Český fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – působí jako zralý na terapii. Vystoupení reprezentačního týmu na mistrovství světa v USA a Mexiku totiž dospělo k blamáži, která je skutečně bolestivá. Hra působila znaveně, neinspirovaně a někdy i neorganizovaně, na našich dvou porážkách a jedné remíze nebylo nic heroického, nebo dokonce krásného. V následných reakcích nápadně často zaznívalo, že to, co česká reprezentace předvedla, byl reálný obraz momentálního stavu tuzemského fotbalu. Je na tom skutečně tak zle? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se o tom bavil se známým sportovním novinářem a podcasterem Luďkem Mádlem a dvěma poučenými a zapálenými fotbalovými fanoušky – diplomatem a básníkem Tomášem Kafkou a politickým komentátorem Bohumilem Pečinkou.

V kritických komentářích často zaznívá, že česká reprezentace na šampionátu nenaplnila očekávání. Jaká realistická pozitivní očekávání ale byla v jejím případě namístě?

Mádl: Na mistrovství světa jsme se dostali po dvaceti letech, dostali jsme se tam zadem, s odřenýma ušima a obrovským štěstím. I na posledním Euru jsme patřili mezi nejhorší týmy. Na mistrovství, jehož se účastní 48 zemí, jsme co do předvedených výkonů byli tak čtyřicátí sedmí, osmí. Je to obraz reality českého fotbalu, nutno ale dodat, že tam i tak Češi zahráli pod svoje možnosti. Důvody ještě nebyly přesně popsány a možná ani nebudou. Pro český tým je charakteristické, že, lidově řečeno, moc neumí kopnout do míče. Kromě toho se ale vyznačuje i bojovností, silou, atletičností, soudržností, intenzitou hry a podobně. Jenomže na šampionátu neměl kondici, neměl z čeho brát. Stalo se to, myslím, kvůli souběhu neschopnosti aklimatizovat se na podmínky v Mexiku a nějaké zásadní chyby v tréninkovém procesu, k níž podle mě muselo dojít buď před šampionátem, nebo v jeho průběhu. Na mistrovství nezafungovalo vůbec nic, Češi neměli jedinou zbraň kromě dlouhých autů, což je strašně málo. Skončilo to ostudou, dovršenou tím, že představitelé týmu měli po šampionátu tu drzost tvrdit, že to žádná ostuda nebyla a všechno bylo fajn.

Stáhnout MP3

Pečinka: Politika a ekonomika probíhají v cyklech, stejně tak i sportovní život. Dnešní dění nám pamětníkům může připomínat atmosféru po vystoupení československé reprezentace po šampionátu v roce 1982. I tehdy panovala stejná deprese jako dnes. Ano, hráli jsme pod svoje možnosti. Ale důležitější teď je, co se z toho vyvodí. Podle mě se projevila krize českých trenérů a funkcionářů. Ti hráči nejsou tak špatní. Jistě, nejsou to hvězdy, nehrají ve špičkových klubech. Ale někteří z nich hrají v dobrých klubech a ten tým šlo nějak dát dohromady. Jenomže máme provinční trenéry. Dřív u nás působili vynikající trenéři jako Václav Ježek, Tomáš Pospíchal a další. Někteří působili i v západní Evropě, dnes tam žádný Čech netrénuje. Funkcionáři jsou úplně katastrofální. Majiteli některých klubů se sice stali vlivní miliardáři, kteří se dříve štítili té šedé ekonomiky, která kolem fotbalu existovala. A ty kluby se zlepšily. Ale funkcionářský stav, trenéři, rozhodčí, z nichž taky na mistrovství nebyl ani jeden, to všechno je v krizi. Ta krize souvisí taky tu s otevřenou, tu s latentní krizí nejslavnějšího českého klubu, Sparty Praha.

Pro úplnost dodávám, že Bohumil je slávista.

