Hana Kubátová, historička a politoložka na Fakultě sociálních věd UK a členka Rady ÚSTR, se občas svěřuje na sociální síti X se svými myšlenkami a včera napsala: „Rozmýšľam nad tým, prečo sa vlastne zdráham hovoriť o rozdieloch medzi etnickými (alebo inak, ale jasne definovanými) skupinami. Lebo ja nepochybujem, že také rozdiely existujú.“ Dál pak vysvětluje důvody k opatrnosti, jež toto téma provázejí, i některé ze známých limitujících upřesnění, jež tvrzení v této sféře provázejí – „Ak medzi dvoma skupinami nameriame rozdiel, ešte sme nepovedali, prečo vznikol“... a tak dále.

To je důležité téma, na něž asi někdy narazil v myšlenkách kdekdo. A stojí za to si na něj vytvořit uvážený názor, či spíš myšlenkový rámec, do nějž si pak můžeme zasazovat různé informace tématu se dotýkající, jež k nám připutují.

Na jedné straně je prostě fakt, že někteří zájemci o IQ či „rasový realismus“ nebo „lidskou biodiverzitu“ (je typické, že pro ten zájem existují různá jména, z nichž se rychle stávají eufemismy) prezentují své výstupy se zjevným cílem dokázat, že černoši jsou méněcenní. Že je to jejich primární přesvědčení, opovrhují jimi a vyslovovat to jim dělá dobře. Jsou to rasisti.

Na druhé straně je prostě fakt, že IQ něco měří. Není to konstrukt, jenž odráží pouze kulturu, výchovu a vzdělání lidí, a kdo vám to tvrdí, tak prostě s nejlepšími úmysly lže. Neměří všechno, neurčuje nějakou „hodnotu“ člověka – ani v užším smyslu třeba na pracovním trhu, natož pak v nějakém smyslu metafyzickém. Toto lidé často říkají, když se chtějí proti „rasovým realistům“ vymezit, protože chtějí dát najevo, že jsou na správné straně. Ale ve skutečnosti tím, jak zní známý termín, jen bojují se slaměným panákem, protože seriózní vědci zabývající se inteligencí nic takového netvrdí.

Vědecký výzkum těch rozdílů nelze zastavit. Má-li být něco objeveno, tak to objeveno bude, to platí pro atomovou bombu stejně jako pro IQ. Ale hlavně je výzkum inteligence propojen s množstvím jiných oborů bádání, které by nikoho nenapadlo zpochybňovat. S genetikou, neurovědou nebo třeba se zkoumáním autismu v práci Simona Barona-Cohena (od něj taky pochází dělení na systemizující inteligenci a empatizující inteligenci, což nesouvisí s IQ, ale s rozdílnými schopnostmi mužů a žen. Stejně tak nesouvisí s IQ tento text definující v jistých kruzích legendární termíny „wordcel“ a „shape rotator“, který sice nesplňuje vědecké nároky, ale v éře vzestupu prestiže tvůrců AI je užitečné nebo aspoň zábavné ho znát). Anebo je tu ten zajímavý jev, že tzv. Flynnův efekt – tedy pozorování, že IQ srovnatelných populací měřené standardizovanými testy v průběhu 20. století setrvale roste – se někdy od 90. let možná obrátil a IQ klesá. Máme to nevědět?

Z důvodů, jež jsou nasnadě – nacismus či dřívější eugenické ideologie v případě rasy, ideál rovnosti a feminismus v případě rozdílů mezi muži a ženami –, je diskuse o těchto oblastech spojena se stigmatem. Můžete ji prezentovat vědecky se spoustou termínů a rovnic a regresí, kterým nikdo nerozumí, ale pokud o tom chcete psát pro laiky srozumitelným jazykem, snadno se vám může stát, že budete tzv. zrušeni.

Což má ten druhotný efekt, že do toho rizika jsou ochotnější jít lidé s určitým psychologickým nastavením. Jejich potřeba konformismu, potřeba, aby ostatní vaše jednání schvalovali, je menší než průměr. Je jim jedno, co si o nich myslíte. Rozumí se, že tito lidé nemusí být vždy příjemnými společníky.

Harvardský psycholog Richard Herrnstein v roce 1971 publikoval v časopise The Atlantic článek, v němž formuloval následující sylogismus:

„1. Pokud jsou rozdíly v duševních schopnostech dědičné,

2. pokud úspěch vyžaduje tyto schopnosti,

3. pokud příjmy a prestiž závisí na úspěchu,

4. pak bude společenské postavení (které odráží příjmy a prestiž) do jisté míry založeno na dědičných rozdílech mezi lidmi.“

Nepřehlédněte slovo „pokud“ – netvrdí se zde, že rozdíly jsou dědičné, pouze co by z toho vyplývalo, kdyby třeba byly. Stejně tak nepřehlédněte slova „do jisté míry“.

