V českých médiích a na sociálních sítích udělala před nedávnem průvan zpráva, že se jedna poslankyně jedné z vládních stran (Gabriela Sedláčková z Motoristů) sešla se zástupci Hnutí pro život, tedy organizace usilující o změnu společenského a posléze i právního vnímání tzv. umělých interrupcí. Nechme teď stranou, že stejné osoby a stejná média, jež ve varovném, až poplašném duchu tuto zprávu šířily, zároveň vehementně (a správně) hájí právo organizací zastupujících aktivní část občanské společnosti účastnit se veřejné debaty a ovlivňovat politiku. Prostor věnovaný takové v zásadě banální zprávě byl disproporčně větší než ten věnovaný dvěma zásadním zahraničím událostem, které se týkají stejné problematiky.

Britská Sněmovna lordů potvrdila loňské rozhodnutí Dolní sněmovny, které tzv. umělé interrupce dekriminalizuje. Britské zákonodárství je v tomto ohledu už nyní „na špici“ pokroku – povoluje usmrcení plodu až do 24 týdne těhotenství, tedy za hranici věku, v níž dokáže současná medicína předčasně narozené dítě zachránit. Přesto zákonodárci považovali za důležité se věnovat starému (ještě z dob viktoriánských) zákonu, jehož zrušení podle kritiků de facto otevírá cestu k interrupcím až do okamžiku narození. Na této etapě pokroku sice nebudou ještě oficiálně legalizovány, nicméně nebudou ani stíhané. Je tedy jasné, co bude v brzké době následovat – nátlak na to, aby se zákonodárství přizpůsobilo realitě a státem poskytovanou „službu“ rozšířilo. Vše za situace, kdy podle statistických údajů počet těhotenství ukončených tímto způsobem v Británii nikoliv klesá (jak prý měl vypadat trend ve vyspělých společnostech), ale naopak každý rok výrazně roste.

Iniciátorem změny byla reportáž BBC, která před časem informovala o šedesáti případech policejních vyšetřování vedených na základě tohoto zákona od roku 2018 (při celkovém počtu kolem 300 tisíc umělých interrupcí ročně jen v Anglii a Walesu). Ponechme stranou zlomyslnou poznámku, že jde o zemi, kde jsou tisíce lidí vyšetřovány kvůli tomu, co napíšou na sociální sítě. BBC hraje celkově v budování patřičné atmosféry ohledně tohoto tématu významnou roli. Nedávno publikovala třeba obsáhlou reportáž o tom, jak „know-how“ a „peníze“ amerických evangelikálů „radikalizují“ prostředí britského hnuti pro-life. Opět – pokud si vzpomeneme na obrázky z britských měst třeba po útoku na Izrael ze 7. října 2023 – bychom se mohli zeptat, jestli se energii vynaloženou na odhalování této konkrétní „zahraniční vlivové operace s radikalizačním potenciálem“ nedalo vrhnout nějakým důležitějším směrem.

Nedalo. Narušila by se tím totiž konstrukce nového chápání projektu liberální demokracie, k němuž jsme za poslední dekády dospěli. Jak říká v posledním čísle Echa politolog Jan Holzer, novotvar „liberální demokracie“ – nešťastně zvolený někde na konci minulého století – způsobil, že stále méně vnímáme demokracii především jako proceduru, která reguluje svobodnou soutěž stran a názorů, a stále více jako konkrétní sadu dogmat. Veškerý vývoj v rámci tohoto systému je daný logikou dnešního liberalismu jako ideologie nekonečné emancipace jednotlivce od všech vazeb. Všechny ostatní ideologické narativy – konzervativní, křesťansko-demokratický či sociálně-demokratický – se mohou buď ztotožnit s cíli progresivní revoluce, nebo riskovat vytlačení za okraj „respektované politiky“. Jednotlivé „výdobytky“ jsou totiž převáděné na nezrušitelná lidská práva, v tom případě práva „reprodukční“. Tento vývoj může být z principu pouze jednosměrný – říká Holzer. Zpátky ni krok!

Jaké nás ještě v této konkrétní oblasti čekají další etapy „pokroku“, se normální člověk zdráhá vůbec uvažovat. Nicméně by bohužel asi měl, protože logika permanentní revoluce je neoblomná.