Pečinka: O to nejde. Sparta má šestatřicet titulů, má velice bohatého majitele. Přesto ale do české reprezentace není schopna dodat stabilní hráče základní sestavy. Sportovního manažera Tomáše Rosického, který reprezentaci kritizoval, bych se zeptal: Koho jste tam dodali kromě Jaroslava Zeleného, který chvíli hrál a chvíli zas ne? Takže pokud pan Křetínský, který mimo jiné chce budovat Národní stadion, nezačne jinak řídit Spartu Praha a klub nadále nebude tou Spartou, jakou známe z historie, bude to pro český fotbal velká rána. Slavia to všechno neutáhne, zajímaví hráči sice vstoupili třeba do Zbrojovky Brno, ale té to ještě bude pět, deset let trvat.

Kafka: Souhlasím s předřečníky, můj pohled ale je méně analytický, spíš pověrčivý. Když padla otázka na ta očekávání. Vzpomněl jsem si před šampionátem, že Československo hrálo na světovém šampionátu v Mexiku v roce 1970. První poločasy mělo dobré a pak to šlo do háje. A dvacet let potom, na mistrovství v Itálii, se dostalo do čtvrtfinále. Na základě toho jsem pověrčivě dovodil, že letos – dvacet let po poslední neúspěšné účasti – by do toho čtvrtfinále mohlo dojít taky, jakkoli realita taková očekávání neopravňovala. A myslím ty dnešní ohlasy jsou v té zklamanosti dost podobné těm po Mexiku 1970, zpochybňování fotbalové cti všech zúčastněných. Letos se jim jen nevyčítá, že v Mexiku kšeftovali s křišťálem, ale v zásadě je to podobné. Mě ještě víc než zápasy na šampionátu deprimovala baráž. Mít radost z toho, že jsme se někam dostali po takových výkonech, to je hodně „guilty pleasure“ (provinilá radost – pozn. red.). A říkal jsem si, že za to můžeme pořádně zaplatit, což se taky stalo. Dánové a Irové se nám dnes musejí strašně smát – postoupili jsme přes ně a pak předvedli tohle. Ale to je fotbal. A hráče dnes i lituju, dostávají velkou čočku, pohybují se v nemilosrdném mediálním světě. Pokusil jsem se pro sebe formulovat nějakou pozitivní vizi a došel k tomu, že je možné nadále fandit českému týmu, podobně jako je možné těšit se na oběd v McDonaldu. Člověk jenom musí zapomenout, jaké to bylo posledně.

Mádl: Ve mně ty mexické reminiscence vzbuzovaly obavy. V roce 1970 jsme všechny tři zápasy hráli v Guadalajaře, která je asi 1650 metrů nad mořem, tam už je znát, pokud neproběhne aklimatizační proces. I letos jsme tam hráli první utkání. A třetí zápas v Mexico City, to je 2250 metrů nad mořem.

Pečinka: Hráči jako Karol Dobiáš, Ivo Viktor a další ve všech reminiscencích na šampionát v Mexiku 1970, psali, že po třiceti minutách už nemohli dýchat ani běhat, protože nebyli aklimatizovaní. A pak popisovali soupeře, kteří před utkáním strávili tři čtyři týdny ve vysokohorských podmínkách. Proč se na to zapomnělo, když ti lidé ještě žijí? A reprezentační trenér Koubek byl v roce 1970 aktivní fotbalista. Jistě některé z těch hráčů znal.

Mádl: Ta skupina byla nalosovaná v prosinci, ale my jsme hráli baráž až v březnu, navíc se moc nepočítalo s možností, že z ní postoupíme. Jako tým, který se na mistrovství dostal z baráže, jsme si pak nemohli vybrat, kde budeme mít v době šampionátu základnu. FIFA nám za ni direktivně určila předměstí Dallasu, který je ve výšce asi sto metrů nad mořem. Odtud se létalo na zápasy do Mexika. Naši soupeři, Jižní Korea a Jižní Afrika, přitom před šampionátem strávili dva týdny ve vysokohorských podmínkách. Na českém fotbalovém svazu se prý uvažovalo o tom, jak naši nevýhodu kompenzovat, odborníci navrhovali různá řešení, třeba využití tzv. alpských stanů. Všechna ale byla zamítnuta a nakonec se došlo k tomu, že se hráčům jen bude měřit obsah železa v krvi. A mužstvo se prý mělo zařídit podle způsobu, jímž se s přelety na utkání ve větších nadmořských výškách údajně vypořádávají americké sportovní kluby – přilétnout těsně před zápasem a vrátit se co nejrychleji. Po úvodním utkání s Koreou si hráči moc nestěžovali, i když působili trochu zataveně. Nejhorší byli proti Jižní Africe, to se sice hrálo v Atlantě, která je velice nízko, ale možná je tam problémy s aklimatizací doběhly. V posledním utkání proti Mexiku bylo jasně vidět, že po sedmdesáté minutě nezvládají zápas udýchat. Aklimatizační problém tam podle mě byl, vznikl selháním na straně realizačního týmu. Ale krach české reprezentace se jenom tímhle vysvětlit nedá.

