Ekonom Aleš Bělohradský z Institutu ekonomických studií na Univerzitě Karlově má za sebou pracovní zkušenosti z centrály OECD v Paříži i ministerstva financí, kde působil coby analytik za dob ministrů z ANO Andreje Babiše nebo Aleny Schillerové. K jejich návrhu státního rozpočtu na letošní rok je kritický, pořád ale považuje za reálné, že Babišova vláda do budoucna rozpočty zkrotí. Bude ale muset udělat razantní změny.

Máme za sebou první čtení rozpočtu. Opozice tvrdí, že je v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti, ministryně financí oponuje, že je vše v pořádku. Jak je možné, že ohledně takové věci existuje víc výkladů? Neměla by to být jasná, exaktní matematika?

Exaktní matematika funguje. Zákonem je jasně stanovené, jak vysoký ten schodek může být. A tím pádem je jasně vidět, že navržený deficit ho převyšuje a je v rozporu se zmíněným zákonem. Jinak to interpretovat nelze.

Hrozí kvůli tomu Česku reálně něco?

V podstatě nehrozí nic, protože zákon nepočítá s žádnou sankcí. Jenom je to problematická zpráva do společnosti a možná i do Evropy, protože pravidla fiskální zodpovědnosti jsou standard, který je Unií sledován a potenciálně může omezovat naše čerpání peněz z dotačních titulů. Jde ale o nástroj, který Brusel používá jen zřídka. I proto, že nejsme členy eurozóny, myslím, že to vládě bez nějakých komplikací projde.

Sám jste byl v letech 2016 až 2020 ekonomickým analytikem ministerstva financí, výraznou část toho období resort vedla současná ministryně Alena Schillerová. Bylo pro vás tehdy myslitelné, že by její úřad interpretoval podobný zákon jinak než odborná veřejnost?

Paní Schillerová má na jednu stranu pravdu, že bývalý ministr financí dělal rozpočtové triky, když v návrhu nafukoval příjmy a podstřeloval výdaje a pak to během roku revidoval s tím, že šlo o odhady. Už za něj se dalo mluvit o porušování zákona o rozpočtové odpovědnosti. Nepřipadá mi ale v pořádku, aby to současná vláda využila jako alibi k tomu, že rovnou navrhne schodek, který ještě víc porušuje zmíněný zákon. Poslední roky se s těmi, kdy jsem na ministerstvu financí pracoval, srovnávají obtížně. Tehdy byla úplně jiná fiskální situace, státní rozpočty byly víceméně vyrovnané. Reálné výdaje se od roku 2019 jenom externími vlivy, bez přímého rozhodnutí vlády, postupně zvýšily zhruba o 250 miliard korun.

O jaké externí vlivy jde?

V zásadě jsou čtyři. Jde o zvýšené výdaje na zdravotnictví kvůli pandemii covidu, které si táhneme dál. Pak jsou to vyšší důchody kvůli výrazně vysoké inflační vlně, kterou jsme procházeli. Dál jde o vyšší obranné výdaje spojené s válkou na Ukrajině a nákladnější obsluhu státního dluhu. Rozpočet se tak dostal do nerovnováhy, s kterou se vládám těžko něco dělá.

Vidíte přesto jako reálné, že současná vláda postupně dovede zemi když ne k vyrovnaným, tak aspoň k výrazně nižším schodkům rozpočtu?

Ano, pořád je to reálné. Ale vláda bude muset přijmout zásadní rozhodnutí, ať už na příjmové, nebo výdajové straně. Jakkoli je to nepopulární a vláda to odmítá, obávám se, že je namístě bavit se o zvýšení daní.

Copak není jiná cesta než zvyšování daní?

Dílčí cesty určitě jsou, byť je na ně pořád třeba nahlížet jen jako na další formu toho, jak nalít peníze do rozpočtu. Napadá mě například pokusit se do různých oblastí víc zapojit soukromý sektor. Privátní investoři mohou víc financovat velké veřejné projekty nebo vědu a výzkum. Líbí se mi, jak se s tím pracuje například v Belgii, kde z letiště projíždíte vlakem tunely postavenými z peněz soukromého sektoru, jemuž se to vrací formou určité částky, kterou zaplatíte v turniketu. U dálnic by to samozřejmě bylo složitější, ale dát dohromady nějakou formu mýtného by šlo.

Když se bavíme o tom, jak dostat peníze do rozpočtu, nelze si nevšimnout, že zatímco stát hospodaří v minusu, letos by to mělo být 310 miliard, obce a kraje mají na účtech výrazné přebytky. Není čas začít to řešit?