Druhá kauza, kterou česká média, soustředěná na vyhledávání podvratné činnosti pro-life politických neziskovek, téměř opomenula, bylo rozhodnutí Evropské komise v otázce iniciativy My Voice My Choice (Můj hlas, moje volba). I tady máme co do činění s občanským aktivismem, akorát s opačným znaménkem – platforma nasbírala přes milion podpisů pod projektem, který by měl na evropské úrovni vytvořit fond pro ženy, které nemohou ve svém členském států EU realizovat svá „reprodukční práva“ v plném rozsahu (o jaký rozsah jde, zda o ten definovaný českým, francouzským či třeba nizozemským modelem, můžeme jen spekulovat). Jinak řečeno, jde o využití evropských prostředků na podporu toho, co se občas ošklivě nazývá „potratovou turistikou“.

Komise se nemohla za návrh postavit otevřeně – zdravotní péče je stále v rámci evropských smluv ve sféře kompetencí členských států. Nicméně mohla se přihlásit k hodnotám, které projekt prosazuje, a také otevřít byrokratická zádní vrátka. Obojí udělala. Komisařka pro rovnost Hadja Lahbibová prohlásila, že tento návrh ukazuje směrem k „Evropě, ve kterou věříme“. A v praktické rovině bylo naznačeno, že země, jež by chtěly, mohou na dobrovolné bázi takovou „službu“ financovat z prostředků, které jim byly přiznány v rámci Evropského sociálního fondu, jehož cílem je vyrovnávání rozdílů ve společnostech a pomoc různě znevýhodněným skupinám. Samozřejmě i pro občany jiných států EU, jejichž právní systém nedorostl ještě ke kýženému stavu. (Mimochodem, zda je ideální stav daný českou, nizozemskou či snad britskou právní úpravou, nevíme. Lze asi předpokládat, že v duchu liberálního ideálu emancipace platí, „čím více, tím lépe“.)

Pochopitelně z dlouholeté praxe, na čí stranu se staví Evropská komise v „kulturních válkách“ a zároveň jakým způsobem dokáže „kolonizovat“ ve smlouvách teoreticky zapovězené oblasti, dobře dokážeme odvodit, co bude následovat. Když mohou být interrupce financovány z evropských peněz, automaticky se stávají v nějaké míře sférou působnosti evropských orgánů. Když jde o oblast působnosti EU, najdou se nakonec způsoby, jak vynutit unifikaci poskytovaných služeb na území celé Unie. K tomu přidáme několik rezolucí Evropského parlamentu ohledně nutnosti zařadit „právo na potrat“ do seznamu základních práv, jež sice nemají žádnou právní váhu, ale napomáhají vytvořit atmosféru nevyhnutelného dějinného procesu. Do pár let se pak dopracujeme k nějakému rozhodnutí Soudního dvora EU podobného typu jako v nedávném případu německo-polského homosexuálního páru. Soudní dvůr pro něho z unijního principu svobody pohybu mezi členskými zeměmi vyvodil de facto povinnost pro Polsko zavést nějakou formu registrovaného partnerství osob stejného pohlaví. Vše bez nutnosti svádět otevřené politicko-ideologické boje, nemluvě o získávání demokratické většiny v rámci normálního legislativního procesu v daném státu.

I v tomto případě má praxe své pevné zakotvení v proměně toho, co chápeme jako demokracii – protože i nadále se tímto pojmem zaštiťujeme. Namísto legislativního procesu stačí (slovy německého politologa Philipa Manowa) proces přeměny na evropské úrovni „nejasných odkazů na hodnoty“ na „právní závazky“, které lze pak „centrálně spravovat a vymáhat“. I navzdory teoretické suverenitě členských států v dané oblasti. Hloubka zavádění v jednotlivých státech těchto „hodnot přeměněných na závazky“ je pak základem pro všemožné „poměry kvality demokracie“, které v posledních letech nahradily nejen kdysi rozsáhlou filozofickou debatu o politických systémech, ale jsou zároveň považovány za jediné spolehlivé nástroje „kontroly demokracie“ – na rozdíl od prostředků doby minulé, kterými byla existence parlamentní opozice a samotné volby. Strážci této „kvality“ jsou (vyzbrojené těmito poměry) evropské instituce v čele se Soudním dvorem EU, které se navzdory tomu, že svoji legitimitu nemohou odvodit demokraticky, považují za nejvyšší instanci oprávněnou „demokracii“ v jejím dnešním rozumění chránit. Kruh se uzavírá. Revoluce pokračuje.