Ano, byla tu ta neblahá okolnost – v Mexiku jsou hory. Můžeme z toho vyvodit poučení, že je dobré si to propříště pamatovat. Ale všichni tu naznačujete, že důležitější pro krach fotbalové reprezentace jsou systémové příčiny. Když si člověk vzpomene na devadesátá léta, český fotbal byl jako systém ve výrazně horším stavu než dnes. Luděk srovnal tehdejší fotbalový svaz s centrálou organizovaného zločinu.

Mádl: To skončilo tak před šesti lety.

Ale výsledky české reprezentace, která v rámci toho systému fungovala, byly lepší než dnes.

Kafka: Tehdejší hráči byli kluci z malých měst, pro které jedinou šanci, jak udělat kariéru, představoval právě fotbal. Na světovém fotbalovém hřišti existují dva základní příběhy. Jeden ztělesňuje David Beckham, který by se úspěšně prosadil i jinde než na hřišti. A proti němu Diego Maradona, který by, nebýt fotbalu, mohl skončit bůhvíjak. A v devadesátých letech byli naši fotbalisti daleko víc typ Maradona. Daleko víc do fotbalu vnitřně investovali a byli víc motivovaní dostat se ven. To se dnes spíš ztrácí. Ti skutečně motivovaní hráči v české lize jsou především cizinci z Afriky, kteří se v Česku chtějí ukázat. Naši hráči, mám dojem, jsou často spokojeni s tím, co tu mají. Nemají tak velký drajv, ambici přes fotbal dobýt svět. Poslední český fotbalista, kterému se to povedlo, byl Tomáš Rosický.

Mádl: Jistě, po roce 1989 se otevřela cesta ven a všichni ti Pavlové Nedvědové a Karlové Poborští se chtěli dostat ze světa škodovek do světa Ferrari. Ale navíc k tomu měli fotbalový potenciál. To, jak hraje česká reprezentace v roce 2026, vychází z nastavení mládežnického systému tak před patnácti lety. Nejúspěšnější čeští fotbalisté minulých let byli ročníky tak 1970–74. Není náhoda, že podobné ročníky narození mají Jaromír Jágr, Martin Ručinský, Robert Reichel… Ti všichni prošli systémem tréninkových středisek mládeže, který tu fungoval před revolucí. Za socialismu sice stálo skoro všechno za houby, ale systém sportovní výchovy mládeže fungoval. Ano, byl taky propojený s dopingem, ale to teď nebudu řešit. Po revoluci ten systém byl zrušený, předpokládalo se, že kluby budou natolik inteligentní, aby se o mládež staraly samy. To se nestalo. V posledních letech se to trochu posunulo, ale pořád to není možné srovnávat se systémy, které existují třeba v Rakousku, Švýcarsku, Belgii.

Kafka: Navíc v těch zemích byla velká vlna hráčů z druhé generace imigrantů, kteří mají možná podobnou motivaci jako ti Češi v devadesátých letech. Zároveň musím říct, že jsem rád, že mladí lidé v Česku mají víc možností, jak prorazit do světa, než upínat se na fotbal.

Pečinka: Také tam existují programy nabídek občanství perspektivním hráčům.

Mádl: V německém fotbale byla po roce 2000 krize. Do té doby hrál německý tým každou chvíli finále, ale najednou začal dostávat do nosu.

