Peter Thiel je postava, jíž především její odpůrci přisuzují charakteristiky až mytické. Superbohatý technologický magnát považovaný za vlivného zákulisního hráče americké i světové politiky. Pomáhal nastartovat kampaň Donalda Trumpa před jeho prvním zvolením, má blízko k viceprezidentu J. D. Vanceovi, je vlivným organizátorem a financiérem intelektuálního života současné pravice. A kromě toho se značným zaujetím upozorňuje na možnost příchodu Antikrista, jehož chápe jako totalitářskou světovládu, financuje bádání zaměřené na prodlužování lidského života, v neregulovaném rozvoji technologií vidí i možnost jakési techno transcendence – naplnění křesťanské vize spásy a věčného života prostřednictvím lidmi vyvinutých technologií (velmi zjednodušeně řečeno). Není moc udivující, že je některými lidmi vnímán jako reálná analogie padoucha z bondovky.

Magnát, který je považovaný za významného hybatele západní nové pravice, v něm mluví skepticky právě o nové pravici. Druhá Trumpova administrativa je podle něj plná lidí vybraných kvůli jejich bezpodmínečné loajalitě k šéfovi, moc chytří ale podle Thiela nejsou. Jestli v roce 2028 bude za republikány kandidovat J. D. Vance, nebo Marco Rubio, není moc důležité, protože to oba budou mít ve volbách velice těžké. Daleko větší význam pro budoucnost Ameriky bude mít to, jestli mezi demokraty převládne výrazně levicová tendence reprezentovaná Demokratickými socialisty Ameriky (DSA). Thiel zjevně považuje za pravděpodobné, že republikáni v příštích prezidentských volbách prohrají, což může pro Státy znamenat zásadní změnu, vlády se poprvé v amerických dějinách ujme radikální levice.

Vůbec netvrdím, že Peter Thiel má věštecké nadání, a jeho prognózám je proto třeba přikládat zvláštní význam. Jeho slova ale nějakým způsobem korigují představy části lidí, kteří stranám té nové pravice (nebo jak ji nazvat) z různých důvodů fandí. U jejího předpokládaného nebo už – jako v případě Donalda Trumpa – již dosaženého vítězství se přičítá jakási trvalost. Mají to být revoluce, které smetou starý systém (ať už je tím míněno cokoli). A přinejmenším Donald Trump se v úřadě chová, jako kdyby už nikdy neměly být žádné volby, a on si proto může dovolit všechno. Jenomže důsledkem revoluční změny nemusí být nastavení nějakého nového normálu, který vydrží déle než jedno funkční období. Může to také být počátek neklidných časů, v nichž změna střídá změnu, akce protiakci.

Jeden z chmurnějších scénářů budoucnosti západních zemí tak nabízí obraz atomizovaných společností těkajících mezi extrémy a tím ustrnulých ve zdání neustálého pohybu, který ale nikam nesměřuje. To, co mělo přinést změnu, nebo aspoň korigovat v mnohém vyčerpaný končící establishment, by pak přineslo jen akceleraci úpadku nejenom materiálního, ale i vnitřního. Jejím vyústěním by nebyla nějaká katarze, ale prohlubující se rozklad, třeba korunovaný systémovou změnou, jíž by si jeden z těch extrémů moc konečně pojistil natrvalo. Možnosti volební porážky by se vyhnul tím, že by volby prostě zrušil. Inu, možnosti tu jsou.