Německá AfD o víkendu zaznamenala další z nad očekávání silných výsledků v zemských volbách. Na první z nich, v Sasku-Anhaltsku 6. září, reagoval nejviditelnější politik ODS Petr Fiala postem na twitteru, v němž napsal mimo jiné: „Demokracii lze udržet jen tak, že si naplno přiznáme, že je ohrožena, a začneme se podle toho chovat. Bránit ji naplno, odhodlaně, silně.“

Je to nijak výjimečná ukázka jeho komunikace, vedle kritického reagování na každý poslední výrok Andreje Babiše a jeho souputníků jeden z nejčastějších žánrů. Tentokrát Fiala varoval před výkladem, že za posilování AfD mohou hlavně chyby vládnoucích stran, což považoval za tak důležité, že se k tomu vrátil ještě v samostatném dalším tweetu. „Chci zpochybňovat jednoduchý výklad, že za populismus a nacionalismus mohou hlavně slabost a chyby demokratických stran,“ napsal, aniž by dořekl, jak to tedy je. Jen profesorsky varoval, že to není k smíchu.

Ale i když akceptujeme tuto analýzu, zůstává nám tu ta prvně citovaná věta. Bránit demokracii – jak? Naplno, odhodlaně, silně, slyšeli jsme. Asi je to každému jasné. Asi jen naiva může namítnout, že to je jen popis intenzity toho boje. Ale to „jak“ jsme ještě neslyšeli.

Asi je jasné, co znamená bojovat za demokracii v nedemokratické zemi. Víme taky, jak brání demokracii ti, kteří se už demokraticky dostali k moci. To je případ Tuskovy vlády v Polsku. Maciej Ruczaj v minulých letech v Echu popsal, jak vypadá „demokracie bojující“ – před věkem boje za demokracii se tomu říkávalo prostě čistky. „Pokud chceme obnovit ústavní pořádek a základy liberální demokracie, musíme fungovat v módu bojující demokracie. Znamená to, že můžeme dělat chyby, můžeme občas jednat způsobem, který podle některých právníků bude porušovat literu zákona, ale máme povinnost jednat,“ popsal to tehdy Tusk.

Víme už taky, jak si představují obranu demokracie v Německu. Tam na to šli tak, že kolem AfD vytyčili pomyslný „firewall“ a veřejně probírají myšlenku ji zakázat. Někdy je prostě třeba bránit demokracii tak, že ji omezíme. Úsilí zatím vyvrcholilo v Meklenbursku-Předním Pomořansku, kde voliči v zemských volbách vystavěli firewall kolem CDU.

Ale jak mají bránit demokracii opoziční strany v demokratické zemi? Poslanec STAN a starosta obce Tetín Matěj Hlavatý, známý svou výraznou aktivitou na sociálních sítích a tím, že svou obec zadlužil natolik, že musel žadonit o půjčku od kraje, ten problém popsal nedávno na twitteru: „Děláme tiskovky, chodíme do debat, oponujeme vládě ve sněmovně, jezdíme mezi lidi a píšeme na sociální sítě. To ale samo o sobě nestačí.“ Opravdu to nestačí? Je tedy potřeba psát ještě odhodlaněji na sociální sítě? Kupodivu ne: „Je potřeba vyjít do ulic a dát jasně najevo, že směřování naší země k Rusku nepřijmeme. Bez aktivní občanské společnosti to opozice sama nezvládne. Na Milion chvilek se tu často nadávalo, ale zatím to byli jen oni, kteří dokázali zmobilizovat tolik lidí. Je škoda, že se toho neujme i někdo další.“

Masové demonstrace dodávají adrenalin. Ale čeho zatím Milion chvilek dosáhl kromě toho, že z Petra Pavla udělal de facto vůdce opozice? Z čehož nemůže mít radost on a neměli by mít ani oni, kdyby si viděli na špičku nosu.

Je zajímavé sledovat, jak jsou ty strany, proti kterým se marně staví firewally a politologové je házejí do jednoho pytle, různé. Národní sdružení Marine Le Penové vítězství AfD v zemských volbách nijak halasně nevítalo. Francouzský prezident Macron svolal schůzku zástupců všech hlavních stran včetně lepenovců, aby je seznámil s informacemi o hrozících ruských agresivních akcích. Národní sdružení nato vydalo prohlášení, v němž uvádí, že „nikdy nebudeme tolerovat, aby nějaká zahraniční mocnost, v tomto případě Rusko, doufala, že bude přímo či nepřímo diktovat politiku naší země prostřednictvím zastrašování, výhrůžek, destabilizace nebo psychického nátlaku“. Pokračovalo, že Francii nic nepřiměje „pomáhat Rusku dosáhnout jeho válečných cílů na Ukrajině“.

U AfD si nelze představit takové prohlášení, ale hlavně ani tu schůzku. Odlišné jsou nejen ty strany, ale hlavně ty země.