Pečinka: V roce 2004 jsme je porazili s týmem, v němž bylo hodně náhradníků, a v německých novinách se objevily titulky: To už nás porazí i Česko B?

Mádl: A v reakci na to byl povolán bývalý výborný hráč Matthias Sammer, který se stal technickým ředitelem fotbalového svazu. Mimo jiné měl na starosti systém výchovy mládeže. A protože začínal v Drážďanech, je to „Endérák“, měl velmi dobře nastudovaný i ten starý československý systém. Klubům se nadiktovalo, kolik musejí mít licencovaných trenérů a hřišť, kolik musejí mít v náborech dětí a jací hráči mají být prioritizovaní. Německý fotbal dlouhou dobu stál na naběhaných kilometrech a nazdvihaných kilogramech a najednou se řeklo: Berte hráče, kteří jsou rychlí, dobře se orientují v prostoru a podobně. A taky berte děti imigrantů, mají dobré genetické předpoklady a obrovskou motivaci. Žijí často na okraji společnosti – třeba jako Zlatan Ibrahimovič, kluk ze sídliště na předměstí Malmö – a chtějí díky fotbalu zažít příběh pohádkového vzestupu. Z hráčů, kteří se účastní probíhajícího šampionátu, se 24 procent nenarodilo v zemi, kterou reprezentují. Když v roce 1998 vyhrála Francie mistrovství světa, poukazovalo se na to, že ten či onen hráč se nenarodil ve Francii, ale v Ghaně nebo Senegalu. Dneska se to otočilo. Spousta afrických týmů čerpá hráče z francouzského fotbalového vzdělávacího systému, kde existují fotbalová lycea atd. Sto hráčů, kteří se účastní letošního mistrovství světa, se narodilo v oblasti Velké Paříže. Z francouzských škol vychází obrovské množství hráčů, kteří ještě v mládežnických kategoriích reprezentují Francii, pak se ukáže, že do francouzského áčka se asi nedostanou, tak jdou hrát za zemi, odkud pocházejí jejich rodiče. Na šampionát postoupil tým Curaçaa, to je zas bývalá holandská kolonie. Všichni jeho hráči se fotbal naučili v Nizozemsku a hrají v první nebo druhé nizozemské lize.

Kafka: Tím už jsme se dostali od toho smutného českého příběhu, který jsem pro sebe před lety uzavřel slovy „Poborský a Rosický, / nebudem tu navždycky“.

Mádl: Když se ale vrátím k tomu českému mládežnickému systému – jednou za čas nějakého hráče vyprodukuje. Většinou to ale jsou výjimky potvrzující pravidlo jako třeba Patrik Schick, který má vynikající individuální techniku. Jiný hráč, který by měl stejně dobré zpracování míče v rychlosti, tu ale prostě není. Naši hráči do míče neumějí kopnout jako ti Afričani, Brazilci a další. Když jsem viděl náš zápas v Lize národů proti Portugalsku, přišli mi hráči soupeře jako zástupci jiného živočišného druhu už jenom způsobem pohybu. Zatímco oni měli krok šelmy, my kolem nich dupali. Takže naše problémy jsou pohyb, individuální technika v rychlosti a to, že náš systém neprodukuje hráče s kreativními schopnostmi nebo je rovnou potlačuje. Tím pádem nejsme schopni dlouhé kombinace. A proto se toho taky v zápasech české ligy málo odehraje, protože míč je pořád v ofsajdu, v autu nebo rovnou zakopnutý někam za tribunu. Základní cesta, jak přehrát soupeře, je přitom postupný útok. A český fotbal téhle základní věci už asi dvacet let není schopný. Trenér Slavie Jindřich Trpišovský se ty české nedostatky pokusil nahradit něčím jiným – když do toho míče neumíme kopat, budeme o to víc běhat.

Pečinka: Ale tím se stal vyhlášeným i v Evropě. Před třemi čtyřmi lety se Slavie bála i velká mužstva. Když jejich lidé viděli data, tak zjistili, že ve dvou třetinách měřitelných ukazatelů měla Slavia lepší výsledky.

