V Británii ještě pořádně neskončila debata o důsledcích vraždy Henryho Nowaka a už musí řešit další akt násilí. V severoirském Belfastu se súdánský azylant, později identifikovaný jako Hadi Alodid, pokusil na ulici podříznout Stephena Ogilvieho. Svědci hrůzný čin zachytili na mobil. Na videu kolujícím po internetu Alodid sedí Ogilviemu na hrudi, máchá nožem a cosi nesrozumitelného křičí. Ogilvie má zkrvavený obličej. Mimo záběr lidé na Alodida křičí, aby ze své oběti slezl. Ten místo toho začne řezat Ogilvieho do krku. Skupina mužů se rozhodne zasáhnout a snaží se Alodida z Ogilvieho strhnout. Za chvíli dorazí policie, Alodida zpacifikuje. Alodid skončil ve vazbě. Ogilvie přišel o oko a je ve vážném stavu.

Večer nato vypukly nepokoje. Zakuklení muži v Belfastu útočili na domy a podniky spojované s migranty. Zapálili nejméně tři domy, supermarket s blízkovýchodním zbožím, autobus MHD a řadu aut. Ve městě Portadown hořelo policejní vozidlo, v Newtonabbey několik aut, v Ballyclare dav zaútočil na turecké holičství. Na ulicích Belfastu se objevily zátarasy a hlídky údajně nechávaly projet auta na základě barvy pleti pasažérů. Další večery se násilí opakovalo.

Nepokoje v Severním Irsku se svým provedením liší od těch nedávných na hlavním britském ostrově. Tam jde o amatérskou záležitost, kdy se místní fotbaloví chuligáni a násilnější složky naštvané dělnické třídy vydají do ulic, poperou se s policií a maximálně zapálí pár popelnic. Ne že by se nesnažili o víc, ale chybějí jim organizační schopnosti.

V Belfastu a na dalších místech totiž neřádil nějaký náhodně svolaný dav. „Přepošlete všem mužům ve věku 18 let a starším. Mějte na sobě tmavé oblečení a buďte připraveni bojovat nebo být zatčeni,“ kolovala zpráva po WhatsApp a Telegramu před začátkem bouří. Údajně obsahovala i seznam 26 konkrétních míst, na něž je třeba zaútočit. Menší požáry a barikády po městě nejspíš také plnily svou roli. Cílem bylo rozptýlit policii a hasiče, aby nemohli zasáhnout jinde. Mezitím malé skupinky vyzbrojené Molotovovými koktejly udeřily na domy určené k zapálení – ty, kde bydlí imigranti, i ti legální. Utéct museli třeba Ukrajinci či Španělé.

Násilné davy v Belfastu také, zdá se, vědomě praktikují to, čemu se ve vojenské hantýrce říká „opsec“. Operational security, česky operační bezpečnost, jsou nejrůznější postupy a procesy, které mají zajistit, že o sobě prozradíte nepříteli co nejméně, ideálně vůbec nic. Kukly a šátky přes obličej byly v Belfastu samozřejmostí, účastníci rovněž dodržovali přísný zákaz cokoli natáčet nebo fotografovat mobilními telefony.

Aris Roussinos, přispěvatel serveru UnHerd, jenž v Severním Irsku žije, ve své reportáži popisuje, jak dorazil do částečně vypálené ulice. Když se z místní ženy snažil vymámit rozhovor, dva „statní“ muži ho zatlačili do temného kouta a zkontrolovali mu snímky v mobilu, zda neobsahují nějaký kompromitující materiál. Poté, co se přesvědčili, že ne, mu jeden z nich sdělil: „Bez urážky, ale už se na nic neptejte. Nechceme tu žádné novináře.“ Roussinos mu odpověděl, že je to ale jeho práce. „V téhle zemi?“ zareagoval druhý. „Ty ses kurva zbláznil! Táhni do prdele domů, než ti někdo prostřelí kolena.“

Back in Troubles

Zmínka o prostřelení kolen nasvědčuje, kdo za násilnostmi stojí a proč je nyní Severní Irsko nejspíš nejvýbušnějším místem v západní Evropě. „Kneecapping“, jak se této praxi říká v angličtině, byl oblíbeným trestem severoirských paramilitárních jednotek, které v zemi řádily od šedesátých let do konce let devadesátých.

