Cihly, ruční skici a fyzické modely. Mexické studio Lanza atelier dokazuje, že tradiční materiály, ověřené pracovní postupy i řemeslné detaily zažívají mezi mladou generací architektů renesanci. Skvělým příkladem je letošní pavilon Serpentine Gallery v londýnském Hyde Parku, vysoce prestižní zakázka, s níž autoři získávají také vstupenku na globální architektonickou scénu.

Jedna řada

Zvlněné cihlové zdi po staletí křižují krajinu anglického venkova, až se staly jejím symbolem. Na první pohled nelogický tvar těchto konstrukcí má ryze pragmatické opodstatnění. Jde o mimořádně efektivní stavební techniku šetřící množství cihel potřebných pro zhotovení zdí, které snadno přežijí i dlouhé dekády. Zatímco u rovné zdi je potřeba cihly skládat aspoň do dvou řad, u takto zvlněných stačí jediná řada. Tuto techniku přinesli do Anglie dánští inženýři už někdy v sedmnáctém století, znali ji už ale také staří Egypťané.

Takové zdi se anglicky nazývají crinkle-crankle nebo serpentine. A právě s jejich motivem se rozhodlo pracovat mladé mexické studio při návrhu pětadvacátého dočasného pavilonu Serpentine v Londýně. Zadání vzešlo z londýnské Serpentine Gallery, která dává každý rok příležitost zahraničním architektům realizovat svou první stavbu ve Velké Británii a představit se tamnímu publiku. Vůbec první pavilon navrhla v roce 2000 Zaha Hadid a po ní řada dalších slavných jmen jako Frank Gehry, Bjarke Ingels nebo Peter Zumthor.

Zatímco prakticky všechny předchozí pavilony měly podobu více či méně uzavřeného objektu, letošní vytváří spíše dojem částečně zastřešeného veřejného prostoru, jehož využití není předem nijak přesně určeno. Ze dvou stran ho vymezují vlnící se cihlové stěny, nad nimiž se vznáší lehká průsvitná střecha z kovové konstrukce a skla. Pro stěny byly použity standardizované cihly běžně používané v Anglii, ovšem s ocelovými spoji namísto malty. Důvod je praktický – aby bylo možné pavilon po skončení instalace v říjnu snadno rozebrat a přenést jinam. Pavilony zpravidla kupují soukromí sběratelé umění nebo se stávají součástí veřejného prostoru Londýna.

Paralely

Architekti Isabel Abascal a Alessandro Arienzo navrhli pro pavilon také veškerý mobiliář, který je umístěný volně, aby si ho lidé mohli uspořádat podle potřeb. Souvisí to s obecným přístupem architektů z Lanzy, kteří kladou zvláštní důraz na řemeslo i tradiční stavební technologie. A také s tím, že navrhování nábytku je stejný proces jako navrhování staveb, jen v jiném měřítku. Skicování a výrobu fyzických modelů mladí mexičtí tvůrci nevnímají jen jako způsob prezentace návrhu, ale jako základní nástroje architektonického přemýšlení. Studio Lanza je také známé svou schopností originálním způsobem reinterpretovat tradiční formy i materiály, ať už jde o autorské instalace, nebo soukromé rezidence.

Letošní pavilon Serpentine je bezpochyby jedním z těch nejlepších za celou historii. Je vlastně překvapivé, že s motivem zvlněných anglických zídek u této zakázky dosud nikdo nepracoval – stejně jako s pálenou cihlou coby jasným znakem anglické architektury. Mexičané navíc dokázali odkaz tradiční stavební techniky propojit s vlastní zkušeností a příběhem z Mexico City, pro které je stavění svépomocí a z cihel také typické. „V tomto prostředí jsme se naučili celou řadu věcí,“ říká architekt Alessandro Arienzo. Celý projekt dobře ukazuje to, že architektonické inovace dnes nevznikají prostřednictvím výzkumu a hledání nových materiálů a stavebních technik, ale spíše důsledným čtením a využíváním těch starých.