Mádl: Ale ukázalo se to jako slepá ulička fotbalu. Pro Slavii byla strop účast ve skupinové fázi Ligy mistrů, přičemž poprvé tam ukázala něco zajímavého v domácím zápase s Barcelonou, kde v některých pasážích hrála v podstatě otevřený fotbal. V dalších letech se už ale tak nedařilo.

Pečinka: Ale co je alternativa? Mistrovství světa ukázalo, že reálná alternativa je pro český fotbal ustrašené obranářství.

Mádl: Alternativou je naučit české kluky kopat do míče správně. Projeví se to sice až za patnáct let, ale tak to prostě je. V českých klubech, které jsou na rozdíl od reprezentace úspěšné, přinášejí to, co čeští fotbalisté neumějí, cizinci. Ale reprezentace takovou možnost nemá, ta absence kreativity je na ní velice vidět.

Kafka: Abych to odlehčil. Česká reprezentace na šampionátu nezanechala dobrý dojem, ale česká společnost se z toho nehroutí.

Pečinka: Taky proto, že má český reprezentační fotbal hrozný marketing, nevytvářel ve fanoušcích nějaké očekávání. Lidi před šampionátem sotva věděli, že nějaký bude.

Vzhledem k tomu, jak to dopadlo, se ta marketingová strategie ukázala jako předvídavá.

Kafka: Líbilo se mi, co napsal známý britský fotbalový novinář Simon Cooper, když se před šampionátem snažil zanalyzovat, kdo mistrovství nakonec vyhraje. Vyšlo mu, že nejlíp hrají Holanďané. Pak ale dodal, že holandská společnost je tak spokojená, že to vítězství už ani nepotřebuje. Třeba jsme taky společnost dost spokojená na to, že nepotřebuje úspěchy ve fotbale.

Pečinka: Na druhou stranu kapitán německého týmu Joshua Kimmich po vyřazení Paraguayí mluvil o tom, jak toho strašně lituje, protože německá společnost si zasloužila impulz cítit se sebevědoměji. Německá identita byla totiž po válce založena na automobilovém průmyslu, marce a na fotbale. Marku už nemají, Volkswagen nedávno oznámil propuštění sta tisíc zaměstnanců. A německý tým na mistrovství světa potřetí za sebou neprošel do osmifinále.

Kafka: A do toho není německá vláda schopná prosadit pořádnou reformu. Od fotbalu se očekávalo, že změní náladu ve společnosti. A dnes, 1. července, má vláda odprezentovat návrh důchodové reformy. Co se nepodařilo fotbalistům teď, musejí zkoušet napravit chudáci ve vládě. Zkoušet zopakovat „letní pohádku“ roku 2006, kdy se konal šampionát v Německu. Němci před ním taky měli pocit, že jsou nejhorší na světě nejenom ve fotbale, ale i hospodářsky. Ale tým hrál dobře, najednou bylo přípustné mu vášnivě fandit a vyvěšovat německé vlajky. V dřívějších dobách se zvlášť alternativně smýšlející Němci tvářili, že fotbal tolik neprožívají, a pokud fandí, tak třeba Kamerunu. V té změněné atmosféře se kancléři Schröderovi podařilo prosadit reformy, z nichž země žila i v následující éře Angely Merkelové. Letos existovaly naděje, že by fotbal zase mohl změnit náladu ve společnosti, kde v průzkumech vede AfD. Ale to se nestalo. Obecně se to komentuje tak, že německá reprezentace se spokojila s průměrností, což je dnes pro Německo charakteristické i v jiných oblastech. A že tímhle způsobem v dnešním světě není možné dojít dál. Když kancléř Friedrich Merz fotbalistům napsal, že je hrdý na jejich bojovnost, bylo to vyhodnoceno jako další důkaz toho, jak moc je odtržený od zbytku společnosti. Obecně si myslím, že spojovat národní identitu s fotbalem je docela riskantní. Ale někdy to ty společnosti potřebují – jako třeba Německo v roce 1954, kdy si Němci po vítězství mohli říct: Zase jsme někdo. Ale společnost, která potřebuje právě tohle, má sama se sebou většinou nějaký problém.

