Slyšeli jste to? V Černobylu prý zařvali jen dva lidi. Jeden zařval: „Vypni to!“ A druhý: „Nejde to!“ Tolik jeden z mnoha vtipů, kterými si československé obyvatelstvo v podmínkách pozdní normalizace ulehčovalo skutečnost, že na své okolí a další vývoj nemá v podstatě žádný vliv. Například na to, že komunistický režim si i přes první pozvolna pronikající zprávy o tom, že tam na východě se stalo něco zcela mimořádného, nedokázal odpustit okázalé oslavy Prvního máje a nahnal na povinně-nepovinné manifestace miliony lidí, z nichž by řada raději zůstala preventivně doma.

Skutečnou první obětí Černobylu byl jistý Valerij Chodemčuk, technik mající službu u pump, jehož tělo dodnes spočívá někde u trosek zničeného reaktoru; pokud bychom obrovský sarkofág, který nyní kryje zbytky zničeného bloku, brali zároveň jako hrob, překonali by Chodemčuk a jeho kolega Šašenok rozměry své hrobky Čingischána, Napoleona, Lenina i indickou císařovnu, jejímž mauzoleem je slavný Tádž Mahal. Obětí bylo ovšem více a ne všechny měly lidskou podobu. Dokonce se dá říci, že ty nejdůležitější z nich lidskou podobu neměly.

Jednou z obětí se stal například – Sovětský svaz. Událost byla příliš zjevná a příliš absurdní na to, aby se v éře gorbačovského uvolnění dala ututlat, a běžnému občanovi se najednou systém, ve kterém žil, nejevil ani tak silný jako spíš stupidní a nebezpečný sobě samému. Valná většina podrobených národů východního bloku měla o důvod víc pochybovat o schopnostech Moskvy řídit něco jako celou „civilizační jednotku lidstva“, do níž se socialistický blok po desítky let stylizoval.

A další obětí, o mnoho let později, se stala dnešní evropská ekonomika. Už před Černobylem rozdmýchávali Sověti cíleně na Západě strach z jaderné energie, aby svého protivníka pokud možno zbavili zařízení pro výrobu plutonia do jaderných zbraní. Výbuch jejich vlastní elektrárny pak jejich sdělení zásadním, byť neplánovaným způsobem posílil.

Jednotlivé západní společnosti zareagovaly buď úplným odmítnutím jádra, nebo v nejlepším případě takovým přívalem bezpečnostních regulací, že by je měl problém splnit i nevinný stánek s banány (banány jsou totiž od přírody mírně radioaktivní). Tím vyhnaly cenu nových jaderných bloků do neúnosných výšin, ze kterých se ji teď velmi zoufale snaží zase snížit projekty malých modulárních reaktorů.

A ještě na jeden druh neočekávaných obětí můžeme zavzpomínat; je spojena s instalací větrníků a solárních panelů. Jde o výškové práce, při kterých někdo občas spadne dolů a zabije se – a počet úmrtí roste úměrně tomu, jak se při nedostatku odborníků do těchto prací zapojují i méně kvalifikované pracovní síly. Přitom jde vesměs o mladší muže v produktivním věku.

Škoda že tato úmrtí žádná Evropská komise pečlivě nepočítá. Je možné, že by Černobyl prohrál rozdílem třídy.