Už skoro dvacet let existuje v České republice bizarní režim „některé svátky jsou světější než druhé“. Na svatého Václava jsou obchody zavřené, na svatého Cyrila a Metoděje nikoliv. Založení první republiky znamená zavřít, obnova demokracie 17. listopadu nikoliv. Na Svátek práce se pracuje, na oslavu konce druhé světové války nikoliv. Na Velký pátek je otevřeno, na Velikonoční pondělí ne… Jedině Vánoce jsou aspoň trochu konzistentní. Nemusíte mít vystudovanou matematiku, aby vás tento nelogický chaos štval.

Ve výsledku máme absurdní regulační režim, zaklínající se právy pár procent zaměstnanců na volný den, který ale zároveň zintenzivňuje už tak probíhající redukci jejich pracovních míst a přesun maloobchodní aktivity mimo kamenné prodejny. Z toho jsou jen dvě cesty: ta euroregulační, která navalí podobné povinnosti i na další a další sektory ekonomiky a zakáže alzaboxům se otevírat, aby svým plechovým klapotem nerušily klid svatého Václava. Nebo ta tržní, která uzná, že současná situace je pitomá a že ten zákaz dávno pozbyl smyslu.

Toto je mimochodem také důsledek toho, že, na rozdíl například od Texasu, přijímáme zákony na dobu neurčitou. Kdyby ten tehdejší zákon platil třeba jen deset let a poté se musel prodlužovat, další diskuse v parlamentu by třeba vedla k tomu, že by se dávno neprodloužil. Bohužel, tento samoočistný mechanismus právního řádu, kterému se v Americe říká sunset clause, tady vůbec neznáme – a ani u radikálů, jako je Urza, jsem nepotkal nikoho, kdo by byl ochoten se jím zabývat.