„Nikdo nemůže popřít, že masová migrace měla na naše společnosti negativní dopad. Projevila se (…) erozí společenské důvěry. Především obyčejní lidé platili za nekontrolovanou migraci příliš dlouho příliš vysokou cenu.“ Tyto věty nepocházejí z projevu lídrů německé AfD či francouzského Národního shromáždění. Objevily se ve společném prohlášení, které po krizi ve španělské Ceutě vydaly premiérka Dánska a premiérka Itálie. A dokazují zásadní proměnu evropské debaty o migraci – slyšet tyto samozřejmosti z úst evropského establishmentu bylo totiž ještě donedávna v podstatě nemyslitelné. Na změnu ovšem může být už pozdě…

Je léto 2015, vrcholí vlna migrační krize způsobené syrskou občanskou válkou a záchvatem humanitarismu části evropských lídrů v čele s Angelou Merkelovou. Ve vypjaté atmosféře mají v pohledu na to, co udělat s lidmi před branami Evropy, jednoznačnou mediální převahu zastánci etického pohledu, bezpečnostní hledisko je (v lepším případě) upozaďováno. Polský filozof Piotr Nowak tehdy napsal text, který se mi vryl hluboko do paměti, protože se vymykal převládajícímu a zjednodušujícímu štěpení „obhájci univerzálních lidských práv“ versus (tehdy velmi slabí) „obhájci hranic“. „Nechoďte sem,“ napsal. „Nevíte, čeho jsme schopni. V Evropě vás nakonec čeká jen smrt.“

Nowak citoval autory jako Zygmunt Bauman nebo Hannah Arendtová, aby podpořil svu tezi, že rostoucí pocit nejistoty, touha po nalezení obětního beránka našich problémů, viditelná odlišnost migrantů a další faktory mohou v Evropanech snadno probudit démony doby holocaustu. Tento pohled samozřejmě nemohl potěšit příznivce Evropy jako humanitárního impéria, jež má povinnost, kapacitu a morální zralost – s ohledem na svůj blahobyt a hříchy své minulosti – přivinout na hruď všechny utiskované světa. Nemohl se ale líbit ani těm, kteří argumentovali, že migrační vlna je útokem na kulturní celistvost evropských společností a přímou bezpečnostní hrozbou – a kteří od liberálního mainstreamu schytávali právě obvinění z fašismu, xenofobie a šíření konspirační narativů.

Ve skutečnosti šlo o varování: tento krok může zahájit společenské procesy, které bude nesmírně obtížné zastavit.

Elity vs. masy

Není náhoda, že v Aristotelově politické teorii hraje klíčovou roli představa, že „rozumná vláda“, založená na právu, svobodě a občanské participaci, je možná pouze v relativně homogenních společnostech, kde všechny občany spojuje philia – vzájemná láska. Moderní politické myšlení se sice snažilo vyřešit otázku, jak budovat a udržovat demokracii ve větších celcích, podstatně různorodějších, než byl řecký městský stát, nicméně lekce dvacátého století byla v tomto ohledu poučná. Často zapomínáme, že součástí vítězství nad nacismem a snižování potenciálu návratu totality a konfliktů v Evropě byly i masové přesuny obyvatelstva podle národnostního klíče. Nebo že demokracie bojující proti nacismu sahaly k tak mimořádným prostředkům jako internace a deportace vlastních občanů pocházejících z nepřátelských zemí.

Tato lekce byla v následujících desetiletích rychle zapomenuta. Již v roce 2004 Samuel Huntington (psal primárně o americké situaci, ovšem s implikacemi pro celý globalizovaný liberální svět) poznamenal, že „elity jsou kosmopolitní, ale lidé lokální“. V prostředí elit pozoroval rostoucí kritiku myšlení v kategoriích národa a národního státu a poukázal na problematičnost moralistického přístupu, který „odsuzuje patriotismus a nacionalismus jako síly zla a argumentuje, že mezinárodní právo, instituce, režimy a normy jsou právu, institucím, režimům a normám jednotlivých národů morálně nadřazeny. Závazek vůči národu musí být nahrazen závazkem vůči lidstvu“. To pak vytváří propast mezi elitami, jež na sílu prosazují multikulturalismus a asimilaci nově příchozích, a veřejností, která nese důsledky.

Podle Huntingtona se toto napětí mělo stát charakteristickým rysem politiky v příštích desetiletích. V tom se nemýlil. Migrační vlna roku 2015 a její následky nám to vyjevily v plné kráse. Od té doby se řešení migrace stalo ve všech průzkumech tématem číslo jedna evropské politiky.