Pečinka: Jsou ale země, které se díky fotbalu právě dostávají na mapu. Třeba Kapverdské ostrovy.

Mádl: Je pravda, že Češi jsou fotbalovým fanatismem spíš nedotčeni. Nedá se to srovnat s Itálií, Portugalskem, Brazílií, Argentinou nebo africkými zeměmi, pro něž je účast ve vyřazovacích zápasech na mistrovství světa největší událostí za poslední čtyři roky.

Kafka: Když Brazílie v roce 1998 prohrála ve finále mistrovství světa 0:3 s Francií, byla tam na popud komunistického poslance zřízena parlamentní vyšetřovací komise. Předvolala si někdejšího reprezentačního trenéra Maria Zagalla a ptala se ho, jak je možné, že Brazílie to finále prohrála. Odpověděl: Protože jsme dostali tři góly a žádný nedali.

Nakonec bychom se mohli zase vrátit k českému fotbalu. Na začátku jsem se vás ptal, jaká realistická a zároveň pozitivní očekávání mohl český fanoušek před šampionátem mít. Jaká podobná očekávání by mohl mít teď, kdy se mluví o tom, že blamáž na šampionátu musí přinést nějakou změnu?

Pečinka: Před více než sto lety hrála Slavia špatně, prohrávala se Spartou. Tak si zajeli do Skotska a přivezli odtud trenéra Johna Maddena, který tu pak žil asi čtyřicet let a naučil Slavii být konkurenceschopnou. Za Slavii před jeho nástupem hráli především studenti. Maddenovo heslo ale bylo: Méně studentů a více bojovných učňů. Teď se hledá nový trenér české reprezentace a vypadá to, že se vedení fotbalového svazu dál bojí zopakovat to, co se stalo před více než sto lety – pořádně těmi poměry zatřást. Přivést někoho ze zahraničí. Změna mládežnického systému se projeví po deseti, patnácti letech, jak říkal Luděk. Ale šanci na tuhle trenérskou změnu máme právě teď. Letos budeme hrát Ligu národů proti třem nejlepším evropským týmům. Nikdo od nás nic nečeká. Máme proto příležitost něco vyzkoušet, zkusit něco prolomit.

Mádl: Od Pavla Nedvěda se taková změna čekala už po konci trenéra Ivana Haška. Slovákům se podobný tah povedl, když přivedli trenéra Francesca Calzonu, kterého znal z Neapole hráč Marek Hamšík. Slavný trenér, který má za sebou řadu úspěchů, do země jako Česko nepřijde, zdejší fotbalový svaz by ho ani nemohl zaplatit. Slovákům se ale podařilo najít schopného člověka znalého know-how, který slovenskou reprezentaci povznesl, hrála zajímavý fotbal, fungovalo to. Na Euru 2024 se Slovákům skoro podařilo vyřadit Anglii. Mělo to význam, i když se to po pár letech na Slovensku rozhádalo a Calzona odešel. Pavel Nedvěd má milion kontaktů po celém světě. Zatím ale přišel jen s tím, že by angažoval sedmdesátiletého Fatiha Terima nebo Jürgena Klinsmanna, který už taky zrovna nedrží prst na tepu doby. Teď je příležitost, aby zkusil najít někoho mladšího, kdo ví, jak hrát moderní fotbal a bude nás schopný ho naučit, podobně jako „dědek“ Madden před sto dvaceti lety. Musíme se tomu ale otevřít, chtít se něco naučit. Český fotbal je pořád zahleděný do sebe, zapouzdřený. Všichni mají pocit, že to dělají nejlíp na světě. Nedělají. Snad to mistrovství napomůže tomu, abychom si přestali myslet, že tu je pupek světa. Nedávno se tu lidé děsili: Proboha, my jsme prohráli s Albánií. Jenomže už i v té Albánii se fotbal dělá líp. Tak se s tím smiřme a zkusme to změnit, nechme se někým naučit, jak to dělat líp.