Minulý rok americký viceprezident J. D. Vance šokoval na Mnichovské bezpečnostní konferenci především evropské lídry. V ostrém projevu zkritizoval současný stav starého kontinentu. Varoval před „vnitřním nebezpečím“, obvinil vládnoucí elity z potlačování svobody slova, ignorování vůle voličů a z přílišné migrace. Zkritizoval organizátory konference za to, že nepozvali zástupce populistických stran, a sám se setkal s šéfkou AfD Alicí Weidelovou. Komentátoři i politici to hodnotili jako zásadní ideologický spor mezi Evropou a novou Trumpovou administrativou, který povede k vyostření vztahů Washingtonu a vládami většiny evropských zemí.

Letos americkou delegaci vedl ministr zahraničí Marco Rubio. Také přednesl zásadní projev, ale jeho přijetí bylo naprosto opačné. Politici si oddechli, že konfrontační styl je pryč. Rubio vyzdvihoval společnou historii a společné zájmy, mluvil o tom, jak USA chtějí s Evropou dále spolupracovat. Tón jeho projevu se nemohl od toho Vanceova víc lišit, což leckoho zmátlo – obsah byl totiž velmi podobný.

„Ve snaze o svět bez hranic jsme otevřeli dveře bezprecedentní vlně masové migrace, která ohrožuje soudržnost našich společností, kontinuitu naší kultury i budoucnost našeho lidu,“ kritizoval Rubio nekontrolované přistěhovalectví. I když nezmínil omezování svobody projevu, vyzdvihl jiná oblíbená témata současné administrativy, například deindustrializaci: „Přijali jsme dogmatickou vizi svobodného a neomezeného obchodu, přestože některé státy chránily své ekonomiky a subvencovaly své podniky, aby systematicky podkopávaly ty naše – my jsme zavírali naše závody, což vedlo k deindustrializaci rozsáhlých částí našich společností, přesunutí milionů pracovních míst dělnické a střední třídy do zahraničí a předání kontroly nad klíčovými dodavatelskými řetězci našim protivníkům.“

Dále se vyhradil proti nadnárodním institucím: „Stále víc jsme přenášeli svou suverenitu na mezinárodní instituce, zatímco mnoho států budovalo rozsáhlé sociální státy na úkor zachování schopnosti bránit se.“ A zkritizoval i současnou environmentální politiku: „Abychom vyhověli klimatickému kultu, uvalili jsme sami na sebe energetické politiky, které ochuzují naše obyvatele, zatímco naši konkurenti využívají ropu, uhlí, zemní plyn i cokoli dalšího – nejen k pohonu svých ekonomik, ale i jako nástroj nátlaku proti nám.“

Děláme to pro vás

Nelze si nevšimnout, že Rubio mluví v množném čísle, naznačuje, že tyto problémy jsou pro oba břehy Atlantiku společné. To je velký rozdíl oproti Vanceovi, který po většinu svého projevu Evropany peskoval.

Ve druhé půli své řeči Rubio zdůrazňoval cestu k nápravě těchto neduhů a potřebu transatlantické spolupráce. „Za prezidenta Trumpa se Spojené státy americké znovu ujmou úkolu obnovy a posílení své síly, vedeny vizí budoucnosti stejně hrdé, svrchované a životaschopné, jako byla minulost naší civilizace. A i když jsme v případě nutnosti připraveni jednat i sami, dáváme spolupráci přednost a doufáme, že to budeme moci uskutečnit společně s vámi, našimi přáteli zde v Evropě,“ prohlásil.

Podle Rubia „Spojené státy a Evropa patří dohromady“, jsou součástí „jedné civilizace – západní civilizace“, jsou „navzájem spojeny nejhlubšími pouty, jaká mohou národy sdílet, utvářenými staletími společné historie, křesťanské víry, kultury, dědictví, jazyka, původu i obětí, které naši předkové společně přinesli pro společnou civilizaci, jejíž dědictví jsme převzali“. Pokud Američané Evropany kritizují, je to jen „z našeho hlubokého pocitu znepokojení nad Evropou, s níž jsme spojeni“. Amerika chce, aby „Evropa byla silná“.

„V době, kdy titulky hlásají konec transatlantické éry, ať je všem jasné, že to není ani náš cíl, ani naše přání – protože my Američané sice máme svůj domov na západní polokouli, ale vždy budeme dětmi Evropy,“ uklidňoval Rubio.

Lidé v sále Rubia odměnili potleskem vstoje. „Pane ministře, nejsem si jistý, zda jste zaslechl úlevný povzdech, který se ozval v této síni, když jsme právě poslouchali to, co bych interpretoval jako poselství uklidnění a partnerství,“ ocenil řeč dlouholetý předseda konference Wolfgang Ischinger. Nadšení ale nebylo všeobecné. Nejeden komentátor si všiml, že obsah se příliš nelišil od Vanceova sdělení. V podstatě šlo o taktiku „hodný a zlý policajt“ na globální úrovni. Ruský šachový velmistr a disident Garry Kasparov si stěžoval, že Rubio „je stále nástrojem Trumpovy administrativy a prosazuje její destruktivní, prokremelskou agendu. Nenechte se oklamat hrou na hodného a zlého policajta. Podporuje zkorumpovaného zločince“. Sám Rubio to nijak nezastírá. Televizi Bloomberg řekl, že předal „stejné sdělení“ jako před rokem Vance.