Polská politoložka Monika Bartoszewiczová ve skvělé knize Pevnost Evropa (česky 2021) píše o pocitu ohrožení kulturní a společenské bezpečnosti, který je klíčem pro pochopení, proč se migrace stala nejdůležitější otázkou. Pokusy řešit rostoucí krizi výhradně prostřednictvím sekuritizace, které následovaly po sérii islamistických teroristických útoků, míjejí podstatu věci. Hrozba, již představuje migrace, přesahuje rámec bezpečnostní politiky, protože je vnímána jako existenční ohrožení nejen fyzické bezpečnosti jednotlivců, ale také společné identity a pocitu zakořenění.

Jsou-li základy identity dané komunity ohroženy, říká Bartoszewiczová, je nutné ji začít vyjadřovat hlasitěji. I v postmoderních, postkřesťanských a často i postnárodních společnostech západní Evropy najednou začínají na povrch znovu vyplouvat zdánlivě zapomenuté symboly a emoce (a často na sebe berou tvary a formy, které mohou vyděsit i nejednoho vlastence starého střihu).

Tuto přirozenou reakci doprovázela rostoucí frustrace politickou reprezentací. Jak si všímá publicista Kacper Kita: „Nikdo se přece nikdy Francouzů neptal, zda chtějí ve své zemi miliony muslimů. Nikdo nekandidoval s takovým heslem do voleb.“ Přitom taková změna reálně nastávala. Společnosti zjistily, že někdo dělá „rozhodnutí, která mají za následek potenciálně nezvratné sociální změny“, a posléze „tvrdí, že jsou nevyhnutelná, a naznačuje, že pro lidi bude nejlepší, když je budou co nejrychleji akceptovat a přizpůsobí se jim“.

Následkem byl pocit zrady ze strany elit a vzestup nových politických sil, jež dokázaly frustraci artikulovat. „Společnosti, které se necítí zastoupené, budou hledat nové zastoupení,“ uzavírá Bartoszewiczová.

Když spojí síly progresivismus a kapitalismus

Hledání tohoto „nového zastoupení“ se stalo nejvýraznějším jevem evropské politiky posledních desetiletí. Na jedné straně jsme viděli postupné opevňování se mainstreamu a splývání kdysi odlišných názorových proudů do jednoho „tábora establishmentu“, na straně druhé setrvalý vzestup „populistů“, na něž neplatily pokusy o ostrakizaci a vytlačení mimo okraj „civilizované debaty“, do zóny „tmářství“ a „dezinformací“.

Bolestivé zjištění, že tyto metody nezabírají a podpora tzv. krajně pravicového populismu roste, vedlo k pokusu o převzetí agendy. Jak zde již správně poznamenal Ondřej Šmigol (Pevnost Evropa?, Echo č. 34/2026), v souvislosti s krizí v Ceutě už o migraci mluví stejným jazykem politické elity napříč EU. Slovenský publicista Martin Hanus to nazval „vítězstvím Viktora Orbána ze záhrobí“ – až po jeho politickém pádu se způsob, jakým maďarský premiér začal hovořit jako první evropský státník v roce 2015, stal normou.

Avšak ani tento manévr nezastavil trend změny politického spektra. Výrazné zostření německé migrační politiky, i v podobě otravných kontrol na německých hranicích, zavedl už socialista Olaf Scholz. Jeho nástupce Friedrich Merz přitvrdil jak rétoriku, tak reálné kroky. Přesto AfD roste dál a drží vedení v průzkumech.

Na začátku zmíněná dánská sociálnědemokratická premiérka Mette Frederiksenová byla v evropském mainstreamu dlouho výjimkou – příkladem velmi razantní politiky omezování migrace a zároveň schopnosti zůstat v mainstreamu. Dánská cesta je všeobecně uváděna jako příklad, jak sebrat téma migrace populistům. Nedávno opět vyhrála volby – nicméně s nejhorším výsledkem v dosavadní kariéře, zatímco anitiimigrační alternativní pravice (Dánská lidová strana) rekordně posílila (a v průzkumech posiluje dál).

Tento trend již nelze svádět ani na nedůvěru ke „starým“ politickým stranám. Vlna anitimigračního sentimentu se totiž dotýká i těch zástupců národní pravice, kteří se s tématem museli vyrovnat sami po nástupu k moci.

