Tržby filmu Odyssea režiséra Christophera Nolana za první víkend předčily značně vysoká očekávání. Stalo se tak po týdny a týdny trvající kampani vedené různými osobnostmi online pravice včetně Elona Muska, podle nichž koupě lístku na ten film rovná se podílení na zradě západní civilizace a Odyssea si nezaslouží nic než bojkot. Ta kampaň byla ještě přiživovaná algoritmy, při pohledu do virtuálního světa vypadala veliká a intenzivní. A nevedla k ničemu, jakkoli se někteří její zapálení roztleskávači ten krach pokoušejí ex post relativizovat.

Dala by se v té souvislosti triumfálně zopakovat pár let stará poučka: Twitter (nebo jiná sociální síť) není reálný život. To, obávám se, není tak docela pravda. Ale i tak se dá říct, že témata, která při pohledu na sítě mohou působit jako významná a vášnivě diskutovaná obrovským počtem uživatel, v reálu lidi zas až tolik nezajímají. Podobnou zkušenost mohla víckrát udělat i pokrokářská levice. Dají se pro to najít příklady i ze světa filmu, třeba řada nových hraných předělávek animovaných filmů společnosti Disney. Jsou velice „woke“ a prodělaly majlant, jejich tvůrci a producenti třeba taky podlehli omylu, že názory hojně zastoupené na sociálních sítích nějakým způsobem reflektují „hlas lidu“. A pak se divili. Pro velkou část tzv. běžných diváků zjevně při rozhodování o tom, na co půjdou do kina, není ideologické hledisko tolik podstatné (navíc v Nolanově případě se ty předběžné ideologické odsudky s filmem hodně zdaleka míjely).

Online bojovníci mohou být čas od času zklamáni zjištěním, že jejich pohled sdílí o dost méně lidí, než předpokládali. Zároveň si osvojili modus operandi, který může početně ne tolik významné menšině získat disproporčně velký vliv a moc. Nalevo i napravo probíhá (zvlášť viditelné to je ve Spojených státech) pochod institucemi, ani ne tak dlouhý, jako býval dřív. A ne jenom těmi veřejnými, ale třeba i aparáty dvou rozhodujících politických stran, což má předvídatelný dopad na jejich sebeprezentaci i agendu. Ti mlčící či zamlklí „normálové“ (možná už nikoli většinoví) to mohou jen těžko ovlivnit. Nakonec jim zbude pouze volba mezi dvěma variantami nepřijatelného, rozhodování, které zlo je to menší. Přičemž i to může být nakonec veliké až až.