Se jménem Jana Svěráka se v tuzemských médiích často a desítky let pojil dodatek zhruba ve znění, že jde o „nejúspěšnějšího českého porevolučního filmového režiséra“. To zjevně bylo dáno úspěchy jeho snímků z první poloviny devadesátých let – chceme-li být vstřícní, roztáhneme úspěšné období až do roku 2007, kdy uvedl svůj poslední hit Vratné lahve. Cokoliv potom byl postupný pád do tuctovosti. Ostatně sám Svěrák říká, že další filmy byly de facto vedlejší, pořízené v trénikovém tempu, aby nevypadl ze cviku a nezapomněl točit. Sice mu do kin pořád přicházelo přes půl milionu návštěvníků, ale nakonec i z toho sešlo: Betlémské světlo s devadesáti tisíci diváky byl před čtyřmi lety debakl. Což režisér neskrývá.

Někdejší drajv, objevnost, zarputilost, hravost, nadhled a energie „hollywoodského kouzla“ snímků jako Obecná škola nebo Akulumátor 1 se bohužel vyčerpala a novější režisérovy počiny mají potíž právě s rytmem a energií. Ostatě říká se, že Svěrák vůbec nekouká na filmy, tudíž nevnímá, kudy se kinematografie ubírá. Navíc se dlouho nevymanil ze spolupráce s otcem, které s výjimkou Jízdy věnoval doposud celý profesní život. O ústupu Svěráka z pozic relevantního tvůrce drobně vypovídá rovněž to, že za dobu existence Echa nevznikl od mé recenze na pohádku Tři bratři v roce 2014 k žádnému dalšímu jeho snímku text. Prozatím ani na letošních Pět švestek. Což je škoda, jelikož novinka je konečně pokus o cosi jiného.

Podtržením tohoto faktu je rovněž jméno producenta Erica Abrahama, který se Svěrákem spolupracoval na mimořádně úspěšném Koljovi a pak jim společné dílo vydrželo až do loutkového příběhu Kuky se vrací. Dál u toho zřejmě být nechtěl, nyní se vrátil. Snad také pocítil naději, že by mohlo dojít k nějakému rozumnému tvůrčímu obratu. (Připomeňme, že to není jediný spolupracovník, který se se Svěrákem rozešel. Rozčileně se kdysi poroučel také kameraman F. A. Brabec, jenž tvrdil, že na to, aby točil filmy o dědcích, kteří v parku krmí holuby, je ještě mlád. Přitom neodešel před Vratnými lahvemi, nýbrž před Koljou.)

V čem je naopak Svěrák silný setrvale, je umění reklamy. Pět švestek vypravil do světa příkladně s historkou, že jde o film natočený tajně, záměrně stranou pozornosti médií, film vzniklý z radosti a film, který měl v hlavě už dlouho, jen ho konečně získal odvahu sepsat. A to díky synovu přemlouvání – takže pokud jde o PR, pokračuje mýtus o svěrákovské filmové manufaktuře, která se od Zdeňka posunula o dvě generace níž. K tomu všemu Jan dodal, že i když je film o starcích, je to návrat do mládí, kdy jako první zdejší tvůrce po vzniku současného státu dokázal dostat do kina dva filmy v jeden rok. Jeden z nich byla roadmovie.

Jízda, natočená s partou kamarádů za pakatel. Bylo to dílo, které sice přesně zachytilo prázdninovou pohodu rozpáleného českého venkova, mělo vynikající kameru, muziku, skvělé výkony, ale jeho příběh kulhal. Vlastně to byl film atmosférický.

V tomto směru lze Svěrákovi přiznat, že nelhal a že snímek Pět švestek skutečně na Jízdu navazuje. Také tentokrát je totiž na výsledku nejpodstatnější nálada. Vyprávění o pětici starců, osmdesátníků, kteří se vydají do Řecka na loď, aby zavzpomínali na dřívější časy a dokázali si, že život ještě pořád stojí za to a nemusí sestávat z každodenní rutiny v domově důchodců či z hodin trávených v domácí samotě, je právě takto řídké. Neusiluje sdělit nic jiného. Což podtrhují všechny pobočné linky: zdlouhavá výstavba s nemocí jedné z hrdinek, která sice je příčinou lodní výpravy, ale dlouhou se roztahuje a nenasazuje filmu žádné tempo. Dramaticky důležitý není ani příběh dětí hrdinů, kteří netuší, kde mají rodiče, a proto po nich pátrají. Je to samozřejmě pochopitelné chování, ale vyprávění mnoho nepřináší – k žádnému skutečně vyhrocenému konfliktu mezi rodiči a potomky nedojde, pouze k jednomu potenciálnímu smíření. Lidsky to možná stojí za to, ale strukturně zůstává u pozdvižených obočí.

Můžeme je zdvihat, i pokud jde o motiv užívání drog, i pokud jde o jejich působení na psychická a kognitivní omezení hrdinů, tudíž dokonce i u sexuální scény homosexuála s alzheimerem postiženou kolegyní. Kdekdo se nad ní pohoršil, jak je vůbec něco takového možné. Přitom je srozumitelná, stačí se znovu rozpomenout na Jízdu, kde málem došlo na sex v kapli v průběhu turistického výkladu. Bylo to stejně trapné, ošklivé a zbytečné, jako je tomu při koitu v Pěti švestkách. Ale není snad páření častěji než romantické a nádherné právě ubohé a lidské puzení mnohdy nepochopitelné? Tentokrát je to jednou z postav alespoň glosováno.

