráždit, anebo možná ještě spíš než samotná tvorba ten kult, který je doprovázel. Obdivovat je bylo v jistých kruzích svým způsobem snadné a bezkonfliktní. Ale symbol komunistického režimu, opravdu?

Klaus má nicméně v jistém smyslu pravdu, nebo, mírněji řečeno, jeho výrok dává smysl. Svěrák rozhodně nebyl symbolem komunistického režimu v tom smyslu, v jakém jím byla Jiřina Švorcová – že by veřejně podporoval jeho politiku a vystupoval v dílech ilustrujících jeho ideologii. Taky ovšem nebyl symbolem odporu vůči komunistickému režimu. Byl symbolem zabydlení se v komunistickém režimu.

Jistěže zabydlení nedobrovolného a nespokojeného, snažícího se uhájit míru vnitřní svobody, a to zejména tím, že se věnoval tématům s režimní ideologií mimoběžným. Ale tam, kde se tvorba dotýkala současnosti, brala – s výjimkou filmu Nejistá sezóna z roku 1987 – existenci režimu jako realitu, o níž se nepřemýšlí, neboť se rezignovaně akceptuje.

Úspěšný popkulturní produkt jako Dietlova Nemocnice na kraji města realitu režimu obcházel natolik, že mohl uspět i v západním Německu – protože medicína fungovala v komunismu i v sociálně-tržní ekonomice dostatečně podobně. Ale některé filmy Svěráka a Smoljaka specifickou realitu režimu zobrazovaly, a ne metodou otravné komunální satiry.

Kde je možné zorganizovat tak geniálně synchronizovanou operaci hromadné výměny bytů jako ve filmu Kulový blesk? Jen v zemi, kde nelze byty normálně prodávat a pronajímat. Kde jinde může vzniknout takový nedostatek pracovních sil a taková lhostejnost provozovatelů restaurací k tržbám, že poskytne příležitost falešnému vrchnímu z filmu Vrchní, prchni!? Jen v socialismu.

Postavy těch filmů socialismus nepřijímají nadšeně, nicméně se v něm šikovně, byť trochu podvratně zabydlují. Nechápou ho jako něco nepřirozeného a už vůbec ne jako něco, co by se mohlo někdy změnit. V tomto smyslu lze naprosto korektně a neutrálně říct, že ty filmy jsou se socialismem spjaté.

Od kolektivu Prague4PalestineYouth jsme byli informováni, že jeden ze zadržených pro podezření z teroristického útoku v Pardubicích je „DJstvo, fotografstvo a umělecstvo, kterx sdílx svou práci online“. Tady se nemusíme dohadovat, zda to je, nebo není symbol pošahanosti této subkultury, odpověď je jasná. Pozoruhodné je, že i v situaci, kdy se snaží vyvolat sympatii a solidaritu veřejnosti se svým druhem, trvají na svém pajazyku, který je veřejnosti odcizuje. Říkají: Jsme jiní než vy, nechceme s vámi sdílet svět, chceme ho překopat k nepoznání a vy na to musíte přistoupit. Možná by rádi kamaráda uchránili před vězením, ale předvést věrnost ideologii je jim přednější. Dal by se na tom vyučovat termín signalizování ctnosti.

Odmítnutí normálního jazyka může sloužit i jiným účelům. V Kanadě soud přiřkl domorodému kmeni lukrativní pozemek ve Vancouveru. Indiáni na něm začali stavět, a to ne nějaké vigvamy, ale až padesátišestipatrové věžáky. Sousedům se to nelíbí, ale domorodý kmen má na svém území ve vnitřních otázkách suverenitu, kanadské územní plánování tam neplatí. A když chtějí sousedé protestovat, musejí se nejdřív naučit vyslovit název projektu: Sḵwx̱wú7mesh Úxwumixw.

Ne každý pokus dopadne tak šťastně. University of Victoria v téže provincii zavedla novou cenu pro absolventy, kteří se zasloužili o prospěch domorodých národů, ɬíɬəl ʔa kʷs ƛ̓kʷəxnəq Skʷukʷəlstəŋəƛ̓ | SIÁMĆEȽ. Ale nevysloužila si za to nic než posměch. To je právě princip signalizování ctnosti – to signalizování musí být nákladné.