K tomu bychom mohli dodat bod 5. – Pak, žijeme-li ve společnosti založené na zásadách rovnosti a meritokracie, máme problém.

Novinář Mickey Kaus to v roce 1992 ve své knize Konec rovnosti komentoval slovy:

„Na Herrnsteinovu tezi existují dva silné názory. První z nich je, že se samozřejmě mýlí. Druhý, který v soukromí zastává mnoho z těch samých lidí, kteří veřejně hájí názor první, je, že má samozřejmě pravdu, ale jelikož by z uznání té pravdy nevzešlo nic dobrého, měli bychom se chovat, jako by se mýlil.“

Herrnstein spolu s Charlesem Murraym v roce 1994 vydali knihu Zvonová křivka: Inteligence a třídní struktura v americkém životě (Zvonová křivka znázorňuje tzv. Gaussovo či normální statistické rozdělení. Popisuje i výskyt hodnot IQ v populaci – nejvíce jich je v průměru uprostřed, velmi nízkých hodnot nalevo i velmi vysokých hodnot napravo je málo. Křivka mužů je o něco plošší – je mezi nimi víc hlupáků i víc géniů). Autoři projevují velkou, úzkostnou snahu trpělivě vysvětlovat, jak za situace, kdy je průměrné IQ černochů o pár stupňů nižší než průměr bělochů, zachovat ideál občanské rovnosti. Samozřejmě marně. Liberální časopis The New Republic tehdy zveřejnil obsáhlý úryvek z knihy, který doprovodil sérií textů s knihou polemizující, již symbolicky umístil před úryvek samotný. Ale přece aspoň úryvek zveřejnil; dnes by to žádný časopis deklarující se jako liberální neudělal. Když před pár lety převzal časopis nový majitel, bylo zveřejnění tohoto úryvku jednou z věcí, za něž se omluvil.

Herrnstein brzy poté zemřel, ale Charles Murray byl pak na dlouhá léta v podstatě zrušen. Neziskovka Southern Poverty Law Center, autorita pro mnohá média či encyklopedie, ho vedla jako extremistu. To se postupně uvolňovalo, jeho kniha Coming Apart byla v roce 2012 příznivě přijata. Nicméně v roce 2017, když byl pozván k diskusi na Middlebury College, dav rozzuřených studentů ji znemožnil a Murrayho fyzicky napadl.

Murray se v roce 2016 k tématu, jemuž se dlouho vyhýbal, vrátil při příležitosti toho, že Lawrence Summers byl vyštván z funkce rektora Harvardovy univerzity kvůli neopatrným poznámkám o možných rozdílech mezi povahou inteligence mužů a žen. V úvodní části eseje Tabu nerovnosti napsal:

„Rozdíly, jimiž se zabývám, se týkají průměrů a statistických rozložení. Ve všech případech je rozptyl uvnitř skupin větší než rozptyl mezi skupinami. V psychologických a kognitivních dimenzích se nějací příslušníci obou pohlaví a všech ras vyskytují v celém jejich rozsahu. Jedním z důsledků toho je, že genialita nemá jednu barvu ani jedno pohlaví, stejně jako žádná jiná lidská schopnost. Dalším důsledkem je, že několik minut rozhovoru s lidmi, které potkáte, vám o nich řekne mnohem více než to, do jaké skupiny patří.“

Pokud nejste odborník a nehodláte se jím stát a hledáte jen vodítko pro to, jak seriózně přistupovat ke skupinovým rozdílům, úplně vám stačí zapamatovat si tyto tři věty:

Skupinové rozdíly v duševních schopnostech existují. Rozptyl (variace, rozdílné hodnoty) uvnitř skupin je větší než rozptyl mezi skupinami. Několik minut rozhovoru s lidmi, které potkáte, vám o nich řekne mnohem více než to, do jaké skupiny patří.

To je všechno.

Ale troufáme si něco dodat. Ponoření se do „lidské biodiverzity“ je, chceme-li lépe rozumět důležitým problémům dnešní doby, zejména imigraci, ztráta času. Láká domnělým utvrzením se v přesvědčení, že já mám IQ vysoké, snadným, jednofaktorovým vysvětlením a vzrušením z přístupu k „zakázané pravdě“, ale ve skutečnosti nic neřeší. O to více bychom potřebovali vědět o skupinových rozdílech sociálních, psychologických, civilizačních. Jsme vůči nim slepí, neumíme je měřit, neumíme si představit, že jiné společnosti jsou organizované úplně jinak. Mají jiné hodnoty, jiné morální intuice, jinak pojímají vztah jednotlivce a skupiny, jinak vymezují ty rozhodující skupiny. Naše představy o „integraci“ přistěhovalců se v případě některých etnik o ně rozbíjejí jak vlny o útesy. Knihy jako Morálka lidské mysli Jonathana Haidta nebo třeba The WEIRDest People in the World od Josepha Henricha, kterou už by konečně někdo měl vydat česky, vám o skupinových rozdílech řeknou důležitější věci než studium inteligence.