Z historických důvodů po udělení nezávislosti Irsku v roce 1922 zůstala severní část ostrova, taktéž zvaná Ulster, součástí Spojeného království. Většinové protestantské obyvatelstvo si to tak přálo ponechat. Početná katolická menšina však chtěla sjednocení s Irskou republikou.

Severní Irsko navíc mělo velkou míru autonomie a katolíci v něm byli občany druhé kategorie, byli diskriminováni jak v zaměstnání, tak při hledání bydlení. K tomu všemu bylo volební právo vázáno na vlastnictví domů – a majiteli byli z velké většiny protestanti. Inspirováno děním v USA v 60. letech vzniklo hnutí za občanská práva katolíků. To se ale zvrhlo v sektářské násilí, teroristické útoky a v podstatě v občanskou válku.

Tomuto období se říká The Troubles, trable, potíže, během něho zahynulo víc než 3500 lidí. Většinu násilí měly na svědomí nejrůznější teroristické organizace, paramilitární jednotky a gangy. Na katolické straně mezi nejznámější patří Prozatímní irská republikánská armáda (IRA), jež svůj původ odvozovala od bojovníků, kteří vydobyli irskou nezávislost na Británii, a chtěla jejich dílo dotáhnout. Přičítá se jí víc než 1800 zabitých. Na protestantské straně byl nejzabijáčtější organizací Sbor ulsterských dobrovolníků, zodpovědný zhruba za 500 mrtvých. Dodejme, že označení „katolíci“ a „protestanti“ je lehce nepřesné, nešlo totiž o čistě náboženský konflikt, ale především o konflikt politický. Pro katolíky se proto také používá označení „republikáni“ či „nacionalisté“, jelikož se chtějí stát součástí Irské republiky a splynout s irským národem. Protestanti jsou často nazýváni „loajalisté“ a „unionisté“, protože chtějí zůstat v unii s Velkou Británií.

Násilí skončilo v roce 1998 takzvanou Velkopáteční dohodou, kdy nejrůznější teroristické organizace souhlasily s odzbrojením. Výsledkem je dobrovolná segregace: katolíci a protestanti mají celé vlastní čtvrti, často oddělené takzvanými „mírovými zdmi“, obřími bariérami udržujícími jednotlivé komunity od sebe. Obě komunity mají vlastní hospody, školy a další instituce. Na nejvyšší úrovni panuje nucená spolupráce, vládnoucí koalici musí vždy tvořit nejsilnější republikánská a největší unionistická strana. Jejich šéfové (momentálně šéfky) sdílejí funkci předsedy severoirské vlády. Ne vždy to funguje; Londýn musí periodicky zavádět přímou správu.

Sektářské napětí však stále doutná pod povrchem a čas od času znovu propukne v násilí. Například Wikipedie od roku 1998 eviduje deset případů nepokojů souvisejících s napětím mezi katolíky a protestanty. Občas nějaká odštěpenecká organizace, třeba takzvaná New IRA, někoho zavraždí či se pokusí něco vyhodit do vzduchu. Od uzavření Velkopáteční dohody kvůli tomuto druhu terorismu zemřelo víc než 50 lidí.

Tato jakási „institucionální paměť“, jež v severoirské společnosti stále žije, s sebou přitom nese i „osvědčené“ metody, jak násilí páchat. Současné belfastské nepokoje jsou toho důkazem. Právě žhářské útoky a vypalování domů byly dřív spolehlivou taktikou, jak vyhnat ze čtvrti obyvatelstvo patřící k opačné komunitě. Nyní se tento postup jen oprášil a místo katolíků či protestantů se použil proti přistěhovalcům. Není to poprvé. Před rokem ve městě Ballymena vypukly podobné nepokoje poté, co dvojice romských teenagerů údajně znásilnila místní dívku. Romská komunita se následně odstěhovala. Je zjevné, že do relativně zapouzdřené, svým způsobem „spokojené“ letité vzájemné nenávisti v Ulsteru v posledních letech výrazně zasáhly nové, vnější vlivy.

