České republice hrozí od Evropské komise sankce, tedy pokuty, prý nemalé, za diskriminaci Romů. Důvodem je nedostatečná integrace ve školách, tedy skutečnost, že školy, ty základní, jsou buď příliš romské, nebo příliš neromské. Správně to má být, že jsou promíchané, tedy inkluzivní: romské děti chodí s těmi neromskými, sedí ve stejných třídách, v nichž vládne harmonie a porozumění. To je jistě ideál, který by každý přející člověk rád viděl, ale existuje obava, že k ní má realita velmi daleko. Spíše je to tak, že tam, kde je více romských dětí, vznikají třídy „jednobarevné“, a to i proto, že neromští rodičové posílají své děti do škol, kde by nebyly v menšině. Je to možná diskriminace, ale najde se dost rodičů, kteří ji budou chtít odstranit?

Autor tohoto článku se před pár dny toulal po středovýchodním Slovensku, jezdil tam na elektrickém kole a co chvíli se ocitl poblíž romské osady či přímo v ní. Nebyl to ani úmysl, je jich tam tolik, že na ně narážel neustále. V té oblasti není už vesnice či menší městečko, aby za ním nebyla romská čili cigánská osada. Není výjimka, že jsou větší a lidnatější než slovenská část, vizuálně i v těch obcích Romové převládají, člověk je potkává všude, jsou veskrze přátelští, děti se rády fotí, ti starší méně. Průměrně žije v těch „osadách“, což je opravdu slovo, nevystihuje stav těch míst, dva až tři tisíce lidí, jsou osady, ve kterých jich registrují až na sedm tisíc, tedy menší město.

Stav těch míst je – otřesný: tedy z pohledu řekněme standardního člověka evropského typu. Mnohé příbytky se nedají nazvat jinak než chatrče, mnohé jsou ohořelé, všelijak zborcené, nachýlené, materiálem jsou nahrubo otesané kmeny, železniční pražce, vlnitý plech, bortící se stěny z bůhvíčeho. Kolem nepředstavitelný nepořádek, hromady smetí, které rozfoukává vítr do okolí, déšť je bere do potoků a řek, které jsou zaneseny odpadky a proměněny ve stoky. A všude plno lidu, který posedává, postává, přemisťuje se, taky třeba tančí. A mezi nimi obrovské množství dětí, které jakmile někoho spatří, pustí se s nadšením za ním: jejich rodiče tak přátelští nejsou, ti reagují někdy podrážděně. Podobné výjevy člověk znal z etnografických filmů z Afriky či Indie.

Autor sice není důvěrný znalec tématu, ale také neviděl romské osady poprvé: před patnácti lety byl u toho, když se točil dokument z jejich prostředí. Ale je přesvědčen, že od té doby se jejich stav nezměnil, spíš se zhoršil a především nakypěl, je jich prostě mnohem víc a jsou větší. Tento dojem mu potvrdilo vícero Slováků, s nimiž na to zavedl řeč: nebylo možné ho nezavést. Všichni ti lidé se shodli, že je to spíše horší než lepší, že o nějaké integraci se nedá mluvit a především: Nikto nevie, čo s tým. A Európa nám v tomto naozaj neporadí.

Obávám se, že ani nám. A to to máme se svými Romy dobré. Oni snad s námi taky.