Reakce tradičních západních médií na sobotní útok islamisty v Berlíně na pochodu „hrdosti“ LBGT – 29 obětí, jedna mrtvá žena a další vážně zranění – byla naprosto předvídatelná, opakuje se už desítky let. Je zapotřebí, jak píše Douglas Murray, bagatelizovat celou událost: „Do odcházejících návštěvníků najela bílá dodávka, byl snad útočník robot a na pochodu hrdosti se objevil jaksi vedle čirou náhodou? Jde o typický úkaz neřízeného zločinného vozidla známý z masakrů v Nice a Stockholmu.“

Před dvěma týdny zavraždil na ulici v Trevíru Afghánec bez příčiny dvacetiletého studenta. Václav Bělohradský jednou v rozhlase takový čin komentoval: „A proč by se třeba Eritrejec v dnešní stresující společnosti nemohl psychicky zhroutit?“ Tím ovšem také popřel neblahou souvislost s islámem. Vlny migrantů považuje za přirozený jev globalizace – asi jako oteplování. Mluvit pravdu znamená „ztrátu empatie a podporu nenávistné reakci nacionalistů“.

Německá justice je vůči muslimům extrémně shovívavá a kartel politiků a novinářů nad nimi drží ochrannou ruku. Každou kritiku osočuje z tzv. islamofobie, vyhošťování zločinců je minimální a příliv azylantů neomezený. Po masivní syrské vlně roku 2015 po každém větším masakru politici, a to nejen v Německu, slibovali zpřísnění azylového zákona, deportace a větší ochranu hranic. Kdo by jim ale věřil, když jen během loňského roku se do Evropy přistěhovalo 4,5–5 milionu osob, z toho polovina muslimů?

Jak si tohle absurdní divadlo vysvětlit? Jak můžeme porazit náboženský islamofašismus bez kritiky islámu a přísných opatření proti kazatelům nenávisti v mešitách? A proč Evropa už půl století přijímá muslimské přistěhovalce, jestliže dávno všichni víme, že je nelze asimilovat? Mají svou víru i životní styl, neslučitelný se západní svobodou a zákony. A naše společnost je opravdu rozčiluje, když jim nabízí pouhý konzum, bezuzdnou sexuální svobodu, alkohol, pornografii, divadlo, pop-music – to všechno přece puritánské muslimy stresuje.

Odpověď na bezmoc Západu je prostá. Po šoku z Hitlera, nacismu a továren na smrt, kdy se křesťanství téměř zhroutilo, vznikla morální naléhavost zdůraznit důstojnost člověka. Vlády se ujalo sekulární osvícenské náboženství lidských práv (Charta OSN, 1948) a vzápětí Ženevská konvence o právech uprchlíků (1951). Ani americký racionalista Jefferson se neobešel bez stvořitele: „Pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a že je jejich Stvořitel obdařil jistými nezcizitelnými právy, k nimž patří i právo na život a na svobodu, stejně jako právo usilovat o vlastní štěstí.“

Je to hezké, ale rovnost lidí a lidská práva samozřejmá nejsou, natož Bohem daná. Vycházejí sice z knihy Genesis, čili z víry v důstojnost člověka stvořeného k obrazu Božímu, ale jak píše Ed West, jeden z nejbystřejších britských komentátorů, „závisejí na nestranném soudnictví a legitimní státní moci. Jejich univerzální charakter je problematický, protože určují stejná práva všem bez povinností a pout loajality. Nemají snad občané právo na vlast a na svou státní hranici?“

Vzpomněl jsem si na masovou demonstraci idealistické mládeže v Berlíně pod heslem Kein mensch ist illegal. Zdá se, že jsme ztraceni.