Všechno jsou to kadeře na tom, oč jde především: zobrazit starce jako lidi velkých snů, kteří mají starosti, radosti, strachy, jizvy – ale také podstatné vzpomínky. Jan Svěrák není první, kdo nechává staré plnohodnotně, tedy bez úlev hrát; totéž v některých svých počinech dělá Tomáš Magnusek. To je ale diletant. Svěrák herce bravurně vede a je zjevné, proč je dobře, že ve snímku neúčinkuje devadesátiletý naturščik Zdeněk Svěrák, nýbrž o dva roky mladší výsostný herec Petr Kostka. Protože je potřeba zkušeného minimalistického projevu na detail kamery: hrát očima, krátkým pohybem hlavy, drobnou změnou tónu hlasu. Sivý svraštělý Kostka před kamerou září, jako by pořád byl tmavý švihák, jenž v polovině šedesátých let v šestadvaceti řádil v Bláznově kronice Karla Zemana. Stejně by šlo probrat každého z dalších titulních protagonistů: Lenku Termerovou, Jana Vlasáka, Danu Syslovou, Oldřicha Kaisera.

Smutné je na filmu především to, že mu chybí tempo, aniž je tím míněna metafora úbytku sil na konci života. Když se v půli Obecné školy rozezní Dvořákova Novosvětská, jež doprovází dětské hrdiny na cestě vlakem, kterým se vezou tajně, je to v rámci vyprávění odpočinková pasáž zobrazující krásu parního vlaku v české krajině – obraz má podtrhnout hudbu. A jak hudba sílí, cítíme, že jedeme vlakem s hrdiny a poznáváme nový svět. Když se v půli Pěti švestek rozezní árie z Pucciniho opery Turandot „Nessun Dorma“ (čili „Nikdo nesmí spát“), má zdůraznit, že loď pluje mezi skalisky, před nimiž je třeba mít respekt. I před jejich krásou. Má to být stejně sepětí obrazu a hudby, jako když BBC v roce 1990 končila za zvuků téže písně své vysílání z fotbalového mistrovství světa z Itálie a loučila se obrázky chybujících, skórujících, plačících i šťastných špílmachrů. Má to být maximální vyždímání emocí.

Jenže nedostavuje se nic, žádné okouzlení krajinou nedovolující divákovi zamhouřit oko. Hudba se nepotkává s obrazem a především střihem – loď pluje zvolna, klidně, nehrozí jí kolize, nehrozí tu bouře ani zkáza. Nehrozí tu emoce ani drama, a tak dramatický zpěv a slavné zvolání „Vincero!“ (neboli „Zvítězím!“) znějí jakoby mimochodem, do ztracena. Záběry na útesy nepodtrhují, že se loď pohybuje kolem nich. (Pomiňme detail, že v písni se zpívá o noci a jitru a toto všechno se děje vprostřed dne.) V jiné části filmu zazní píseň Suchého a Šlitra Kočka na okně, která se odehrává kdesi na zahradě kolem domu – zpívá se v ní sice o lidech chodících naboso, k čemuž na lodi dochází, ale rovněž o snu pod jabloní. Budiž, může jí být míně stěžeň, ale spíše to k sobě znovu nepasuje. Patrně si tyto skladby hrdinové pouštějí při plavbě pro radost, možná jim připomínají mládí, možná jejich vlastní vítězství, těžko říct, ale atmosférou se netrefují. To se daří až v závěru, když Waldemar Matuška za lodí odjíždějící z přístavu na širé moře vstříc rozbíhajícím se závěrečným titulkům zpívá: „Ráno je prázdná pláž a na vodní pláni / v modravý mlze člun jako by stál.“

Ještě jeden klad film má. Vyplatí se poslechnout reklamní vábení Jana Svěráka a vzít na jeho počinek, dokud jej ještě promítají, do biografu s sebou své staré penzionované rodiče. Kdo to udělá, neprohloupí. Budou se smát, budou spokojení a vy s nimi. Dialogy ve filmu jsou skutečně vtipné, pointované, chytré. Spolu s nimi nasajete atmosféru, hlouběji vás vedle sedmdesátileté matky a osmdesátileté tchyně zasáhnou úvahy hrdinů o tom, jak nezatěžovat svou přítomností své dospělé děti, i jejich diskuse, jak se ideálně rozloučit se životem. Skutečně je prožijete, budete naplno vnímat, že o tom všem tito lidé (vaši blízcí) přemýšlejí, protože jsou to témata životního období, ve kterém se nacházejí. Když mu dáte prostor, film vstoupí do vašeho nitra, což je cenný zážitek. Kolik uměleckých děl to ještě svede? Ale jděte za pocitem, za unikáním, za dumáním, ne za dramatem, za analýzou ani za odpověďmi.

Jan Svěrák scenárista tentokrát zválcoval Jana Svěráka režiséra, který nepřišel s jediným kloudným obrazovým nápadem. Což je překvapení. Dodal ovšem hodinu a půl sounáležitosti.

Což je také překvapení. Celkově je to vlastně povedené – i když to končí stejným fórem jako Vratné lahve. Totiž tak, že to nekončí, nýbrž pokračuje. Ale takový život koneckonců je.

Jan Svěrák scenárista tentokrát zválcoval Jana Svěráka režiséra, který nepřišel s jediným kloudným obrazovým nápadem. Což je překvapení. Dodal ovšem hodinu a půl sounáležitosti. Což je také překvapení. Celkově je to vlastně povedené – i když to končí stejným fórem jako Vratné lahve. Totiž tak, že to nekončí, nýbrž pokračuje. Ale takový život koneckonců je.