Zatímco v České republice spor o to, kdo pojede do Ankary na summit NATO, vyvolal téměř ústavní krizi, hlavní hvězda celé akce, Donald Trump, setkání málem oželel. Americký prezident se rozhodl nakonec jet, údajně jen kvůli svému přátelství s tureckým protějškem.

Setkání šéfů Severoatlantické aliance se v Trumpově éře proměnilo v událost nabitou nervozitou, jestli takzvaný lídr svobodného světa neprovede něco neočekávaného a nepřípustného. Oficiálně měl summit tři hlavní body: pokračující zvyšování investic spojenců do obrany, posilování transatlantické obranné průmyslové výroby a podporu Ukrajiny. Trump se ale nijak netají svou averzí vůči NATO – Alianci považuje za podvod na USA, kdy Evropa jako černý pasažér využívá americký obranný deštník, aniž by k němu výrazně přispěla.

Ihned na začátku summitu dal Trump jasně najevo, že přijel rozladěný. Stěžoval si, že spojenci nepřispívají dostatečně ke společné obraně a že mu nepomohli v Íránu. „Proč utrácíme stovky miliard dolarů, když oni nám nepomáhají?“ prohlásil na účet spojenců. „My jsme jim vždy pomáhali.“ Zopakoval také, že Spojené státy by měly získat Grónsko: „To poškodilo mé vztahy s NATO, protože Grónsko Dánsku nijak nepomáhá. Měly by ho ovládat Spojené státy, ne Dánsko.“ Zkritizoval imigrační a energetickou politiku Evropy tím, že „pokud s těmito dvěma věcmi nebudou opatrní, Evropa přestane existovat“. Naznačil, že by mohl naplnit noční můru Evropanů a oznámit stažení amerických vojáků z kontinentu. A zdůraznil, že přijel opravdu jen kvůli Erdoğanovi. „Byl jsem NATO velmi zklamán a upřímně řečeno, kdyby se summit nekonal v Turecku, kde je mým přítelem shodou okolností velmi silný vůdce, velmi silná osobnost, je možné, že bych se ho nezúčastnil.“

NATO 3.0

Celé je to ohraná písnička. Není to poprvé, co Trump vede podobné řeči a evropští spojenci slibují, že se polepší a rozhodně začnou brát svou obranu vážně. Je to trochu hra. Přes všechnu kritiku, pokud USA mají stále ambici být světovým hegemonem, tak se bez Evropy neobejdou. Ukázala to válka s Íránem. Bez základen v Evropě by Američané nebyli schopni zásobovat své síly v Perském zálivu. Pro Evropu je zase americká přítomnost klíčová, je zárukou nejen bezpečnosti, ale i kompetence. NATO je založené na tom, že v případě války Američané velí. Vymyslet, jak by fungovala společná evropská obrana bez USA, je noční můra, do které se raději nikdo nechce pouštět.

Zároveň Američané ale mají své závazky po celém světě. Zvláště v Pacifiku se snaží vzdorovat rostoucímu vlivu Číny. Potřebují, aby se Evropa v případě potřeby byla schopna o sebe postarat sama. Mluví proto o takzvaném NATO 3.0. NATO 1.0 byla původní studenoválečná aliance, jejímž úkolem bylo zadržovat Sovětský svaz. Po jeho rozpadu přišlo NATO 2.0, jenže se soustředilo především na expediční policejní akce po celém světě, zvláště po 11. září. NATO 3.0 je částečně návrat ke kořenům, kdy se má soustředit na ruskou hrozbu. Plán ale je, že Američané nebudou do evropské obrany plně zapojeni. Mají být spíše takovou kavalerií, která přijede přes kopec v případě nouze.

Evropané jsou samozřejmě nespokojení, jelikož to pro ně znamená větší výdaje na obranu. Zároveň Trumpova nevyzpytatelnost vede k tomu, že si nikdy nemůžou být úplně jistí, že své hrozby stáhnout se z Evropy jednou nenaplní. Výsledkem tak je, že realita evropského zbrojení zaostává za deklarovanými čísly. Slib navýšit obranné výdaje na pět procent HDP (3,5 procenta přímo na armádu, 1,5 na infrastrukturu) má být naplněn teprve v roce 2035. Toto datum bylo zvoleno i s ohledem na to, že je daleko, Trump již nebude v úřadu a nikdo by nemusel kontrolovat, jestli je splněno. V Británii rezignoval ministr obrany John Healey kvůli nedostatečným investicím do ozbrojených sil. Ochota utrácet za bezpečnost také evidentně klesá se vzdáleností od ruských hranic. Španělsko loni rovnou deklarovalo, že se toho účastnit nebude.

Summit v Ankaře byl tak z pohledu Američanů vnímán i jako příležitost zkontrolovat Evropany, že plní své závazky. Možná proto i tvrdá Trumpova slova na začátku, jako připomínka, že jsou pod dohledem. A je třeba přiznat, že to funguje. Evropské znovuvyzbrojování možná zaostává za sliby, ale přesto pokračuje. Zatímco v roce 2023 jen 11 z 29 evropských členů NATO dávalo alespoň dvě procenta HDP na obranu, loni to bylo 22. V EU výdaje na obranu vzrostly z 1,6 procenta HDP v roce 2023 na loňských 2,1 procenta.