V Itálii Giorgia Meloniová vyhrála volby právě jako představitelka „antisystému“, pro nějž bylo omezení imigrace jedním z klíčových témat. Podařilo se jí dosáhnout určitých výsledků, nicméně i spektakulární prohry, třeba když soudy překazily dohodu s Albánií o „outsourcingu“ azylových center. Dnes napravo od její koalice roste v otázkách migrace uskupení ještě razantnější – Národní budoucnost Roberta Vannacciho. V průzkumech už předstihlo koaličního partnera Meloniové, Ligu Roberta Salviniho. „Vzestup Vannacciho může pravici ve volbách sebrat mandáty nezbytné pro vytvoření vlády,“ predikuje deník Politico.

V Polsku bylo konzervativní Právo a spravedlnost (PiS) vnímáno jako průkopník razantní obrany schengenské hranice, když se rozhodlo ubránit migrační vlně řízené běloruským a ruským režimem v roce 2021. Zároveň ovšem povzbudilo nejvyšší nárůst legální migrace do země, již poháněly potřeby prudce se rozvíjející ekonomiky – což byl nakonec jeden z faktorů, které stály PiS volební vítězství v roce 2023. Symbolem proměny posledních let může být též skutečnost, že Kaczyńského stranu ze „záplavy muslimskými migranty“ obviňovali nejhlasitěji Tuskovi liberálové. Skutečnými vítězi nakonec mohou být dvě nacionalistické strany se slovem Konfederace v názvu, které téma boje s migrací zdůrazňují silněji než PiS a jejichž podpora je už nyní dohromady větší než u konzervativců.

Meloniová jakožto viníka svých nezdarů identifikovala Evropský soud pro lidská práva a snaží se o systémovou změnu přístupu k ilegální migraci na evropské úrovni. K tomu slouží i ono prohlášení s Frederiksenovou. Polský případ ukazuje na jiný rozměr problému: migraci pohání nejen progresivní ideologie, ale i potřeby kapitalismu – volání podnikatelů po levné pracovní síle. A brzy to bude i prostý nedostatek pracovníků, prohlubovaný demografickou krizí.

A bude to stačit?

Příběhy Merze, Frederiksenové, Meloniové a Kaczyńského ukazují, že „démony“, které probudili evropští politici svými neuváženými rozhodnutími, možná nebude možné tak snadno znova uložit ke spánku, bez ohledu na úsilí těch, kdo je nahradí. Nejde jen o to, že téma migrace udržuje při životě rozdíl mezi stále ostřejší rétorikou a stále ne dost výraznými činy jednotlivých národních lídrů a EU jako celku. Otáčení kormidla v migrační politice je sice zřetelné, nicméně pomalé; a stále existuje mohutná lobby, která bude tuto politiku blokovat.

Co je ovšem horší: není jasné, zda v tuto chvíli nějaké řešení, které by uspokojilo masy, vůbec existuje. „Je mnohem snazší pustit někoho dovnitř než se ho zbavit, pokud Evropané chtějí zachovat základní podmínky své civilizace,“ říká Kita. Ani to pak neřeší otázku dovozu pracovních sil – tedy tlak, od něhož celý ten příběh v západní Evropě začal, a nyní je kopírovaný i ve střední části kontinentu. Nemluvě o tom, že tím řešíme buď otázky ilegální, nebo až budoucí migrace. S proměnou evropských společností, jež už nastala, nic nezmůže. A tedy ani s rostoucím hněvem a strachem, který tvaruje novou podobu politického spektra.

Střední Evropa má v tomto příběhu možná důležitější roli, než si uvědomuje. Pro velkou část západoevropského veřejného mínění je nyní symbolem „staré Evropy“, která se nedopustila stejné chyby. „Vypadá to jako Francie (Německo, Belgie…) mého mládí!“ Podobné výkřiky na sociálních sítích komentující záběry z noční Varšavy nebo budapešťského metra už nikoho nepřekvapují. A je nepodstatné, že tu „chybu“ střední Evropa neudělala jen šťastnou shodou historických okolností a nyní – v podmínkách globálního kapitalismu – dohání ztracený čas. V určité „koalici zdravého rozumu“, jež se v otázce migrace konečně formuje, může sehrát významnou roli. Samotný zdravý rozum však v tomto ohledu stačit nebude.

Meloniová a Frederiksenová se na konci svého prohlášení odvolávají na „hrdost na křesťanské kulturní dědictví Evropy a naše společné hodnoty“. Stačí takto „naředěné“ přihlášení se k vlastní identitě k tomu, aby zahnalo pocit ohrožení, který dává najevo evropská veřejnost? A také k tomu, aby zahnalo „démony“, které to probudilo? Často proto přemýšlím o slovech polského filozofa z léta 2015…