V zásadě šlo o malicherný spor, který má význam jen ve formální rovině. Fakticky jeho vyústění ani o milimetr neposune směřování země. Obě strany sporu, a hlavně jejich sympatizanti, si najdou dostatek argumentů pro oprávněnost a legitimitu svého pohledu. Zvlášť když se do něj tolik nainvestovalo emocí (a testosteronu).

Vláda v pondělí podle očekávání schválila oficiální delegaci na červencový summit NATO v Ankaře, k níž se chtěl přidat i prezident Petr Pavel. Kabinet Andreje Babiše jednomyslně rozhodl, že prezidenta s sebou do Ankary nevezme, i když Hrad v závěru sporu svůj požadavek omezil už jen na účast na slavnostní večeři.

Faktem je, že až na jednu výjimku se summitů NATO tradičně účastnil prezident jako hlava delegace. Kořeny tohoto nastavení můžeme najít už v devadesátých letech, kdy se dvě hlavní postavy české společenské a ekonomické transformace, Václav Havel a Václav Klaus, neformálně dohodly na rozdělení rolí: první se věnoval zahraniční politice, druhý domácí, ekonomické a politické transformaci. Že tato dohoda nebyla trvalá, se ukázalo už na konci devadesátých let. K různým sporům mezi prezidentem a vládou docházelo i v dalších dekádách. Hradu, ať už tam sídlil Václav Klaus, nebo Miloš Zeman, se opakovaně vyhrožovalo omezením rozpočtu prezidentské kanceláře nebo neschválením zahraničních cest. Nikdy to ale neeskalovalo do situace, kdy prezident hrozí ústavní žalobou, aby si vymohl účast na mezinárodním setkání.

I tentokrát jsou v pozadí politické a ideologické spory, navíc jsou patrné odlišné pohledy na zahraničněpolitickou agendu. Zatímco Petr Pavel má blíž k současné reprezentaci Evropské unie, dlouhodobě preferoval americké demokraty a současného prezidenta Donalda Trumpa označil za odpudivou bytost – přičemž tento výrok dosud nekorigoval –, vláda Andreje Babiše je vůči Bruselu mnohem kritičtější a u vládnoucí republikánské administrativy hledá spojence.

Z tohoto úhlu pohledu se jeví jako logické a oprávněné, že vláda by účastí prezidenta na summitu NATO svou zahraniční politiku, za niž odpovídá ona, a nikoli Hrad, relativizovala a oslabila. Koalice z logiky své politiky nemohla rozhodnout jinak. Hradu se dostane zastání u opozice, jeho četných příznivců a velmi pravděpodobně i u určité části patnáctičlenného Ústavního soudu, jehož dvanáct současných členů prezident Pavel navrhl a jmenoval. Na rozložení politických sil ve společnosti to ale vliv mít nebude, stejně jako v aktuálním zápasu o veřejnoprávní média. Přesvědčení se s každým dalším sporem stávají jen ještě přesvědčenějšími.

V každém případě, i kdyby si Hrad účast vynutil prostřednictvím Ústavního soudu nebo si pozvání zajistil jinou cestou, bude Petr Pavel v pozici vynuceného hosta, proti vůli vlády. Jeho přítomnost by byla čistě formální, bez patřičné legitimity a bez jakékoli exekutivní pravomoci, kterou má pouze vláda a kterou jí nemůže vzít ani Ústavní soud. A prezident tak nakonec může zůstat jako ten kůl v plotě.