Kromě věčných sporů ohledně dostatečnosti zbrojení nedůvěru na obou březích Atlantiku prohlubují Grónsko a Írán. Agresivní americké požadavky na anexi ostrova, které již překročily obvyklou mez Trumpova plácání –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a zdálo se, že by Washington mohl použít sílu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, Evropany vyděsily. I když se krizi podařilo zažehnat, nedůvěra zůstává. Přiživuje ji kanadský premiér Mark Carney, kterého zas vyděsily Trumpovy řeči o tom, jak by se Kanada měla stát 51. státem USA. Stal se lídrem křídla NATO, jež věří, že je třeba snížit závislost na Americe. Teoreticky to je stejný cíl, který má Trumpova administrativa. Jenže ta předpokládá, že Evropané budou pokračovat v nákupech amerických zbraňových systémů. Carney a spol. jsou pro vývoj vlastních technologií.

Projevuje se to i například v přístupu k Íránu, kdy Američané jsou naštvaní, že jim Evropané nepomohli, a Evropané zase nevědí, v čem přesně by měli pomáhat, když jim Washington o operaci ani neřekl předem, a považují to za Trumpovo bezhlavé dobrodružství.

Proti Carneymu stojí generální tajemník Aliance a bývalý nizozemský premiér Mark Rutte. Ten proslul jako Trumpův zaříkávač, udržuje s americkým prezidentem nadstandardní vztahy a je pro co nejhlubší transatlantické spojenectví. Občas bývá kritizován, že Trumpovi podlézá až příliš. Například během závěrečné tiskové konference se dánský novinář zeptal Rutteho, jestli má nějaký vliv na jeho sebeúctu, když tam „sedí a nic neříká“ v situaci, kdy se Trump naváží do spojenců. Rutte v odpovědi vychválil Trumpa za to, že docílil zvýšení evropských výdajů na obranu.

Rutteho přístup ale funguje. Je tak nejspíše i jeho zásluhou, že druhý den summitu se nesl v mnohem pozitivnějším duchu.

Konec dobrý, všechno dobré?

Překvapivě vřelé bylo jednání mezi ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a Trumpem. Oba prezidenti spolu vtipkovali, Trump Zelenského chválil a nakonec slíbil, že udělí Ukrajincům licenci na výrobu raket do systému protivzdušné obrany Patriot. Před rokem a půl, kdy Trump ukrajinského prezidenta vyhodil z Bílého domu, by se takové setkání zdálo téměř utopické. Od summitu s Putinem v Anchorage ale Trumpova administrativa potichu změnila svou ukrajinskou politiku. Již v prosinci deník The New York Times psal, že CIA pomáhá Ukrajincům se zaměřováním ruské ropné infrastruktury. Trump si prý tuto skrytou roli pochvaloval. Řekl řediteli CIA Johnu Ratcliffovi, že mu to poskytuje věrohodnou možnost popření americké pomoci a zároveň vyjednávací páku, zatímco Putin se ho snaží vodit za nos. Nedávno Trump zase podepsal prohlášení lídrů skupiny G7 zavazující navýšit dodávky systémů a prostředků protivzdušné obrany dlouhého dosahu Ukrajině.

Jestli za touto změnou je Trumpovo prozření, že Putin to s ním nemyslí dobře, či je to známka rostoucího vlivu ministra zahraničí Marca Rubia a Ratcliffa – oba dva jsou na rozdíl od viceprezidenta J. D. Vance proukrajinští –, nevíme. Každopádně je to vítaný vývoj.

Mezi spokojené se může počítat i německý kancléř Friedrich Merz, kterému Trump schválil nákup střel Tomahawk.

Jednoznačným vítězem je ale hostitel Recep Tayyip Erdoğan. Nejenže si vysloužil od Trumpa slova chvály, ale americký prezident mu také slíbil prodat stíhačky F-35. To notně znervóznilo Izrael a Řecko, pohlížející na Turecko s nedůvěrou, i některé bezpečnostní experty ve Washingtonu. Nemají Turecko za úplně spolehlivého spojence a bojí se, že tajné součásti letounů F-35 by mohly padnout do rukou amerických nepřátel.

Spokojený odjížděl i Erdoğanův chráněnec a syrský prezident Ahmad Šara. Trump oznámil, že odstraní Sýrii ze seznamu podporovatelů terorismu. Přeměna z bývalého člena al-Káidy ve spojence Západu je tak dokonána.

V závěrečné deklaraci bylo Rusko označeno za „dlouhodobé nebezpečí“, Ukrajina za „přispěvatele k transatlantické bezpečnosti“ a bylo jí přislíbeno 70 miliard eur pomoci. Spojenci potvrdili „neochvějný závazek k naší společné obraně podle článku 5 Washingtonské smlouvy a k transatlantickým vazbám“.

Trump ke konci summitu mluvil o tom, že od ostatních lídrů cítil „nesmírnou lásku“. Sdělil jim: „Chceme zůstat s vámi.“ „Pokud by se dal dnešní den shrnout jedním slovem, bylo by to sjednocení,“ řekl na své poslední tiskové konferenci.

V Ankaře se tak nakonec podařilo prezentovat západní jednotu a sílu. Samozřejmě je otázkou, jak dlouho to vydrží, zvláště v čele s tak nevyzpytatelným lídrem, jako je Donald Trump. Ale minimálně v Moskvě musí nyní vládnout nespokojenost.