Je pravda, že to, kolik peněz u nás zůstává na účtech obcí a krajů, je v poměru k HDP v Evropě úplně mimořádné. Samozřejmě je to v každé zemi jiné, ale v České republice leží na účtech obcí a krajů asi třikrát tolik co jinde. Problémem ve využitelnosti těch peněz je, že nejvíc jich přebývá největším a naopak nejmenším obcím, ale řadě krajských i středně velkých měst naopak prostředky chybějí. Například Liberec, odkud pocházím, patří k nejzadluženějším městům vůbec. Na jednu stranu tak máme na účtech obcí a krajů přes 500 miliard, ale zároveň přibližně 100 miliard dluhů. I kvůli této nerovnováze nelze obcím a krajům jen tak říct, že mají státu pomoci. Namístě je přemýšlet o změně rozpočtového určení daní (RUD), u něhož se ukazuje, že bychom ho měli přenastavit. Samozřejmě to, že obcím a krajům leží na účtech tolik peněz a neinvestují je, není v pořádku. Máme jít po příčinách a snažit se je odstraňovat. U nejmenších obcí je typický problém, že v nich chybějí kapacity, jednoduše lidé, kteří mají odvahu a schopnost se do větších investičních projektů vůbec pustit, hledat další zdroje financování a podobně.

Dá se s tím něco dělat?

Částečným řešením by určitě bylo snížení fragmentace, tedy snížení počtu malých obcí.

Je pravda, že v Evropě jsme s jejich množstvím (celkem přes 6200) vzhledem k počtu obyvatel unikát. Na opačné straně je příklad zhruba polovičního Dánska, které před lety reformou snížilo počet obcí pod sto. Ale umíte si představit, že by něco podobného přes starosty – a teď samozřejmě nemyslím jen ty z opozičního STAN – prošlo?

To je samozřejmě představitelné těžko. Reálnější asi je víc využívat možností, jako je volné sdružení obcí, kdy víc obcí v regionu vytvoří jednu právní entitu, s kterou se pak snáz mohou do těch projektů pustit.

Jakou změnu byste pak doporučoval u zmíněného rozpočtového určení daní?

V obecním RUD jde zejména o velký nepoměr mezi tím, kolik obce a města dostávají na počet obyvatel peněz. Čtveřice největších měst – Praha, Brno, Ostrava a Plzeň – má proti těm od pátého v pořadí dál schodově vyšší koeficient. Jen vyrovnání těchto rozdílů by výrazně pomohlo – jak samotným obcím, které teď mají dluhy, tak státu, protože by se k němu dostala část z těch peněz, které se teď bez užitku kumulují v největších městech. U krajů je to ještě větší téma, protože tam jsme koeficienty nerevidovali snad dvacet let. A opět rozdíl v koeficientu: třeba mezi Jihomoravským krajem a Vysočinou je po přepočtu na obyvatele asi dvojnásobný. Potřebujeme to přerozdělení opravit.

Vidíte rezervy i v tom, jak mají obce a kraje přebytečné peníze uložené?

Určitě ano. Primárně ty peníze leží na běžných účtech, kde se nijak nezhodnocují. I když část uloží na spořicí účty, v případech, jako byla nedávná inflace přes 15 procent, ztrácejí hodnotu. Pro stát by určitě bylo lepší, kdyby je dokázaly víc investovat nebo kdyby obce využívaly možností uchovávat ty peníze s nějakým rozumným úrokem u České národní banky, čímž by se snižovaly náklady na obsluhu státního dluhu.

Musela by kvůli tomu vláda změnit zákon?

Nemusela, možnosti jsou, ale obce jich tolik nevyužívají. Proč, to bychom se museli zeptat v těch obcích, těžko říct, jestli je to o nějakém jejich konzervativismu, nebo přívětivostí systému, který má ČNB nastavený.

Zpět k rozpočtu. Opozice tvrdí, že nás vláda žene do dluhové pasti. Je to namístě, když Česko je se svou mírou zadlužení 43,8 procenta HDP hluboko pod průměrem Evropské unie, který podle Eurostatu činí skoro 82 procent?

Pořád se můžeme uklidňovat, že ve srovnání s ostatními zeměmi na tom skutečně jsme relativně dobře. Zákonnou brzdu máme na 55 procentech HDP. Tam se ale můžeme dostat poměrně rychle, zhruba do pěti let.

