Jim Jarmusch uvedl svůj první hraný film před pětačtyřiceti lety. Pro pamětníka, který ho ze setrvačnosti má pořád zařazeného mezi mladé tvůrce na vzestupu, to může být překvapivé zjištění. Mohlo ho zmást, že Jarmusch pořád vypadá plus minus stejně, snad jen vlasy, jež si dřív odbarvoval na šedobílo, tu proceduru teď už nepotřebují. Jeho styl oblékání je pořád stejně elegantní, i díky tomu patří mezi americké režiséry, kteří jsou v Evropě možná populárnější než doma, protože naplňují evropskou představa cool Američana. Oblečený dobře a s trochu „šupáckou“ retro elegancí, pohlížející na americkou realitu s kombinací jemného sarkasmu a podobně sotva postřehnutelného romantismu a melancholie, pobavenosti a vroucnosti, oduševnělosti, jež sama sebe moc vážně nebere.

Je to velmi muzikální filmař s citem pro americké žánry, jeho vkus je zároveň velmi sofistikovaný. Má v něčem romantizující pohled na lidi na okraji společnosti a vůbec životem všelijak obouchané, kterým to v jeho filmech přesto velice sluší. Je mu vlastní posmutnělá melancholie obyvatele velmi starého světa, suchý humor, v němž pointa někdy může spočívat v její nepřítomnosti. Američan jako z evropského žurnálu.

Podobně i jeho filmy mají snadno rozpoznatelný styl, jenž se během let nijak dramaticky nezměnil, a podobné protagonisty. I vyprávěny jsou podobným způsobem, s akcentem na ty okamžiky života, které by pro mnoho jiných tvůrců nebyly dost atraktivní a dramatické na to, aby se do filmu dostaly. Charakteristické jsou pro ně velmi soustředěné a přesné obrazy, jež kamera v Jarmuschových filmech může držet déle, než je obvyklé, hovory plné výmluvných zámlk, tlumené emoce a také jakýsi mírně znavený humanismus, posmutnělý úsměv nad groteskou života ve tváři člověka schopného vnímat víc než jen grotesku. Ze všech těch velmi „artových“ elementů je Jarmusch schopen vytvořit film, který osloví o něco větší skupinu diváků, než náročnější kinematografie většinou přiláká. Lidé ho mají rádi, on je asi taky.

Jarmuschova kinematografie po všech těch letech nemůže být vyrovnaný přehled veleděl. S uspokojením proto oznamuji, že jeho nový snímek Otec Matka Sestra Bratr se povedl. Asi nepředstavuje úplný vrchol režisérova pozdního období, za ten považuji jeho deset let starý snímek Paterson. Je to ale film – navzdory povídkovému tvaru – velmi celistvý, to, co chce říct, artikuluje se subtilní přesností, tomu odpovídá i jeho neokázalý a přitom promyšlený styl.

Tři povídky (ten žánr si Jarmusch vyzkoušel ve starších filmech Kafe a cigára a Noc na zemi) o vztazích dospělých dětí a jejich zestárlých či zesnulých rodičů se odehrávají ve třech zemích – v USA, Irsku a Francii, většina scén je ale natočena v interiérech. Kromě základní dějové osy mají povídky společné různé drobné detaily – záběry na mládež na skejtech, které zpomalí, padnou v nich podobné fráze (opakuje se třeba fráze „We are in Nowheresville“), podobné záběry – pohled shora na stůl, záběr hlavy člověka opřené o okno na místě spolujezdce s očima zasněně hledícíma do dáli a podobně. Především ale ty tři příběhy (zvlášť první dva) vyprávějí podobným způsobem o čemsi podobném, mění se jen místo děje a rozestavení a role postav v obdobných konstelacích. Povídky z Jarmuschovy novinky by se daly popsat jako konverzačky, v nichž jde o to, o čem postavy mlčí.

Dva, zdá se, dobře zavedení a usedlí sourozenci Jeff (Adam Driver) a Emily (Mayim Bialiková) spolu po dlouhé době vyrážejí za svým poněkud bohémským otcem (Tom Waits), který žije na samotě někde na americkém východním pobřeží. Sestry Tim (Cate Blanchettová) a Lilith (Vicky Kriepsová) čeká každoroční rituál – odpolední čaj v domě jejich upjaté a dominující matky (Charlotte Ramplingová). Dvojčata Skye (Indya Mooreová) a Billy (Luka Sabbat) naposledy vyrážejí do pařížského bytu svých rodičů, kteří nedávno zemřeli při nehodě malého letadla, domácí už hledá nové nájemníky.