Co spojí úhlavní nepřátele?

Vláda v Londýně má dlouhodobě tendenci našlapovat kolem Severního Irska po špičkách. Nejvíce se to projevilo během vyjednávání o brexitu. EU trvala na tom, že napříč Irskem musí být „pevná hranice“ s kontrolami a další infrastrukturou. Britové se ale báli, že toto fyzické připomenutí rozdělení ostrova znovu spustí republikánský terorismus. Alternativu, že „hranice“ bude probíhat mořem mezi Irskem a Británií, zas odmítali loajalisté, pro něž by to bylo přílišné rozvolnění vzájemných pout. Kompromisem byl byrokratický mechanismus snažící se omezit hraniční kontroly na minimum.

Výsledkem je, že dohoda s EU udělala ze Severního Irska v podstatě nehlídanou bránu do Spojeného království. Alodid přijel autobusem z Dublinu a teprve v Belfastu požádal o azyl. Počet nově příchozích stoupá, podle sčítání lidu z roku 2021 pocházelo 3,4 procenta obyvatel Severního Irska z etnických menšin. Stěhují se hlavně do chudších oblastí, kde to vyvolává nevraživost. Což je jedna z mála věcí, na nichž se loajalisté a republikáni shodnou.

Přestože k útoku došlo v republikánské oblasti, bouře mají na svědomí převážně loajalisté. Republikánští lídři, což jsou především představitelé strany Sinn Féin, která vznikla jako politická odnož IRA, násilí odsoudili. „Incident v Belfastu není omluvou pro dnešní rasistické útoky. Rasisté zneužívají především mladé lidi, aniž se zamýšlejí nad následky. Lidé si zaslouží něco lepšího. Řekněte Ne rasismu,“ postoval na sítích například Gerry Adams. Ten býval šéfem Sinn Féin, ale hlavně i vysoce postaveným členem IRA, i když se z politických důvodů všichni tváří, že tomu tak není. Obvinění z pokrytectví bylo okamžité. Adams se kdysi snažil vyhnat protestanty ze Severního Irska a na jeho rozkaz zahynuly minimálně desítky lidí. Nyní uděluje lekce z rasismu.

I aktivní teroristé se postavili na stranu migrantů. Dee Fennell, republikánský vůdce spojovaný s New IRA, oznámil, že bude migranty bránit.

Ne všichni ale Adamsovy a Fennellovy názory sdílejí. Irská republikánská socialistická strana, politické křídlo Irské národně osvobozenecké armády, se zastala „oprávněných obav dělnické třídy ohledně imigrace“ v „komunitách, které za celou svoji existenci nikdy nezažily takové demografické změny, aniž s nimi byly konzultovány“. Katolíci se protiimigračních protestů nezúčastnili, ale přihlíželi jim. Loajalistům nadále nedůvěřují, jelikož jsou stále příliš otevřeně nepřátelští vůči projevům irského patriotismu. Roussinos byl ovšem svědkem, jak si členové obou komunit uprostřed nepokojů potřásli rukama. A další mu říkali, že protestanti a katolíci by měli spolupracovat v postupu proti migrantům. „Na celé situaci bylo něco nového a nečekaného: dělnické komunity na obou stranách, zvyklé navzájem se nenávidět a stále víc odcizené svým politickým představitelům ve Stormontu (sídle severoirského parlamentu – pozn. red.), se poprvé začaly navzájem pozorovat zpovzdáli – jako nesmělí teenageři na diskotéce,“ shrnul Roussinos své pocity.

Pro Londýn je to mimořádně nebezpečná situace. Protože pokud někde existuje ke státu alternativní struktura, jež v minulosti dokázala, že je ochotna použít násilí k vynucení si svého, je to právě v Severním Irsku. Možná jediná otázka je, zda katolíci a protestanti budou postupovat spolu, odděleně, nebo se pustí do sebe.