Je to ale problém? Když vidíme, že Belgie nebo Francie hospodaří se zadlužením přes 100 procent a světovým rekordmanem mezi velkými ekonomikami je Japonsko, které zvládá hospodařit i s dluhem přes 240 procent v poměru k HDP.

Nižší zadlužení pro nás znamená méně peněz, které musíme platit na obsluhu státního dluhu. A můžeme je využívat k něčemu produktivnímu. Velké ekonomiky jako Francie nebo Německo mají výhodu v tom, že i při větším vydávání dluhopisů snáz získávají důvěru investorů. Cesta z velkých dluhů by pro nás byla těžší. To, že Japonsko hraje ve světě po ekonomické a technologické stránce menší roli, vidíme rovněž.

Ve kterých zemích bychom se z vašeho pohledu naopak mohli inspirovat?

V Evropě bych se díval zejména na Pobaltí a Nizozemsko. V Nizozemsku je inspirativní, jak si průběžně během let dokážou vyhodnocovat, kde a kolik peněz investovali smysluplně, a podle toho to případně přenastavit. Samozřejmě si můžeme říkat, že mají oproti nám třicet let náskok, ale Pobaltí je příkladem, že i v zemích, které s námi pojí podobná historická zkušenost s komunistickým režimem a teď dávají výrazně víc prostředků na obranu, lze přemýšlet jinak.

Velké téma jsou také důchody. Česká republika na ně v současnosti podle údajů ministerstva financí vydává zhruba osm procent HDP. Země jako Itálie, Francie nebo Rakousko 14 až 16 procent. Podle prognózy Národní rozpočtové rady přitom budeme i v době největší demografické zátěže okolo roku 2060 vydávat na penze zhruba 11,5 procenta HDP a budeme na tom o dost lépe než mnohé vyspělé země dnes. Dá se říct, že Česko by to utáhlo, i kdybychom se vrátili k hranici odchodu do důchodu 65 let, jak chce současná vláda?

Například proti Francii je český sociální systém relativně skromný. To, že je teď možné navrhovat změny, které mají při současných cenách rozpočtové dopady v řádu stovek miliard korun, a příliš neřešit, jak tu dysbalanci vyrovnat, je ale ukázkou příšerné rozpočtové kultury.

Ministryně financí Schillerová mluví o tom, že chce peníze do rozpočtu dostat bojem proti daňovým únikům, ať už větší aktivitou daňové kobry, nebo novou verzí EET. Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka chce výrazně motivovat pracující důchodce. Není to cesta?

Samozřejmě že to pomůže. Ale i když vláda bude těmito modernějšími nástroji s daňovými úniky bojovat, bavíme se o zvýšených příjmech do rozpočtů v desítkách miliard korun, což zdaleka nenarovná schodky, které jsou o řád vyšší. Větší rezervy vidím v obrovském rozdílu mezi zdaněním zaměstnanců a OSVČ. Je to rozdíl, na který jsme si zvykli a přizpůsobili se mu. Pro mnoho podniků, zejména menších a startupů, je často nemožné jít do zaměstnaneckých poměrů, protože by to neutáhly. Změnit to by bylo opravdu náročné, ale začít s tím něco dělat bychom měli.

Jak?

Například kolegové z Centra veřejných financí ve spolupráci s PAQ Research a think-tankem IDEA při Akademii věd přišli s pár návrhy. Pracovali se dvěma scénáři. I ten méně ambiciózní, rozpočtově neutrální, který navrhoval, aby se méně zdaňovaly práce a příjem firem a víc se danila spotřeba, by přinesl kvalitativní změnu v tom, že by se srovnaly nerovnosti a do budoucna mohly tržní prostředí u nás povzbudit. Vyšším zdaněním spotřeby v kombinaci se snižováním počtu výjimek u snížené sazby DPH a valorizací spotřební daně se můžeme dostat k úspoře o podstatné desítky miliard korun ročně. Pořád by to nestačilo, ale pomohlo.

Zkoušeli jste se o tom s politiky ze současné i bývalé vlády bavit?

Ano, ty návrhy jsou veřejně dostupné a některé dílčí změny by se mohly podařit. Se současnou vládou mluvíme například o jejím plánu snižovat daň z příjmu právnických osob. Náš návrh je spíš zrychlit odpisy z investic do dlouhodobého majetku, což také efektivně sníží daňovou zátěž. Zdá se, že by to mohlo být realizováno. Ohledně zvyšování daní spotřeby bude diskuse delší, protože jak minulá, tak současná vláda se tomu brání, ale myslím si, že výše schodků nakonec politiky přinutí to řešit.