Výlet na minové pole

První dvě třetiny Jarmuschova filmu zachycují krátká setkání, která by všichni zúčastnění už měli nejradši za sebou. Předcházejí jim nezvykle dlouhé scény příjezdů na místo, v nichž režisér úsporně evokuje nervozitu, rozpaky a tíhu, jež člověk může prožívat, když se blíží k domu rodiče. Samy návštěvy pak probíhají jako obezřetné pokusy projít minovým polem. Všichni zúčastnění se snaží držet jen těch bezpečných témat, nenarušit nějakým způsobem křehkou rovnováhu, neříct pokud možno nic nečekaného nebo nebezpečně upřímného. Podávají soustředěné výkony. I tak se ale projevuje nějaká rodinná dynamika – Jeff i po všech těch letech touží otce potěšit, nějak si jeho lásku koupit, čehož rodič rád využije. Dominantní a upjatá matka z druhé povídky jasně preferuje chaotickou Lilith před starší Tim, která se přitom snaží dělat „všechno dobře“. Všichni krouží kolem toho, co se mezi nimi kdysi stalo (Proč se protagonistky povídky Matka sházejí jen jednu za rok? Co se přihodilo na pohřbu otcovy manželky z první povídky?). Možná jen díky tomu důslednému nemluvení spolu dokážou aspoň na chvíli být v jedné místnosti. Jejich komplikované city jsou tlumeny krunýřem společenské performance (v prvních dvou povídkách také vystupují postavy, které o svých životech neříkají pravdu). Součástí toho představení je i úprava interiéru, nepořádkem zanesený stůl v domě otce z první povídky je stejná „kašírka“ jako tip top tabule, na niž matka ve druhé povídce naaranžovala barevně sladěné zákusky. Ta zajíkavá tenze se ve filmu neuvolní, Jarmusch svoje mikropříběhy nesměřuje k nějakému katarznímu, třeba i terapeutickému výbuchu. Postavy se klopýtavě promlčí k odchodu, vše zůstane, jak bylo.

Takto popsány mohou Jarmuschovy povídky působit jako útok na rodinu, vykreslenou jako svého druhu vězení, jež člověka nutí k pokrytectví a formalitám, potlačování nejenom emocí, ale vůbec sebe. Film Otec Matka Sestra Bratr ale není vůbec drásavý, nikoho neprezentuje jako obžalovaného – ani žádnou z postav, ani rodinu jako instituci. Dívá se na své postavy s jakousi pobavenou empatičností. Možná jsou rozpačité a snaží se vše důležité vymlčet, ze setkání utečou, pokud možno co nejdřív. I tak je ale zjevné, že mezi nimi existuje nezrušitelné pouto, a jakkoli jsou ti lidé ve svých životech už dlouho nepřítomni, jsou jeden pro druhého dál nenahraditelní, je neměnná danost jejich životů, bez ohledu na vše to nevyřčené, co se mezi nimi stalo. Režisér to všechno ukazuje v úsporných scénách zasazených do elegantně a vynalézavě zobrazených interiérů (kamera Frederick Elmes a Yorick Le Saux).

Všechny postavy jsou, jak bývá u Jarmusche zvykem, velmi dobře oblečené (film také spoluprodukovala společnost Yves Saint-Laurent), kostýmy mají navíc, především ve druhé povídce, i nějakou symboliku. Když si Skye v emotivní scéně v závěru filmu zkouší brýle po zemřelé matce, náramně jí seknou – jinak. Poslední povídka obsahuje i sekvenci, v níž starý model volva (kdysi to byla hezká auta) projíždí velmi pařížsky vyhlížejícími ulicemi. Vyjadřuje to náladu Jarmuschova světa – elegantní iluze, pobavený smutek po něčem ztraceném, krása pro krásu, proč by taky měla potřebovat jiné opodstatnění… Na takovém vykreslení skrytých rodinných dramat je rovněž něco konejšivého, napomáhá tomu i hudba, již režisér nahrál spolu s Annikou Hendersonovou, nebo abstraktní barevné předěly mezi jednotlivými příběhy.

Závěrečná povídka je od těch předcházejících odlišná. Vztah sirotků Skye a Billyho není nijak dysfunkční, sourozenci jsou schopni sdílet důležité věci, prožívat ztrátu spolu. I jejich vztah k zemřelým rodičům nepůsobí v jejich líčení jako zatížený dávnými provinění a křivdami, jakkoli ani oni nevědí o svých „drahých zesnulých“ všechno. Spíš než edukativní příklad toho, že věci je možné dělat jinak a lépe, ale ten rozdíl přičítám očistné síle smrti (nebo jak to říct). Odchod rodičů jako kdyby všechno proměnil a při všem smutku projasnil, ukázal, že všechna ta bagáž, jíž byly zatíženy postavy prvních dvou povídek, může být jenom dočasná, ta nejzákladnější realita života ji jednou znicotní, aby se tak mohlo projevit vše, co bylo zastíněno břemeny a křivdami všední rodinné existence. Když už je po všem, zůstane cosi jiného. Rodiče i děti v tom mohu najít jistou, trochu paradoxní, naději.