Na terase nádraží v Zábřehu mává od roku 1998 čepicí na pozdrav dálkám socha Jana Welzla. Jeho gesto odpovídá pravděpodobně situaci z června 1929, kdy znovu, teď už definitivně, odjížděl z rodného města na daleký sever, odkud se už do Evropy nikdy nevrátil. V Zábřehu prožil menší část života, vlastně z něho v pětadvaceti utekl, a to co nejdál, jak jen to bylo možné, ale každý, kdo se o něj někdy trochu zajímal, si pamatuje, že Jan Welzl, slavný náčelník eskymácký, velký cestovatel polární, Arctic Bismarck, sněžný Robinson a také Pojídač medvědů, jak mu z obdivu k jeho postavě a vitalitě říkali domorodci, odtud byl. Sem jaksi zásadně patří a těžko si představit, že by byl odjinud.

Možná by se dalo i říct, že jeho fantastická pouť napříč Sibiří k zamrzlému oceánu a arktických temnotám u polárního kruhu dává smysl právě tím, že byl odtud, ze Zábřehu. Z městečka, jež je naprostým protikladem všeho dobrodružného a divokého, hrozivého a nespoutaného a je naopak tím nejobyčejnějším a nejspořádanějším městečkem, jaké si lze ve střední Evropě, na pomezí Čech a Moravy, představit. To platilo zajisté, když v roce 1893 odtud Welzl se čtyřmi krejcary od kamaráda zmizel, platilo to v letech dvacátých, kdy se sem na chvíli vrátil jako svého druhu celebrita (přijal ho na Hradě na osobní audienci prezident Masaryk a říkal mu „kolego“), platilo to za komunismu, kdy se město, jež mělo ještě v roce 1989 sochu J. V. Stalina, k Welzlovi moc nehlásilo, neboť přece jen byl kosmopolita a jaksi buržoazní k tomu, a platí to teď, kdy tady na nádraží vystoupil jeden jeho obdivovatel, a bohdá to bude platit za sto let, až se sem v nějaké podobě zas s Welzlem vrátíme.

Takže ten ctitel vystoupil z vlaku se svým elkolem na nádraží c. k. Severní státní dráhy (k. k. Nördliche Staatsbahn), té nejpůvodnější a nejzákladnější zemské linie, pozdravil kamenného Welzla, nasadil si čepici, protože z hor sudetských to studeně zaválo, a dojel po pár minutách na náměstí. To se nyní jmenuje Masarykovo, jak jinak, za Welzlova mládí prostě Náměstí, německy Stadtplatz, městu Němci, kterých tu bylo tak napůl, říkali Hohenstadt, Vyšší Město. Náměstí je skutečně trochu na kopečku, nebo aspoň na svahu, níž je barokní kostel svatého Bartoloměje, v horní části věžičkou opatřená radnice, kterou pokazila nová doba, když jí sebrala fasádu. Po levé straně radnice je dům s pěknými historickými písmeny Jednota, čímž je míněn zestátněný maloobchod. Jednu stranu náměstí tvoří nenápadný zámek, který vypadá spíš jako lepší stáj, v němž má kanceláře městský úřad. Na dobrém místě je kašna se sochou bohyně, asi Flóry, jež z té kašny nabírala vodu do rohu hojnosti. Vody tam zatím nebylo. Také je tam mariánský sloup a nové dláždění, na němž od roku 2012 už není parkoviště, takže je to teď hezčí. Některé domy jsou už zabaleny do polystyrenu, nevím, co komu udělaly. Také je tam kavárna v levandulových barvách a s ezoterickým sortimentem.

Nejzajímavější je ovšem dům, kterého si každý všimne, neboť se vystrkuje podloubím vpřed, vypadaje jako takové předsunuté štokrle. To je dům, kde je teď muzeum. Prý se tam narodila první manželka Jana Amose Komenského, jmenovala se Magdalena Vizovská, s Janem Amosem se seznámila v Přerově a pak se za něj roku 1618 provdala. Tady v Zábřehu, ve městě se silnou složkou českobratrskou, žila jen ve věku dětském, zatím bez doteku učitelského vlivu svého chotě. Dům několikrát vyhořel, měnil majitele, byl přestavován, zvýšilo se mu patro a takové věci. Jednu dobu v něm měla kvelb paní Welzlová, která tam prodávala mléčné výrobky, pravděpodobně i tvarůžky, vždyť je to kraj této delikatesy, tvarůžkové Loštice jsou nedaleko. Paní Welzlové se říkalo Máslová Welzlovka, mladému Welzlovi Tvarohový Hanes. To by mohl být jeden z důvodů jeho exilu do nekonečných dálav arktických.