Malý velký muž

Marco Rubio mezi ostatními členy Trumpovy administrativy na první pohled vyčnívá. Ve vládě plné lidí vybraných proto, že dobře vypadají v televizi, jsou posedlí svým obrazem na sociálních sítích či vynikají v patolízalství, se Rubio vymyká. Potomek kubánských emigrantů, kterému dědeček odmala vštěpoval nenávist ke komunismu, býval jednou z mladých nadějí strany. V podstatě celoživotní politik, při studiu práv získával zkušenosti jako stážista v Kongresu a zaměstnanec neúspěšné prezidentské kampaně Boba Dolea. Dva roky po konci studií, tedy v roce 1998, byl zvolen zastupitelem města West Miami, za další dva roky do floridské Sněmovny reprezentantů. Tam udělal zářnou kariéru, zakončil ji jako předseda sněmovny. Odtamtud pokračoval na federální úroveň, v roce 2010 byl zvolen do amerického Senátu.

Tam se dostal jako jeden z představitelů Tea Party, hnutí v rámci Republikánské strany, které prosazovalo fiskální konzervatismus, malý stát a kritizovalo stranický mainstream jako příliš opatrný a středový. Prosazovalo ostřejší střet s Barackem Obamou a jeho agendou, která podle nich rozšiřovala moc státu.

Rubiova politická hvězda dále stoupala a mluvilo se o něm jako o jednom z favoritů na republikánskou prezidentskou nominaci ve volbách v roce 2016. Jeho naděje zhatil Donald Trump. Během primárek ale Rubio proslul jako jeden z jeho nejostřejších kritiků. Varoval třeba, že nelze Trumpovi svěřit kódy k odpálení jaderných zbraní. Trump se odvděčil tím, že ho počastoval přezdívkou „malý Marco“. Přitom Rubio měří 175 centimetrů, což je zhruba americký mužský průměr.

Po Trumpově výhře ve volbách se ale Rubio postupně proměnil z Trumpova kritika na jeho spojence. Komentátor webu The Dispatch Nick Catoggio rozděluje republikány, kteří se přeměnili z Trumpových odpůrců na jeho podporovatele, do dvou kategorií. První jsou cynici, tedy lidé, kteří své názory ve skutečnosti nezměnili, ale Trumpa podporují z kariérních důvodů. Druzí jsou konvertité, kteří propadli trumpismu doopravdy.

Rubio do těchto kategorií nezapadá. Jako jeden z mála dokáže prosazovat své staré názory v rámci trumpismu, i když je občas musí zalít MAGA omáčkou.

Zahraniční politika Trumpovy administrativy je často nepřehledná, jelikož má příliš mnoho tvůrců. Základní dělení je na izolacionisty, kteří chtějí stáhnout USA ze světa, a na ty, kteří věří, že aktivní americká politika ve světě je žádoucí. Za lídra těch prvních je považován Vance, těch druhých Rubio.

A i když obsah jejich mnichovských projevů byl v podstatě stejný, každý tím sledoval něco jiného. Když Vance kritizuje Evropu, vzniká podezření, že hledá záminku k přetrhání spojeneckých svazků. Když Rubio tvrdí, že chce Evropu silnou, plně to zapadá do koncepce vytvořit samostatného silného spojence, na kterého se lze spolehnout, aby USA mohly přeskupit své síly v jiné části planety.

Poslední dospělý

V tomto americkém vnitropolitickém zápasu Rubio evidentně vítězí. Akce ve Venezuele i v Íránu nesou jeho rukopis. Vzrůstající tlak na Kubu je Rubiovým dílem, jeho cílem je osvobodit vlast svých předků od komunismu. Ukrajinci prý oceňují Rubiovu úlohu při vyjednáváních, vnímají ho jako někoho, kdo je jim nakloněn.

Rubio je také člověk, kterého Bílý dům vysílá, když je třeba napravit škody způsobené výroky jeho vládních kolegů či Trumpa samého. To, že letos jel do Mnichova on, zřejmě mělo napravit pachuť, kterou zanechal Vance, zároveň ale zopakovat americkou politiku přijatelným způsobem.

Důvodů pro Rubiovu efektivitu je několik. Zaprvé to, že v politice začínal odspodu, ho naučilo zručnému zákulisnímu jednání, ale i veřejné komunikaci. Politika je řemeslo a Rubio je jejím zručným praktikem. To jej odděluje třeba od ministra obrany Petea Hegsetha, který předtím žádnou politickou funkci neměl, do Pentagonu přišel z televize Fox News, nebo i od Vance. Ten se do aktivní politiky zapojil teprve v roce 2023, když se stal senátorem za Ohio. Předtím byl znám hlavně jako autor knihy Americká elegie.

Trump Rubiovu výkonnost oceňuje, což je nejspíš důvod, proč mu přidělává další práci. Rubio je totiž i archivářem Spojených států, tedy má na starosti Národní archiv, a poradcem pro národní bezpečnost.

Druhá pozice je klíčová. Ministr zahraničí a poradce pro národní bezpečnost mezi sebou soupeří o to, kdo bude mít v zahraniční politice hlavní slovo. Díky jejich sjednocení v Rubiově osobě tato schizofrenie odpadla.

Přes různé Trumpovy šílené výlevy byla jeho první administrativa v reálných krocích překvapivě tradiční. Vítězství ve volbách tehdy asi zaskočilo i Trumpa samého – neměl na výběr než obsadit vládní pozice tradičními republikány. Říkalo se jim „dospělí“, jelikož jejich úkolem bylo zvládat Trumpovo chování, které občas připomínalo spíše řvoucí batole. Při druhém pokusu už byl Trump připraven. Proto vládu tvoří věrní, avšak do velké míry nezkušení nováčci. Rubio je v podstatě jeden z mála tradičních republikánů v druhé Trumpově administrativě. Je to poslední „dospělý“. Mnozí kritici mu vyčítají, že tím zaprodal svou duši a zradil své principy. Ale jeho projev v Mnichově ukazuje, že Evropa by se měla modlit, aby tam vydržel až do konce Trumpova mandátu.