Od roku 1953 je v domě muzeum Zábřežska, to rovněž prošlo zajisté svým vývojem, Zábřežsko i muzeum. Do něj se ctitel Welzlův dostavil už několikrát, nyní poprvé s úmyslem zhlédnout tam novou expozici věnovanou slavnému polárníkovi. „A chcete vidět jenom Velzla, nebo celé?“ položila ctiteli otázku paní u pokladny a on se optal, zda se na Zábřežsku vyslovuje příjmení slavného cestovatele se „z“… Paní se podivila, proč se ptám, a řekla, že je to různé, ona to tak říká… Návštěvník to přisoudil rozkolísané mluvě česko-sudetského pomezí, vždyť i sám Welzl absolvoval nejprve obecnou školu německou, ale mluvil přitom jadrnou hanáčtinou („Chtěl sem byt samostatné a svobodné, abych já nepotřeboval se na žádnyho vohližet, esli mám dělat tak alebo jináč. Já sem nechtěl byt už nic vic zvotročené.“) a psal kurentem takovou jazykovou směskou, že ho jeho první životopisec, nebohý Rudolf Těsnohlídek, prosil, aby se při psaní rozhodl pro nějaký jazyk, že pak jeho dopisům, z nichž tu první welzlovskou knihu dal dohromady, tedy Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, bude rozumět lépe. Jeho dalším životopiscům či zpracovatelům, redaktorům Lidových novin Golombkovi a Valentovi, svá dobrodružství Welzl osobně vyprávěl v brněnské redakci, oni si to zaznamenávali těsnopisem, takže by se dalo mluvit o orální historii, z níž pak vytvořili klasiku cestovatelské literatury první republiky. Ty knihy byly tak úspěšné, až si mnoho lidí myslelo, že jde o mystifikaci, že za tím stojí Karel Čapek, jenž pak podle Welzla napsal postavu kapitána van Tocha do Války s Mloky.

Sám Welzl dostal honorář, který mu stačil na zpáteční cestu do Ameriky a pak na Aljašku, kde se až po letech dovídal, že knihy o něm měly celosvětový úspěch, z čehož neměl ani cent… S pocity pravděpodobně trpkými žil pak v Dawson City, bývalém zlatokopeckém městě na hranici Kanady a Aljašky, ve vlastnoručně stlučeném srubu, zaobíraje se plány na sestrojení perpetua mobile, k němuž bylo velmi blízko, zbýval už jen ten poslední krůček, aby to fungovalo. Zemřel v září 1948, což se dlouhá léta do vlasti vůbec nedostalo, až v devadesátých letech v místních novinách našel jeden „welzlolog“, což je zvláštní vědecká disciplína, správné místo a datum úmrtí. Welzlovské knížky začaly nenápadně vycházet zas až koncem šedesátých let. Já je četl, když mi bylo asi dvanáct, to zrovna na výročí ruské okupace 21. srpna 1978 umřel jejich spoluautor Edvard Valenta, ale ani to se v novinách neobjevilo, v rodném Prostějově leží hned kousek od Jiřího Wolkera. Jejich čtenář se tam jednou za čas zastaví, neboť mu tam leží příbuzní, pak zajde ke hrobům literátů. Všechno nějak souvisí se vším, i ten světoběžník se životy velmi vzdálenými.

A prosím vás, co pan doktor Macek, jak toho si v Zábřehu považujete? zeptal se ctitel světoběžníkův, když si prohlédl welzlovskou síň a pak i další atrakce muzea, mezi nimiž nutno zmínit sbírku Hollarových rytin, které Zábřehu věnoval hrdina západního odboje Karel Lukas (1887–1949). Nějakou zmínku by si zubař, bonviván a šarmér české politiky zasloužil, nebo myslíte, že ne? – Tož na to je asi ještě moc brzo, odpověděla chytře paní v muzeu. Názory na něj só tady různý, řekla pak diplomaticky. Pamětník řekl, že je stejně zajímavé, že ze stejného města byl Welzl i Macek, lidé tak naprosto rozdílní, na což paní v muzeu neměla co říct, protože na to se ani nic říct nedalo. Zeptal se pak ten otrava ještě, jestli ví, kde doktor Macek bydlel a kde měl svou sbírku umění, drahých vín a designových předmětů, a žena ze Zábřehu pravila: V takové hranaté vilce u hřbitova. – Hm, to měl pak kósek, řekl Prostějovák a ona řekla, že si myslí, že tam hrob nemá, ale rodiča ja.

Jel se tam podívat, ten funerální turista. Hřbitov v Zábřehu na okraji města je pěkný, prostorný a najdou se na něm pěkné hrobky. Obzvlášť silným dojmem působí vyleštěné katafalky světských rodin, jejichž příslušníci jsou vyvedeni v dojemných vyleptaných portrétech, někdy i se svým automobilem. Hrob Miroslava Macka by se mezi nimi snad neztratil, avšak k nalezení nebyl.

Tak tam kdosi sundal čepici a věnoval mu aspoň tichou vzpomínku. A pak vyrazil do tvarůžkových Loštic.